„Hudba se nemění, mění se jenom způsoby, jakými ji posloucháme,“ psal kulturní teoretik Mark Fisher. „Jednadvacáté století je jenom dvacáté století na HD obrazovkách, nostalgie distribuovaná vysokorychlostním internetem.“ Fisher razil myšlenku, že v hudbě se za posledních dvacet let nic převratného nestalo a za poslední opravdovou revoluci považoval britský jungle a rave v devadesátých letech. Pavel Klusák jako by mu ve své knize Co je nového v hudbě dával za pravdu. Útlý svazek začíná popisem turbulentních změn v hudebním průmyslu, které před dvaceti lety nastartoval pirátský program Napster, umožňující sdílení digitálních souborů mezi uživateli. Byl to zásadní moment, jenž vedl k nabourání ekonomických vztahů v hudebním průmyslu a zároveň svým způsobem vystavil stopku celému vývoji. Klusák se po rychlém průletu historií hudebního pirátství zastavuje u vlny retrománie a o konkrétní nové hudbě začíná mluvit až v druhé třetině knihy. Je to příznačné gesto.
Část o nejvlivnějších současných žánrech je zároveň asi nejslabší. Hip hop dnes zažívá bezprecedentní komerční úspěch, globalizovaná podoba atlantského trapu už před několika lety infikovala hitparády po celém světě a rap je dnes už běžný komunikační kód pro stovky milionů (nejenom) teenagerů. Klusák tento fenomén ale zmiňuje jenom zběžně, většinu prostoru navíc věnuje prvnímu rapovému držiteli Pulitzerovy ceny Kendricku Lamarovi, jakémusi vyslanci „chytrého“ rapu, na kterém se shodnou i bílé kapacity. Značí to jenom jedno: Klusák se v této oblasti tolik neorientuje a raději volí cestu tiché ignorance. Bohužel si občas neodpustí vyložené plácání – těžko říct, co znamenají „hyperkrátké smyčky trapu“, které se prý rozšířily z Chicaga společně s tancem footwork.
Jindy je Klusák samozřejmě jistější, zejména když dojde na témata, kterým se dlouhodobě věnuje, ať už v článcích a přednáškách nebo ve svém pořadu na Radiu Wave. Obsáhlé kapitoly o tichu a field recordings jsou nabité kontexty a patří k těm nejlepším. Vhled do katalogu labelu Touch, práce předního „lovce zvuku“ Chrise Watsona nebo obecné zamyšlení nad tím, jak je možné terénní nahrávky komponovat a především jak je poslouchat, to jsou všechno věci, o nichž je jistě důležité mluvit. Člověk se ale nemůže ubránit dojmu, že do zprávy o stavu současné hudby v takovém rozsahu nepatří a že by si konečně zasloužila samostatnou knihu věnovanou tichu, hluku a poslouchání. Klusák by byl samozřejmě nejpovolanějším autorem. V knize Co je nového v hudbě ale tyto kapitoly působí nepatřičně, až se nabízí otázka, zda jde opravdu o tak důležitá témata, nebo nám zkrátka autor ukazuje, co nejvíc baví jeho.
Člověku, který o současné hudbě neví vůbec nic, kniha jistě nějakým způsobem poslouží – dozví se, proč už dlouho nevzniklo nic opravdu nového, kde se v hudbě vzala posedlost minulostí, jakou sílu má nostalgie nebo jak pirátství a digitální distribuce hudby mění její zvuk. Díky oddílu Co číst dál dostane rovněž tipy na díla zásadních autorů, jako jsou Alex Ross, Simon Reynolds nebo David Toop.
Je jasné, že Pavla Klusáka poutá k tématu dlouholetý hluboký zájem a v české kulturní publicistice má pořád výsadní postavení. Při přednáškách, workshopech nebo při vysílání na některé ze stanic Českého rozhlasu navíc pravidelně předvádí, že umí o hudbě a jejich příbězích vyprávět vášnivě, s emocemi i humorem. Atmosféru poučených přednášek, které netrpí akademickým přístupem, se však na stránky knihy nepodařilo přenést. Klusáka spíše pohlcuje touha sdělit toho co nejvíc, takže se často omezuje na pouhý výčet žánrů, subžánrů, labelů a jmen. Výsledkem tak je podivný hybrid: encyklopedie o rozsahu kratičké novely.
Autor je hudební publicista.