eskalátor

Tatarský biftek, jehož hlavními ingrediencemi jsou syrové maso a syrové vejce, má v českém sportu zcela nezastupitelné místo. Růžovou směs ve tvaru slávistické pěticípé hvězdy kdysi připravil trenér František „Franz“ Straka sparťanským fotbalistům před derby se Slávií a následné vítězství Sparty nešlo přičíst ničemu jinému než kolektivní gastroorgii v kabině. O něco podobného se před pár dny pokusil Vladimír Růžička, hokejová legenda, kapitán z Nagana a na rozdíl od Straky trenér s výsledky, ale pohořel. Když stejnou svačinku namíchal hokejistům Chomutova, aby je nabudil před ošidnou baráží o udržení v nejvyšší soutěži, jeho svěřenci po požití mikrobakteriálního koktejlu místo žádoucí příčky v tabulce obsadili toaletní mísy. Piráti, jak se hráči i klub ze severu Čech jmenují, totiž dostali salmonelózu. Tým musel místo indisponovaných hráčů povolat nezkušené juniory a Růžičku čeká možná nejhorší pracovní měsíc kariéry. Snad česká sportovní kotlina po této události definitivně pohřbí mýtus o tataráku coby legálním dopingu.

V. Ondráček

 

V České republice v březnu proběhly opětovné prezidentské volby. A tentokrát je má sociál­ní bublina vyhrála. Alespoň to tak vypadá dle komentářů v médiích a ohlasů na sociálních sítích. Od 30. března letošního roku nás čeká prosperita. Ať žije Zuzana Čaputová, první česká prezidentka zvolená Slováky na Slovensku. Když server Novinky.cz spustil v polovině března anketu, zda se Češi zajímají o slovenskou politickou scénu, celých 72 procent respondentů – a bylo jich víc než pět tisíc – odpovědělo: ano. Neuvěřitelné číslo v zemi, kde se o politiku zajímá sotva polovina potenciálních voličů. Kdybych byl Slovákem, Čaputová bude nepochybně jedním z mnou preferovaných kandidátů. O čem se však pochybovat dá? Zda má české nadšení ze slovenských voleb nějaký racionální základ. Jednak geopolitický význam Slovenska přibližně odpovídá české bezvýznamnosti, jednak ani v České republice, ani na Slovensku nefunguje prezidentský systém. Můžeme Slovákům mladou a sympatickou prezidentku přát či závidět, ale to je všechno. Své boje si musíme vybojovat sami.

T. Čada

 

Když po svém nástupu do funkce předsedy Strany zelených Matěj Stropnický prohlásil, že „není normální, aby osmdesát procent Čechů létalo na dovolenou“, setkalo se to s velkou nevolí. Přece nám nikdo nebude nakazovat, co budeme dělat ve svém volném čase za peníze, které jsme si vydělali! Uplynuly tři roky a mezi deseti největšími evropskými znečišťovateli ovzduší se objevila letecká společnost Ryanair, která sama sebe označuje za jednu z těch ekologičtějších. Za minulý rok její letadla do atmosféry vypustila deset megatun oxidu uhličitého. To je zhruba čtvrtina emisí největšího evropského znečišťovatele, polské elektrárny Bełchatów. Ryanair se tak ocitl ve společnosti této a ještě dalších sedmi elektráren v Německu a jedné v Bulharsku. Jak jsem pochopil při setkání s jedním kamarádem, který prý jede na měsíc šnorchlovat do Papuy, bude leteckých dovolených ještě přibývat. Máme totiž asi jako poslední z lidí na této planetě šanci vidět podmořské korály, umírající v překyselené vodě oceánů, které CO2 z ovzduší mohutně absorbují. Jak jinak se k nim dostat než letadlem? Každou takovou cestou přitom kus z této krásy nenávratně zmizí. Ale na to, že naším přičiněním mizí hmyz, živočichové i málo adaptabilní rostliny, jsme si už zvykli. Věřím, že po antropocénu se dá Země zase do kupy, jen už to žádný člověk neuvidí…

J. G. Růžička

 

V posledních dnech vyděsila část veřejnosti plánovaná rekonstrukce pražského obchodního domu Máj a odnětí památkové ochrany Kotvě, což vyvolalo oprávněné obavy o osud obou staveb. I kdyby nakonec k devastujícím rekonstrukcím nedošlo, ukázalo se, že důvěru ve stát a demokracii už dávno ztratily nejen nižší vrstvy, drcené exekucemi a drahým bydlením, ale i kulturní elity. A já nemůžu přestat přemýšlet nad tím, kdo tedy té takzvané liberální demokracii ještě věří. Jakási střední třída, která zatím netrpí nedostatkem a nejvíc ji děsí domnělé útoky na soukromý majetek? Dumám, co je to za lidi, které víc děsí Klinika a počítání prázdných bytů než fakt, že jimi vzývanou demokracii u nás pomalu nahrazuje oligarchie a vláda peněz. Kde se vzala tak početná skupina, která se bojí „třídního boje“, a přitom sama svým nesolidárním chováním podporuje právě ty, kteří příkopy mezi společenskými vrstvami čím dál víc prohlubují? Je za tím skutečně asociálnost a necitlivost, nebo jen naivita a neinformovanost? Přijdou někdy na to, že to, co označují jako demokracii a právní stát, nemá se svobodnou a spravedlivou společností často nic společného? A co se stane, až to zjistí?

A. Medková

 

Sociální demokraté zase udělali před voliči pořádný kotrmelec. V debatě o rodičovském příspěvku se Jana Maláčová stylizovala do role Robina Hooda, který chce chybějící miliardy na zvýšení pobídky na pořízení dítěte vzít zlým a vypaseným bankám. V tutéž dobu ale vláda jednala o daňových záležitostech na evropské úrovni a odmítla změnit formu rozhodování z jednomyslného hlasování na kvalifikovanou většinu. Při debatě v Senátu pak většina klubu ČSSD chyběla a jen senátor Jiří Dienstbier odmítl vládní stanovisko. To totiž prodlouží na dobu neurčitou existenci neférových sazeb pro unijní korporáty v členských zemích, jako jsou Irsko, Nizozemsko, Lucembursko či Kypr. Daňové ráje, kam z Česka unikají desítky a stovky miliard korun ročně, si rybník samy nevypustí. Tento daňový dumping velmi komplikuje možnosti zvýšení korporátní daně. Banky tak mohou spát v klidu. Ani tentokrát to sociální demokracie s příjmovou redistribucí nemyslí vážně.

J. Horňáček