Bílí muži přicházejí o iluze

Americký režisér S. Craig Zahler je činorodý tvůrce s rozeznatelným rukopisem, který přesto neustále překvapuje. Kromě režie se systematicky věnuje intermediálním experimentům, vydal pět románů a je spoluautorem soundtracků ke svým filmům. Začínal jako bubeník v blackmetalové kapele a hudebnost je pro jeho tvorbu typická. Ostatně i úderný jazyk jeho hrdinů, plný staromódních obratů, připomíná hymnické metalové skladby. Jeho protagonisté jsou pevně svázáni se zemí a racionalitou, přitom ale ve skrytu duše touží po jakési vyšší formě prožívání.

Zahlerova novinka Na špatné straně svou téměř tříhodinovou stopáží působí trochu megalomansky. Vyprávění ale má soustavný tah a rezonuje s povahou postav, jež se nemohou vymanit ze svých posedlostí. V Zahlerových filmech se zpravidla ukáže, že prostor, který hrdinové pracně kolonizovali, jim zdaleka nepatří a oni jsou konfrontováni s neznámem vnikajícím na jejich výsostná území. Konflikt spočívá v nemožnosti nalézt společnou řeč. Doslovně se tak dělo už v hororu Kosti a skalp (Bone Tomahawk, 2015), kde skupina rančerů čelila kanibalskému kmeni, který se dorozumíval archaickým jazykem skřeků a totemů. V novince Na špatné straně zase zmatení dvou policejních parťáků vtahuje do hry řeč takzvané politické korektnosti.

Plačky nad patriarchátem

Brett Ridgeman (Mel Gibson) a Toni Lurasetti (Vince Vaughn) jsou bodří rasisté a stále zasmušilejší filosofové vysoké školy života, kteří bolestně prociťují soumrak patriarchátu. Nostalgicky vzpomínají na časy, kdy místo žitného chleba svačili koblihu a vybít si brutalitu na slabých a bezmocných patřilo k bontonu. Když jsou po zatýkání hispánského drogového dealera, během něhož uplatnili víc síly, než bylo třeba, suspendováni, nestačí se divit. Vždyť přece dělali správnou věc. Svět kolem nich se ale změnil a oni nejsou schopni ani ochotni jeho proměnu vstřebat.

Paradoxně tak vzhlížejí ke snadno zkorumpovatelnému systému založenému na nejrůznějších protislužbách, který je zadupal do země, když jasně oddělil vítěze a poražené. Ridgeman se ani po dvaceti letech příkladné služby veřejnosti nedočkal povýšení. S nemocnou ženou a dospívající dcerou žije v nuzném bytě ve čtvrti, která se stává ghettem. Jejich rodinné konverzace běžně zahajuje výrok: „Nejsem rasista, ale…“ Jeho parťák, „o metr hloupější“ Lurasetti, zase ztratil víru, že jednou založí a zabezpečí vlastní rodinu. Během své nucené – a hlavně neplacené – dovolené proto oba hrdinové dají průchod vzteku i stesku po světě, v němž podle nich existovalo jasně ohraničené dobro a zlo. Na cestě zločinu se pak zapletou do bankovní loupeže, která se ze standardní vloupačky vyvine v řetězec tragických událostí. Jejich poslední tažení přitom není oslavné jako v Divoké bandě (The Wild Bunch, 1969) Sama Peckinpaha; stane se naopak bizarně depresivní kalvárií, na jejímž konci žádné vykoupení nečeká.

Srdce temnoty

Český distribuční titul Na špatné straně je u příběhu, v němž všichni ztrácejí i poslední zbytky integrity, zavádějící. Oproti tomu původní název Dragged Across Concrete evokuje svět koncentrované brutality, jehož pravidla se mění za pochodu. Špatná či správná strana ani jednoduché pravdy zde neexistují a jedinou jistotou zůstává skutečnost, že kdo seje násilí, ten také násilí sklízí. Zahler nás nevybíravě smýká po betonu příměstských periferií či industriálních zón fiktivní newyorské čtvrti Bulwark, kde noc v odstínech modré, rudé či zelené převládá nad přirozeným světlem a prostor odráží rozpínající se vnitřní temnotu hrdinů.

S ní koresponduje i obsazení. Mel Gibson se z miláčka davů stal vyvrhelem ­Hollywoodu a jeho Ridgeman, který nejde pro ránu ani přihlouplé výroky daleko, připomíná hercovy soukromé excesy stejně jako ikonické akční role. Vince Vaughn se zase v předchozím Zahlerově filmu Blok 99 (Brawl in Cell Block 99, 2017) z komediální hvězdy proměnil v drsného zabijáka. Zahler s jeho přerodem dál pracuje a policista Lurasetti je syntézou obou Vaughnových poloh. Mezi Vaugh­nem a Gibsonem funguje zvláštní chemie, díky níž film osciluje mezi buddy cop movie, heist filmem a neonoirem. Patrné je to hlavně během jejich dlouhých slovních výměn, ale i v akčních scénách. Těch ale ve snímku není mnoho a jediná rozsáhlejší přestřelka, v níž se mimo jiné střetne dvojice spřátelených policistů s párem gangsterů spojených pokrevním poutem, se nakonec místy mění ve ztřeštěnou komedii.

Na špatné straně je zatím nejpolitičtější Zahlerův film. Zdánlivě se vysmívá politické korektnosti, která dohnala svědomité policajty na odvrácenou stranu zákona, ukazuje ale, že všem, kteří jí pohrdají, hrozí fatální okorání. „Ztrácíš perspektivu a soucit,“ říká Ridgemanovi jeho nadřízený a dávný parťák z ulice. A právě empatie a lidskost jsou v primitivním světě, kde vládne právo silnějšího, pojmy, ke kterým se Zahler neustále vrací a jejichž střet s okolím dlouhodobě tvoří úběžník jeho tvorby.

Autorka je filmová publicistka.