Duch dějin sice nejspíš neexistuje, ale zjevně má smysl pro ironickou pointu. V roce třicátého výročí Velké československé listopadové revoluce se mile postmoderní sémantickou piruetou vrací k motivu, na němž založila svou legitimitu dnešní mocenská generace. Hybnou silou prvních několika týdnů politického zvratu po 17. listopadu 1989 byli spolu s herci a herečkami především studující vysokých škol, v první řadě těch pražských a bratislavských. Jeden z tehdy nejvlivnějších mužů ve státě, předseda pražské organizace KSČ Miroslav Štěpán, byl 23. listopadu vypískán, když při projevu v ČKD sebejistě tvrdil, že „patnáctiletý děti“ nemohou a nebudou nikde na světě určovat politické dění.
Totéž sebevědomí mužů s omezeným rozhledem, zato ale pohodlně usazených v mocenských pozicích se dnes projevuje v despektu ke studentské stávce za klima a záchranu planety. Skoro jeden a půl milionu mladých lidí po celé zeměkouli, inspirovaných šestnáctiletou Švédkou Gretou Thunberg, vyšlo v pátek 15. března do ulic s požadavkem, aby politická moc konečně začala brát vážně fakt, že jsme v pokročilé fázi klimatické změny. Nepodnikneme-li jako lidstvo velmi rychle velmi zásadní obrat na všech energetických, sociálních a myšlenkových úrovních, Gaia s námi nemilosrdně zatočí. To, co této katastrofě předchází a co po troškách okoušíme už asi deset let, zcela stačí, aby se dnešní mladí lidé oprávněně obávali o svou budoucnost. Demonstrace jsou vzorně demokratickou reakcí lidí, kteří kvůli pravidlům moderní společnosti nemají žádná vlastní politická práva (neodpustím si poznámku, že v pověstně zaostalém středověku to tak nebylo a společenská dospělost vznikala spolu s pohlavní zralostí).
Český politický svět – čímž myslím nejen političky a politiky různých úrovní, ale i jejich finanční a byrokratické zázemí, stejně jako komentátory a média všech typů – reaguje zcela zoufale a nedostatečně. Někteří jsou asi prostě hloupí a jiní jsou zcela jistě navedení (jsou v placených službách mocných a nejmocnějších, kteří z ničení planety přímočaře profitují). U velmi mnoha to ale vypadá, že prostě, jak říká Greta Thunberg, nedělali řádně domácí úkoly z přírodních a sociálních věd. Propast nedorozumění se tak otevírá mezi představiteli politického světa s omezeným lokálním obzorem, špatnou znalostí angličtiny a neochotou číst jiná než zdejší informační média (čestnou výjimkou jsou, zdá se, Piráti), a obyčejnou středoškolačkou, pro niž je vyhledávání kvalitních informací z celého světa a jejich kritické čtení úplně běžné. Nepodpoří-li mladé demonstranty všichni čeští přírodovědci, nevadí, těch zahraničních je dost a jsou zcela přesvědčiví. Demonstrující možná nevyslovují nahlas převažující mínění provinciálního českého prostředí, jsou ale součástí autentického a spontánního světového hnutí.
Z určitého hlediska ovšem není dnešní neschopnost českého politického světa pouhým tápáním nedouků. Mocenské elity možná poprvé za třicet let vidí, jak vypadá generace, jejíž rodiče už dospívali v novém režimu. Nejen povýšenost, ale rovnou strach, že si tisíce mladých na vlastní kůži vyzkoušely, jak důležité a dobré je demonstrovat, byl 15. března vidět v očích mnoha komentátorů: netřeba si toho prý všímat, vždyť „každá doba má své Pavlíky Morozovy“… Jistě, jak si v posledních několika letech ověřila česká i slovenská veřejnost, demonstrace nejsou kouzelným zaříkadlem, které přivolá úspěch z listopadu 1989 – a už vůbec ne tehdy, pokud o akcích, které jsou z definice politické, budou jejich organizátoři tvrdit, že politické nejsou. Paralela s Miroslavem Štěpánem kulhá i v tom, že se stejně jako tehdejší revoluční síly ucházel o pozornost a podporu továrních dělníků, tedy vrstvy, která je natolik transformovaná, že jako organizovaná politická síla dnes už skoro neexistuje. Průvody a demonstrace samy o sobě nestačí, není ale pravda, že nic neřeší. Posilují své účastníky, a pokud je za nimi dostatečně vytrvalá energie, veřejnou scénu proměňují.
Technické možnosti radikální změny energetické i hospodářské politiky, která by do několika málo desítek let vynulovala uvolňování skleníkových plynů při spalování fosilních paliv, jsou víceméně jasné, vědecky prodiskutované a připravené a český politický svět jen potřebuje dohnat to, co zameškal ve studiu. Celosvětově ale chybí politická vůle, a právě tu masové veřejné akce mohou podpořit. Hlavní rozcestí je dnes čistě politické. Podoby opatření zmírňujících nejhorší dopady klimatické změny mohou být nejrůznější a dostupné zdroje mohou nakonec klidně jít na podporu technokratických opatření, opřených o jadernou energetiku a automatizaci. Odpor stále širších vrstev chudých pak potlačí autoritářské režimy vojenským a policejním násilím a nabídnou jim ideologická šidítka nacionalismů, xenofobií nebo sci-fi osídlování Marsu.
Alternativní cesta bude vyžadovat větší úsilí: bude totiž třeba kromě energetického a produkčního systému změnit i myšlení, což mimo jiné znamená dobrovolně odbourat nadměrnou spotřebu. Ta se přitom netýká jen boháčů se soukromými tryskáči, ale bohužel i euroamerické střední vrstvy a chudých, kteří si spotřební extravaganci nikdy moc neužili. Především ale bude třeba vymyslet a zajistit širokou sociální spravedlnost, což může fungovat jen za předpokladu sdílené globální solidarity. Neuralgickým bodem je přitom fakt, že je třeba vzdát se společnosti založené na růstu, který je ústřední hybnou silou kapitalismu. Byla-li vůbec někdy teoretická možnost přejít na nějaký „trvale udržitelný růst“, pak ji neoliberalismus za posledních čtyřicet let pohřbil.
Neznamená to samozřejmě propagaci návratu k minulým formám společenského uspořádání, jak si představují lidé, kteří si zvykli opírat se jen o obrazy minulosti. Je třeba vytvořit formy nové. Ono totiž už nic nebude jako dřív a žádné „normální časy“ se nevrátí. Nevybrali jsme si to, ale žijeme v osové době dějin. Kapitalismus historicky vznikl, a taky zanikne. A stejně jako bez maximálního uplatnění žen se dnešní svět neobejde ani bez mladých a nejmladších. Postarší muži u moci by měli co nejdřív vzít vážně, že už jen zdržují a jsou směšní stejně jako Miloš Jakeš, kůl v plotě. Ostatně, pro mladé už nejsou ani tím. Ta metafora je jen archaický ornament, vždyť ploty dnes vypadají docela jinak.
Autorka přednáší dějiny umění na UMPRUM.