Tak prý jsem agent Kremlu. Nevěděl bych to, nebýt diskutérů na sociálních sítích z řad strážců ukrajinských hodnot. Kdokoliv totiž upozorní na problematičnost oficiální adorace Stepana Bandery a jeho ideologických souputníků a na zhoubnost doktrín etnicky čisté Ukrajiny, stává se v jejich daltonistických očích nepřítelem státu. Jistě, mýty se mají bořit a je fakt, že na banderovce sovětská historiografie nalepila i zločiny, které nespáchali. Je také možné, že se tito ukrajinští nacionalisté při útěku na Západ ve skutečnosti chovali k československým civilistům o něco laskavěji, než se tvrdívalo. Ale jedno zůstává jisté – Bandera a spol. rozhodně nebyli demokraté. Řídili se strašidelnou ideologií Dmytra Doncova, jak ji zformuloval roku 1926 v knize Nacionalismus, která nápadně připomíná postuláty italského fašismu. Obrana těchto hodnot však Ukrajině při její snaze o evropskou integraci nikterak nepomůže. Postoj „Buď jsi pro Ukrajinu se vším všudy, tedy pro takovou, jaká teď je, anebo musíš být ruský zaprodanec“ je bohužel pro různé diskuse naprosto typický a vypovídá leccos o tom, jak to s hodnotami, které tito diskutéři tak militantně stráží, ve skutečnosti bude. Každopádně demokracie a respektu k druhým v nich není ani špetka. A protože já Ukrajině na její demokratizační cestě fandím, nabízím tento výklad: agenty Kremlu musí být oni, protože takto škodit Ukrajině může jen její zarytý nepřítel.
P. Ch. Kalina
Rozdělují českou společnost! Kdo? Zeman, Rusko a – spalničky. Na celé spalničkové krizi nechápu jednu věc: jak může medicína s nekonečným kvantem výzkumů, institucí, odborníků, kteří celý život zasvětili očkování, ale i chudáků, které po diagnostikování spalniček čeká až detektivní vyšetřování jejich kontaktů v posledních dnech, tak zoufale prohrávat s nevzdělanou hrstkou několika aktivistů, kteří lékaře šmahem deklasují jako nohsledy farmaceutických korporací? Možná by stačilo nějakou vakcínou potlačit arogantní ega doktorů volajících po znesvéprávnění všech rodičů, kteří se třeba jen zeptají, jestli je očkování pro jejich dítě bezpečné. Možná by stačilo vědomí, že každý expertní systém potřebuje ke svému fungování důvěru lidí, nikoli jen řeč čísel a odbornou hatmatilku. Možná by potom lékaři ze sociologických výzkumů nevycházeli jako lidé silně inklinující k fašismu. A možná bych se potom sám nebál toho, kolik že mi s blížící se čtyřicítkou koluje v těle protilátek z doby, kdy moji rodiče očkování řešili jen jako položku v kalendáři.
V. Ondráček
Obyvatelům České republiky chybí sebevědomí. Ti ze Svitávky, kteří odmítli stavbu chráněného bydlení pro mentálně postižené, ukázali, kudy vede demarkační linie české xenofobie. U velké části obyvatel začíná před vlastním prahem a je naprosto jedno, zda jej překročí imaginární migranti ze Sýrie, kteří se sem vydali připravit nás o práci a ženy, či pan Josef z vedlejší vsi, který náhodou na výletě dostal žízeň. Bojíme se, že nám okolní svět ukradne zbytek domácí pohody, a tak ho raději předem nenávidíme. Když se k tomu ještě přidá závist („Mentálové budou mít levné bydlení“), je vymalováno. Pověstná česká holubičí povaha totiž nepramení z mírumilovnosti či soucitu, nýbrž z prostého faktu, že je daleko snazší před problémem zavřít oči, dělat, že neexistuje, a svou zášť si vybít pomluvami nebo nadáváním za zavřenými dveřmi. Bohužel i ti, kteří se o práva odsuzovaných zasazují, jsou na tom se sebevědomím obdobně. A tak se namísto snahy problém řešit dozvíme: Svitávku vypálit, existenci si nezaslouží. Pohled do zrcadla musí být pro obě strany bolestný.
T. Čada
Celoroční údržba vodních toků, jak ji provádějí státní podniky Povodí při Ministerstvu zemědělství České republiky, má svá úskalí a meze. Od zimy do jara čilí pracanti s motorovými pilami probírají a likvidují pobřežní vegetaci, převážně vrby, topoly a olše, jak jen se trochu rozpučí. Tento vandalismus ospravedlňují jako údržbu břehů a odstraňování překážek toku. Potom jsou břehy holé a bez života, snad aby se dalo rozhlížet do dáli, jestli někde něco ještě přece jen neroste. Vzrostlý strom přitom denně odpaří do vzduchu až čtyři sta litrů vody, která padá zpět na zem jako životadárný déšť, a poskytuje stín a prostor pro nespočet hmyzu a zvířectva. Nešlo by to každoroční plenění pobřežních dřevin nějak legislativně upravit, když už jsme se pustili do další bitvy proti suchu?
V. Kremlička
Zatímco se v ulicích Prahy stydlivě ukazují první hybridní autobusy, které kombinují pohon na fosilní paliva s pohonem na elektřinu, v norském hlavním městě Oslu v tendru na dodavatele přepravních služeb vyhrála švédská společnost Nobina, protože nabídla nejvíce autobusů poháněných jen elektřinou. Norsko je přitom jednou ze světových ropných velmocí, takže by si mohlo dovolit dotovat své řidiče levným benzínem a naftou, podobně jako to dělají USA, Rusko nebo státy na Blízkém východě. Norsko ale spíš než na řidiče myslí na své občany a potažmo na obyvatele celého světa, které začíná ohrožovat globální změna klimatu. Jak to s nízkoemisními vozy myslí naše vláda, je patrné z výroku českého premiéra, který se nedávno vyjádřil, že podpora aut na elektriku není na pořadu dne. Automobilky u nás se tak dostávají pod tlak, když musí vyrábět vozy s elektromotory, a přitom v ČR neexistuje – a ani se neplánuje – dostatečná infrastruktura, jež by usnadnila jejich nabíjení. Řešením zapeklité situace by bylo objevení pořádného ložiska ropy pod českou kotlinou a vývoz elektromobilů někam za hranice. Třeba výměnou za vysokoemisní diesely ze sousedního Německa. Ekologií si přece naši zem špinit nenecháme.
J. G. Růžička