Muslimové a východní Němci: co mají tyto skupiny společného? Chtělo by se říci, že především východní Němci se vyznačují značnou mírou skepse vůči všemu, co má něco do činění s islámem. O společných jmenovatelích by proto nemělo být ani řeči. Německé centrum integrace a výzkumu migrace ovšem provedlo podrobný výzkum mezi oběma skupinami a přišlo na zajímavé výsledky. Informuje o nich deník Die Welt ve vydání z 2. dubna v rozhovoru s autorem výzkumu, profesorem Frankem Kalterem. V prvé řadě výzkum zjistil podobnosti v roli oběti, která je vlastní muslimské komunitě v SRN i občanům východního Německa. „Ossis“, jak se východním Němcům říká, bývají nazýváni také „plačkami“ (Jammer-Ossis) a muslimové se často stylizují do role ublížené oběti. Dále se údajně obě skupiny vyznačují blízkostí k extremismu. Respondenti výzkumu měli reagovat na tvrzení, že se muslimové, respektive východní Němci dostatečně nedistancují od extremismu. Tato otázka je pochopitelně poměrně „plytká“ a implikuje jednotu náboženského a politického extremismu, nicméně většina dotázaných reagovala kladně. Dalším stereotypem, který zavládá především v západní části Německa, je otázka identifikace se současnou SRN. Každý druhý západní Němec považuje muslimy za neintegrované do společnosti, ale – světe, div se – integrovaný není také každý třetí východní Němec. Toto subjektivní vnímání obyvatel „nových spolkových zemí“ je zarážející. I bezmála třicet let po znovusjednocení Německa se „zápaďáci“ dívají na své spoluobčany na východě SRN jako na ty, kteří úplně nezapadli. Autoři studie také zjistili, že existuje korelace mezi pocitem méněcennosti východních Němců a strachem z posilování jiných menšin, v tomto případě především muslimů. Podle profesora Kaltera bude velikým pokrokem, když si společnost uvědomí, že se velká část muslimů a východních Němců cítí být občany druhé třídy a že jejich strachy a někdy i neadekvátní obranné reakce mnohdy pramení právě z tohoto pocitu.
Levicově orientovaný deník die taz uveřejnil ve svém internetovém vydání z 31. března rozhovor s Arnem Jungjohannem, který v Nadaci Heinricha Bölla zkoumal úspěchy politiky Zelených v Německu. Konkrétně šlo o otázku, zda jsou Zelení schopni naplnit svá programová prohlášení, když převezmou odpovědnost ve vládě. V devíti ze šestnácti spolkových zemí se strana na vládnutí podílí a toto vysoké číslo poskytuje dostatečnou „kritickou masu“ pro srovnání. Jungjohann konstatuje, že „zelená politika“ je viditelná především v těch spolkových zemích, kde Zelení převzali resorty zemědělství nebo životního prostředí. „Die Grünen“ dávají svůj otisk ministerstvům i jejich pojmenováním: často pak mají v názvu i ochranu klimatu či změnu energetické politiky. Ve třech spolkových zemích jsou dokonce pod „zeleným vedením“ i „ekologická superministerstva“, která slučují energetiku, životní prostředí a zemědělství. Na otázku, zda je nebe modřejší tam, kde vládnou Zelení, odpověděl Jungjohann vyhýbavě: „Zde potřebujeme dlouhodobější studie.“ Faktem ovšem je, že takové vlády jsou výrazně ctižádostivější ohledně ekologie. Na druhou stranu hraje svou roli také geografie: ačkoli v Meklenbursku-Předním Pomořansku Zelení ve vládě nejsou, je tato spolková země nejdále ve výstavbě větrných elektráren. „Čím déle se vládne, tím pevnější struktury se vytvoří.“ Dlouhodobější projekty se plánují a provádějí minimálně v horizontu pěti let, takže je-li je strana ve vládě alespoň dvě periody, má velkou šanci po sobě zanechat nesmazatelnou stopu. Podle Jungjohanna se Zelení nesmějí bát nepohodlných témat, jako je redukce létání, centra měst bez automobilů nebo zdražování benzínu. Pokud „cuknou“, aby oslovili větší množství méně radikálních voličů, ve výsledku se jim to může vymstít.
Profesor historie Niall Ferguson v rozhovoru ve švýcarském deníku Neue Zürcher Zeitung z 20. března popisuje cestu levice k vítězství v akademickém prostředí. Podle Fergusona, který v posledních třiceti letech vyučoval v Cambridge, Oxfordu, New Yorku i na Harvardu, se v osmdesátých letech konaly na univerzitách skutečně demokratické, živé diskuse mezi pravicovými a levicovými profesory. Dnes podle něj nejde o pestrost názorů a přístupů, ale především o diverzitu barvy pleti, pohlaví a sexuální orientace. Když jde v USA profesor moderních německých dějin do důchodu, jeho profesura je nahrazena katedrou dějin indiánských menšin. Zatímco levice v osmdesátých letech na celé čáře prohrála v oblasti hospodářství, o to silněji se jí podařilo etablovat v akademické oblasti a v kultuře. Podhoubí tvořila frankfurtská škola, Michel Foucault a French Theory. V současné době stojí podle Fergusona v centru výzkumu uražení a vzteklí, jinými slovy „oběti“, a hlavní maximou je dekonstrukce „bílého muže“. Profesor nekritizuje samotný obsah studií a výzkumu, nýbrž ochuzení intelektuálního diskursu. „Lidé, kteří stále mluví o inkluzi, beze zbytku vylučují ty, kteří si dovolí mít jiný názor.“ Problém prý pochopil především ve chvíli, když vydal knihu Britské impérium. Cesta k modernímu světu (2003, česky 2007), v níž píše o plusech a minusech říše. Pokud si někdo dovolí mluvit o kladech impéria, jehož nedílnou součástí byly i kolonie, které jsou nemorální, je – jakožto autor – nemorální také. A nemorální kolonialista je automaticky rasista, čímž se kruh uzavírá a jakákoli diskuse o tématu je nemožná. Ferguson zkrátka vidí v akademické sféře jasné vítězství levice a prosazení „diskursu oběti“. „I kdyby mí konzervativní a liberální kolegové byli excelentní myslitelé,“ říká, „v téhle atmosféře to daleko nedotáhnou.“