V žižkovském Paláci Akropolis, divadle Ponec a bazénu Karlínských kasáren se uskutečnil mezinárodní festival Cirkopolis, který tradičně zachraňuje cirkusové publikum během čekání na opulentnější Letní Letnou. Letošní výběr účastníků však byl něčím víc – ukázal, do jaké podoby se nový cirkus vyvinul a kam směřuje.
Nový cirkus přepsal současné umělecké paradigma. Z okrajového dramatického druhu se stal uměním nejen vášnivě vyhledávaným širokým publikem, ale také hýčkaným intelektuály. Společně se současným tancem nastartoval renesanci těla v umění poslední třetiny dvacátého a počátku jednadvacátého století. Jestliže současný tanec otevíral od sedmdesátých let minulého století jeviště autentickým potřebám všelikého těla, jestliže přijal handicapované tanečníky, umožnil coming out homosexuálům, vysvobodil ženy z povinných lyrických a submisivních stylizací, pak nový cirkus nabídl formu všelidového divadla, a naplnil tak sen, který od padesátých let minulého století snili progresivní divadelníci Evropy. Nový cirkus je všelidové divadlo; svědčí o tom i obrovský úspěch cirkusového festivalu Letní Letná, kde stojí davy v nekonečných frontách. Cirkus vyvolává totiž silné a bezprostřední emoce – úžas a strach. Zároveň se však nový cirkus nikdy nemůže jako dramatický druh stát laciným, protože stojí na expertních uměleckých technikách.
Cirkus dávno není v kulturní nabídce novinkou, a proto jsme za poslední léta zažili jeho různé módy; vlnu obliby artistů pracujících v závěsu, vlnu skokanů na takzvaném teeterboardu (česky houpačce), naposledy přišla do módy obrovská obruč – cyr wheel. Soudě podle festivalu, který právě proběhl, je módním prvkem letošního ročníku ohebný žonglovací kroužek. Pronikl i do juniorského představení našeho nadaného adepta cirkusového umění Filipa Zahradnického. Ten je jedním z generace mladých, kteří už mohli studovat v zahraničí – a výsledky jsou zde; byly prezentovány v úvodním večeru studentů a absolventů profesionálních cirkusových škol.
Smysl pro absurditu
Současné žonglování je dynamicky se vyvíjející disciplínou; už naprosto vybočilo z pouhého reprodukování starých ustálených a osvědčených variací. V určitém směru se jednak stalo „exaktní vědou“, aplikovanou biomechanikou, jednak „autorským“ uměním. Letošní ročník festivalu Cirkopolis (10.–16. 2. 2019 v Paláci Akropolis, divadle Ponec a bazénu Karlínských kasáren v Praze) zahájila dvojice artistů-žonglérů Stoptoi představením pod názvem Loop (2018). Kombinovali tradiční kroužky s tradičními míčky. Kroužky jsou tu však ohebné, což rozšiřuje nejenom možnosti jejich rafinovaného využití, ale i jejich uplatnění metaforické. Dvojici žonglérů je partnerem na jevišti hráč na bicí – bubnování nemá ostatně k žonglování daleko, a navíc artisté uměli vtipně muzikanta do svých etud zapojit, takže se chvílemi žonglovalo i bubenickými paličkami. Nápady trojice jsou nepředvídatelné a neomezené; jejich představivost naráží jen na limity fyziky. Doženou nepředstavitelné do krajnosti, což činí z jejich performance nakonec absurdní divadlo – cirkusového Ioneska.
Smysl pro absurditu je rys, který do současného cirkusu proniká jako specifické zabarvení cirkusového humoru. Nebyl cizí ani katalánskému triu PSiRC, jež uvedlo své představení pod názvem Acrometrie (2012). Na scéně jsou dva muži, jedna žena a dřevěné kubusy různých rozměrů. Artisté hledají co nejabsurdnější kombinace objektů a těl, v jakých lze ještě vzdorovat lidské tíži. Potřebují k tomu co nejjemnější, nejodstíněnější měření uplatněné síly, směru, vyvážení – exaktní propočet. Jde o mix cirkusových disciplín. Částečně o akrobacii, částečně o balanční techniku a částečně o extenzi žonglování a manipulace. Vše se odehrává v obezřetném soustředění, váhavém tempu; proto je to náladou zase takové cirkusové Čekání na Godota. Nový cirkus tak nově nevyvolává pouze triumfální pocity z možností lidské síly, obratnosti a odvahy, nýbrž inspiruje i k existenciálním prožitkům absurdity.
Bez happy endu
Belgicko-nizozemská dvojice parterní akrobacie Zinzi & Evertjan postavila svůj akrobatický duet Memo (2017) na motivu neuskutečněné milostné touhy. Je to situace jako z Shakespearova Snu noci svatojánské, kdy se chudinka Hermie vnucuje v lese Lysandrovi, kterého tam pronásleduje svou neopětovanou láskou. Zde jsou naskakování na pohled křehké rusovlásky na mužského partnera také zpracována jako marné dívčí dotírání a mužské odmršťování; a v rámci takto pojatého vztahu se odehrávají ovšem velmi expertní kousky – salto dívky nad hlavou partnera s odrazem z jeho dlaní a dopadem zpět na ně, stoj na jedné ruce na vysoko vztyčené dlani partnera. Happy end nenastane, muž smutnou dívku nechce.
Cirkusové disciplíny opírají své techniky o symetrii těla a symetrii cirkusových nářadí. Tentokrát je ale scéna plná kritického množství hmoty – kamene: jsou to syrové, neopracované, nepravidelné, veliké balvany i menší kameny, což představuje ovšem pro artisty čistě mužského souboru Lonely Circus v jejich představení Masse Critique (2017) velkou výzvu. Ať už tito umělci na kamenech balancují, ať je využívají ve smyslu žongláže, pohybují se zde vždy naopak v asymetrické situaci. Obdivuhodné je i to, že vytvářejí silné tragikomické divadlo. Divadlo světa hroutících se kamenů, prekérní rovnováhy, ne zcela prognostikovatelných výsledků, s koncertem kamenných zvuků. Ale především divadlo se silnou, drsnou atmosférou. Navalili na diváky kritické množství archetypální hmoty kamene. Tak tohle, tohle byl cirkusový Král Lear!
Autorka je taneční publicistka.