Americká hudebnice Alexandra Drewchin ve svém sólovém projektu Eartheater boří zažité představy o žánrově vymezené populární hudbě, aniž by tím zahubila popovou přitažlivost. Díky hravému přístupu a odvaze experimentovat dokáže propojit nejrůznější inspirace, nálady a témata včetně společensko-politických otázek.
Současné populární hudbě bývá vytýkáno mnohé: milovníci „poctivosti“ kritizují její odklon od muzikantské řemeslnosti k nekonečným možnostem digitálního postprocessingu. Zapálení aktivisté zase zdůrazňují nedostatek progresivního politického uvědomění a najdou se i hlasy vysmívající se přílišné fascinaci světem sociálních sítí. Moralizující odsudky ale opomíjejí minimálně jeden zásadní faktor: pokud existuje něco, kvůli čemu je naopak nutné současnou pop music obdivovat, pak je to čím dál běžnější tendence k překračování hudebních žánrů. V tomto ohledu se některá popová alba snadno vyrovnají i těm nejodvážnějším experimentům, a dokonce je občas i předeženou.
Škatulky ztrácejí smysl
Loňské album IRISIRI projektu Eartheater (viz A2 č. 13/2016), za nímž se skrývá americká multiinstrumentalistka a choreografka Alexandra Drewchin, představuje ukázkový příklad popové avantgardy, která důsledně rozbíjí představy o žánrově striktně vymezené populární hudbě. Palindromicky nazvaná deska je mnohem temnější než předchozí dvě nahrávky Metalepsis a RIP Chrysalis, vydané v roce 2015. Na rozdíl od obou starších počinů, které navzdory využití nejrůznější elektroniky stojí hlavně na akustickém zvuku strunných nástrojů, IRISIRI se přímo vyžívá v digitálním procesování a testuje mimo jiné i možnosti modulárního syntezátoru. V prostředí experimentální hudby na sebe Drewchin ostatně upozornila již dříve díky spolupráci s bubeníkem Gregem Foxem v projektu Guardian Alien, v němž se propojují vokální experimenty s postpsychedelickou elektronikou.
IRISIRI svými náladami občas připomíná odvážnější polohy Joanny Newsom nebo loňské album Devotion britské zpěvačky Tirzah, pod nímž se producentsky podepsala Mica Levi (Micachu). Podmanivé skladby využívají postupy vážné hudby, ale i taneční elektroniku, rap, folk a experimentální hudbu. Eartheater všechny žánrové přístupy proplétá do té míry, že hudební škatulky ztrácejí smysl. Zásluhou hravě experimentálního přístupu k pop music může fungovat i spojení tak nepravděpodobných prvků, jako jsou harfa, techno beat, samply ze soundtracku k disneyovskému filmu Kráska a zvíře nebo vokální kreace lavírující mezi afektovaným rapováním a operním zpěvem. Žádná ze strategií není využita prvoplánově a všechny použité prvky se rovnocenně podílejí na výsledném, značně heterogenním tvaru. Album je kromě toho ovlivněno i rozpadem dlouhodobého partnerského vztahu a dalšími subjektivní prožitky včetně tělesných, ale také obecnějšími otázkami, souvisejícími zejména s nerovným postavením žen ve společnosti.
Atypický feminismus
Uvažování o tom, do jaké míry může být hudba feministická, razantně ukončuje sama autorka, když v rozhovoru pro Quietus hovoří o tom, že její tvorba je feminismem prostoupena skrz naskrz. Zároveň ale často vyjadřuje skepsi k exkluzivním „women-only parties“, z kterých se podle ní snadno může stát jen další marketingová strategie, jejímž jediným cílem je přitáhnout pozornost. Feminismus má v její hudbě mnohem hlubší rozměr. V této souvislosti je příznačný mnohovýznamový track C.L.I.T. nebo závěrečný OS in Vitro, v němž chladný, počítačem generovaný hlas recituje: „Tohle tělo je chemie/ Záhada/ Ty kozy jsou jen postranní efekt/ Nemůžeš ji vypočítat/ Nemůžeš ji vypočítat/ Nerozhoduješ o mých chemikáliích/ Počítač…“ Kromě boje za emancipaci a rovnost tu jde o boření tradic, hledání zcela nové identity, která bude propojená s revolučními možnostmi technologií, a vytváření nových rituálů a mytologií. Spíše než k tradičnějším formám feminismu se produkce Eartheater blíží k jeho atypičtějším odrůdám, jako je například manifest xenofeminismu kolektivu Laboria Cuboniks (český překlad v antologii Mysl v terénu, AVU 2018).
Politický rozměr v hudbě Eartheater trochu překvapivě dostávají i ústřední bytosti její osobní mytologie – koně. To se projevuje na obalu alba IRISIRI i předchozího RIP Chrysalis, ve videoklipu k tracku Inclined a rovněž ve zmíněném rozhovoru pro Quietus, kde Eartheater zdůrazňuje, jak formativní pro ni jako teenagerku byla práce ve stájích: empatická rovina soužití se zvířaty se protíná s tvrdou prací, vykořisťováním a nemilosrdným soutěživým prostředím. Vyhlídky na profesní dráhu zasvěcenou péči o koně ale prý definitivně ukončilo setkání s experimentální hudbou a marihuanou.
V dotyčném rozhovoru se Drewchin rovněž kriticky vyjadřuje k americkému vzdělávacímu systému, v němž se cesta za kvalitním vzděláním prakticky neobejde bez studentských půjček, což zásadně komplikuje studium nemajetným studentům. Autodidaktický a mimožánrový přístup k hudbě tak není jen estetická volba, ale současně i politické gesto.
Rychlý pohyb mezi náladami
Ačkoli většina skladeb na IRISIRI přímo překypuje radikálními zvukovými experimenty, digitálním procesováním a všeobecnou vykloubeností, bylo by značně zavádějící označovat je vyčpělými nálepkami, jako jsou freak folk nebo experimentální elektronika. Stejně tak neobstojí ani v současnosti tolik nadužívaná škatulka „postklubová hudba“. Přes nejeden pravidelný techno beat totiž tvorba Eartheater dokáže znít v klubu stejně nepatřičně jako v mainstreamovém rádiu.
IRISIRI přesto není album pouze pro hudební „experty“, kteří se často rádi předhánějí v tom, kdo poslouchá větší obskurnost. Navzdory veškeré podivnosti totiž bezvýhradně splňuje nejpřísnější požadavky kladené na řádnou pop music. Přitažlivost této hudby tkví v rychlém pohybu: mezi žánrovými postupy, zdroji inspirace a často přímo protikladnými náladami. IRISIRI v jeden okamžik zní jako nemilosrdný experiment, o chvíli později se transformuje ve svérázně fluidní pop, který by mohl vzniknout kdekoli na světě. Nejde ovšem o důsledek rozmělňující síly globalizace, ale spíše o výraz jinakosti, pro niž neplatí teritoriální, národní ani jiné hranice.
Autor je hudební publicista.
Eartheater: IRISIRI. PAN 2018.