Revoluční změny zpravidla vyvolávají velké naděje a očekávání Ukrajinců byla před pěti lety úměrná dramatickému průběhu protestů. O to bolestnější je nyní jejich zklamání politickým a společenským vývojem. Proč jsou Ukrajinci nespokojení?
Před ukrajinskými prezidentskými volbami, které se uskuteční 31. března 2019, to vypadá, že lidé jsou domácím vývojem za posledních pět let rozčarováni. Stávajícího prezidenta Petra Porošenka, který do úřadu nastoupil na jaře 2014, v předvolebních průzkumech předstihla nejen populistka Julija Tymošenková, jež byla dvakrát ukrajinskou premiérkou, ale také Volodymyr Zelenskyj – populární, politicky však zcela nezkušený televizní komik, podporovaný oligarchou Ihorem Kolomojským. Prezidentovi důvěřuje 16 procent Ukrajinců, vládě jen 11 procent. Naopak silnou antipatii k prezidentovi pociťuje polovina dotázaných. Porošenka nicméně i nadále podporuje mnoho ukrajinských národně orientovaných liberálů, kteří v něm spatřují záruku pokračování reforem a tvrdého postoje vůči Rusku. Dobře to vyjádřil historik Jaroslav Hrycak, když v časopise Novoje Vremja napsal, že jediná otázka, kterou si v souvislosti s volbami klade, zní: „Mám dát Porošenkovi svůj hlas už v prvním kole, nebo počkat až na to druhé?“ Většina Ukrajinců ale situaci vidí jinak, zvlášť v jižních a východních regionech.
Armáda, jazyk a víra
Když před pěti lety, v únoru 2014, zvítězil Majdan a tehdejší prezident Viktor Janukovyč uprchl do Ruska, znamenalo to pro značnou část Ukrajinců důvod k nadějím. Lidé doufali, že nová vláda učiní přítrž korupci, dá slovo občanské společnosti, zbaví zemi pozůstatků sovětských dob a přiblíží ji ke vstupu do Evropské unie. Situaci ale brzy změnila k horšímu ruská okupace Krymu a nepokoje na východě země. Proruská vystoupení na jihu a východě Ukrajiny sice skončila neúspěchem, od května 2014 však na území Doněcké a Luhanské oblasti trvá ozbrojený konflikt s proruskými, Moskvou vojensky podporovanými separatisty, který si podle posledních odhadů vyžádal již 13 tisíc životů.
Za těchto podmínek šly reformy stranou. Země nacházející se v konfliktu s mocným sousedem musí v první řadě usilovat o přežití. V mnoha oblastech se proto očekávaný pokrok nedostavil a chybějící úspěchy v hospodářské a sociální oblasti jako by měl nahradit obrat k tématům historie, náboženství či jazyka – jak je ostatně v ukrajinské politice zvykem. Nejspíš proto se prezident Porošenko nyní uchází o přízeň voličů pod heslem „Armáda, jazyk a víra“. Na počátku tohoto roku vznikla nová ukrajinská sjednocená pravoslavná církev. Parlament chce ještě před volbami přijmout zákon o jazyce, obsahující přísná nařízení o užívání ukrajinštiny v úředním styku či o procentuálním zastoupení státního jazyka v televizi a rozhlase. „Dekomunizaci“, prováděnou pod vedením Ukrajinského ústavu národní paměti, nově doplňuje i „deimperializace“, jež má ukrajinskou minulost zbavit nežádoucích stop carského období. Jako by snad demonstranty v roce 2013 do ulic přivedla touha po nápravě křivd uplynulých století.
Dekomunizace je přitom překvapivě nedůsledná. Komunistická strana Ukrajiny (KPU), o níž se všeobecně soudilo, že je již několik let zakázána, uspořádala na začátku roku 54. sjezd, kde jmenovala svého předsedu Petra Symonenka kandidátem na prezidenta. Úřady mu nakonec účast ve volebním klání neumožnily, ale strana, která se zatím proti všem soudním rozhodnutím o zákazu odvolala, dál legálně existuje.
Nejsevernější země globálního Jihu
Některé změny jsou ovšem nepopiratelné – ruština v každodenním životě ustupuje ukrajinštině a ani trendy a kulturní vlivy už na Ukrajinu nepřicházejí z Ruska. Když si ukrajinští kluci hrají na vojáky, nejsou to už „naši proti Němcům“, ale „naši proti Rusům“. Příklad bývalých jugoslávských republik však ukazuje, že silná národnostní, kulturní a jazyková sebeidentifikace nevede nutně k pokroku v jiných oblastech.
Ukrajinské hospodářství sice v posledních letech zvolna roste, stále ale nedosáhlo úrovně roku 2013. Podle posledních údajů Mezinárodního měnového fondu z října 2018 má země nejnižší HDP na hlavu v Evropě. I mzdy se teprve v posledním roce přiblížily k číslům z roku 2013. Úpadek prožívají tradiční průmyslová odvětví jako chemický průmysl, strojírenství, letecký, kosmický a obranný průmysl – způsobil to konflikt s Ruskem, ztráta průmyslových kapacit na východě země a také ztráta odbytišť v postsovětském prostoru. Úspěšně se zato rozvíjí potravinářský a lehký průmysl, což lze ovšem chápat i jako potvrzení dlouhodobé tendence k deindustrializaci. V roce 2007 se zemědělství podílelo na HDP Ukrajiny 6,3 procenta, zatímco v roce 2016 to už bylo 11,6 procenta. Ukrajina se tak čím dál víc stává agrární zemí. Stále významnějším vývozním artiklem je obilí. Nynější hospodářský růst tedy stojí na poněkud chatrných základech. Někteří kritici mluví v souvislosti s ekonomickými těžkostmi a také se surovinovým složením exportu o tom, že Ukrajina se stává „nejsevernější zemí globálního Jihu“.
Nízké mzdy jsou hlavním důvodem, proč stále více Ukrajinců odchází pracovat do zahraničí. Poslední odhady uvádějí, že v zahraničí pracuje kolem pěti milionů Ukrajinců. Zatímco z nových členských zemí Evropské unie občané vyjíždějí na Západ, jejich místa obsazují právě pracovníci z Ukrajiny. Nejnápadnější je tento jev v Polsku, také u nás ale Ukrajinci představují nejpočetnější národnostní menšinu. Ukrajinská média přitom píší o kritické situaci na pracovním trhu. Lidé, kteří pracují v cizině, totiž scházejí doma. Ironií je, že vycestování za prací značně usnadnil bezvízový styk s EU, jehož vyjednání patří k nemnoha všeobecně uznávaným úspěchům současného prezidenta.
Bez korupce by to nešlo
Jedním z hesel Majdanu (či spíše společným jmenovatelem všech protestů na Ukrajině přinejmenším od dob oranžové revoluce) byl boj s korupcí. Ačkoliv nová vláda zřídila Národní antikorupční úřad, úspěchy zůstávají skromné – ze 144. místa na žebříčku Transparency International v roce 2013 se země v roce 2018 posunula na 120. místo. Ekonom Volodymyr Dubrovskyj na stránkách liberální analytické platformy VoxUkraine nedávno konstatoval, že státu se sice podařilo omezit možnosti ke korupčnímu jednání, ale pokud by korupce zmizela zcela, některá odvětví ukrajinské ekonomiky by se pravděpodobně zastavila. „Korumpovaní činovníci využívají značné finanční zdroje a osobní vliv, aby si zabezpečili co nejpříznivější podmínky k dalším machinacím. Mají také klienty a partnery ze soukromého sektoru, kteří využívají svých kontaktů s činovníky a zvykli si jako nástroje proti svým konkurentům využívat nerealistické právní normy a předpisy, jež jim dovolují získat monopol na trhu. Navíc i ti politici, kteří se na korupčních schématech bezprostředně nepodílejí, před korupcí leckdy přivírají oči, aby neohrozili své politické zájmy nebo aby si zachovali neformální moc nad svými podřízenými,“ charakterizuje situaci Dubrovskyj.
Důsledkem je přetrvávající právní nejistota, která mimo jiné způsobuje, že přímé zahraniční investice na Ukrajině přes všechnu snahu vlády klesají. To, že na ukrajinský trh vstoupily nebo se v blízké době chystají vstoupit světové značky jako H&M nebo IKEA, sice vyvolává nadšení mezi obyvateli velkých měst, kteří budou moci v těchto obchodech nakupovat, na celkové situaci to však mnoho nemění.
Otázky vyvolává rovněž činnost ukrajinských soudů, policie a tajných služeb. Objevují se náznaky, že Služba bezpečnosti Ukrajiny (SBU) spolupracuje s ultrapravicovou organizací C14 a chrání její členy před stíháním. Někdejší krajně pravicový dobrovolnický prapor Azov, nyní samostatná jednotka Ukrajinské národní gardy, si zase počíná jako nástroj v rukou ministra vnitra Arsena Avakova. Když letos 9. března napadli radikálové z Azovu Porošenkův mítink v Čerkasech, předvedli, že i přes slabou podporu voličů je ukrajinská ultrapravice na ulici nebezpečně silná. Příznačné je, že i Azov bojuje proti korupci – radikálové před incidentem požadovali, aby prezident nechal zatknout svého blízkého spolupracovníka Oleha Hladkovského, důvodně podezřelého z rozkrádání prostředků na obranu.
Na závěr lze konstatovat, že ačkoliv některé dílčí reformy – například zavedení systému státních zakázek Prozorro, zřízení nové policie či úsilí o liberalizaci podnikatelského prostředí – byly úspěšné, nepřinesly zásadní zlepšení, které by ocenila většina voličů. Touha po změně, kterou Ukrajinci dávají před volbami najevo, je proto pochopitelná.
Autor je ukrajinista a překladatel.