Vstupte do Ultrasvěta

Coming Society je společný projekt režisérky Susanne Kennedy, výtvarníka Markuse Selga a nizozemských divadelnic Bianky van der Shoot a Suzan Boogaert. Scénu Volksbühne mění v bájný hvězdný koráb, s jehož pomocí prolamují čas i prostor. Během inscenace tyto kategorie přestávají platit a zážitek se rovná průletu černou dírou. Hrstka napjatých diváků sleduje několik objektů na forbíně, které dominuje masivní brána ústící za zataženou železnou oponu. Po chvíli nejistého vrtění v hledišti se ozve ženský hlas, který diváky vítá v počítačové hře, jakémsi simulátoru budoucnosti. Po zvednutí opony hlas vede publikum skrze bránu na jeviště, do ohromného prostoru.

Koncentrovaná psychedelie

Většina Coming Society se odehrává na pomalu se pohybující točně, po níž jsou roztroušena malá centra všelijakých tvarů (například pyramida nebo kvádr). V rozích jeviště se ještě nacházejí jakési napevno stojící svatyně a v prostředku scény visí ze stropu statický, průchozí ovál. Z celé té komplikované konstrukce pak ční monolit s nápisem „AXISMUNDI“. Chrámovým komplexem či labyrintem stále měnícím svoji strukturu lze v průběhu představení volně procházet a potkávat zde výstředně oděné průvodce, kteří obývají jednotlivá centra. Do hlasu ústřední mluvčí, která zprvu divákům oznamuje, že jsou nesmrtelní a mají spoustu možností nebo že „počítač i hráč jsou vědomím“, zaznívají od herců úryvky nespojitých promluv – třeba úvaha nad tím, zda realita existuje v podobě, jakou zažíváme. Po počátečním roztříštěném dění se akce v jednotlivých centrech pomalu obracejí k ústřednímu objektu, „ose světa“, až se nakonec sjednotí při rituálu zrození nadčlověka, jehož podoba se v průběhu děje hledá.

Suma všeho, co se na scéně odehrává, toho, jak vypadá dekorace, případně co herci říkají a jak jsou oblečení, tvoří koncentrovanou psychedelii. Inscenátoři v průběhu bezmála dvouhodinového divadelního tripu útočí na naše smysly a naše soustředění tříští do mozaiky obrazů a zvuků. Z pestrobarevných textur v sytých odstínech, které pokrývají většinu dekorace, přecházejí oči stejně jako z mnohočetných projekcí. Převážně organické textury se prolínají s cyberpunkovými graffiti. Spolu s vizuální změtí ale tvůrci klíží pozornost diváků i změtí zvukovou. Zatímco v tuzemském imerzivním divadle dávají tvůrci divákovi možnost, aby si vybral, kam bude jím sledovaný příběh směřovat, v Coming Society se děje vše najednou. Narativ neexistuje a vzniká neodbytný pocit, že uprostřed chaosu nestíháme něco podstatného.

Přízračné obsazení

Vstup na jeviště je srovnatelný se spuštěním online hry, v níž ale hráč neovlivní nic kromě vlastního diváckého zážitku. Může se pokusit zachytit jakousi motivickou linku, obcházet jednotlivá centra nebo si lehnout na předem připravené polštáře a sledovat stropní projekci, případně všemu nezúčastněně přihlížet zvenku. Jakmile ale přistoupí na pravidla světa podle Susanne Kennedy, pocítí závrať.

Zběsilý, nutno dodat velmi propracovaný vizuál i sound design ještě posiluje přízračné obsazení. Kennedy často své inscenace zalidňuje charismatickými a uhrančivými typy, případně herce všemožně maskuje. V Coming Society mají kostýmy z plastů nebo jiných „kosmicky“ vyhlížejících materiá­lů. Skoro by se mohlo zdát, že půjde o parodii new age. Vše je ovšem podáno zcela vážně a režisérka nezcizí jediný moment, jakkoli odhalené technické zázemí stále zpřítomňuje divadlo. Coming Society je hodinu a půl trvající pobyt uprostřed sekty s vlastními rituály a jazykem. Nikomu nic nenutí, ale divák může naplno zažít utopii, plně se do ní ponořit a zapomenout, že je pouze v simulátoru reality, v jakési počítačové hře, která těm, kdo jejímu kouzlu propadnou, přinese psychedelický zážitek.

Autor je divadelní kritik.