Ve Švédsku se rozšířil postoj označovaný slovem „flygskam“, což lze přeložit jako stud za létání. Navzdory očekávání nezůstává omezen jen na malou skupinu lidí, pro něž je udržitelný životní styl koníčkem, a vede k reálným změnám v dopravě. Například švédský železniční dopravce Statens Järnvägar v minulém roce zaznamenal rekordní počet cestujících a zavádí nové noční spoje. Obsazenost vlaků mezi jižním Švédskem a Laponskem stoupla v některých případech až o šedesát procent. Podle průzkumu Světového fondu na ochranu přírody se kvůli dopadu na klima rozhodlo v minulém roce neletět dvacet tři procent Švédů, což je oproti předcházejícímu roku šestiprocentní nárůst. Švédské aerolinky SAS zatím ze všech sil pracují na tom, aby zákazníky přesvědčily, že i létání může být „zelené“: pořizují úspornější stroje a přidávají do leteckého benzínu více biosložky. Jakýmsi mluvčím nového hnutí je bývalý biatlonista Björn Ferry, držitel zlaté medaile z olympiády ve Vancouveru v roce 2010. Když mu švédská veřejnoprávní televize SVT před dvěma lety nabídla práci sportovního komentátora, souhlasil s podmínkou, že nebude muset létat. Televize na to přistoupila, a on tak i na akce ve Slovinsku či Itálii cestuje vlakem. Nadšení z dobré zprávy ovšem poněkud mírní fakt, že z celosvětového hlediska Švédové stále létají nadprůměrně mnoho.
M. Tomek
Americká diplomacie se na počátku dubna rozhodla zrušit víza pro vyšetřovatele Mezinárodního trestního soudu (ICC), kteří v současnosti prošetřují chování amerických a spojeneckých armád v Afghánistánu. Přístup amerických představitelů k ICC nikdy nebyl přívětivý, teď se ale proslýchá, že vyšetřovatelé ve své práci finišují a brzy by mohli vznést obvinění. To, že podezření z válečných zločinů, týrání a mučení jsou opodstatněná, ukazují dokumenty zveřejněné již před lety platformou Wikileaks. Její zakladatel Julian Assange momentálně v britských celách čeká na vydání buď do Švédska, nebo USA poté, co se znelíbil ekvádorskému prezidentovi Lenínu Morenovi. Za ta léta, která Assange strávil za zdmi ekvádorské ambasády, se toho moc nezměnilo. Spojené státy stále chtějí být fízlem planety a v tom duchu i jednají. O spravedlnost přitom dbají pramálo.
J. Horňáček
Před Velikonocemi se v souvislosti s přijímacími zkouškami opět v médiích otevřelo téma častých odchodů páťáků na víceletá gymnázia. Důvodů to má mnoho, dopadů také. Jedním z nich je homogenizace kolektivů na jednotlivých typech škol. Na gymnázia míří děti rodičů s vyšším socioekonomickým statusem, na základních školách zůstávají ti ostatní – na inteligenci či píli nezáleží. Bohatší rodiče si mohou dovolit zaplatit svým dětem přípravné kursy na přijímačky, ale pro jejich studijní úspěch jsou důležité i další investice: vstupenky do divadel, knihy, kroužky, výlety (dosaďte dle libosti). Jistě, chudší rodiče mohou svým dětem předčítat a povídat si s nimi sami. Jen si říkám, jestli na to mají čas a sílu. A také jestli na to povídání, čtení a hraní si s dětmi mají čas a hlavně odvahu učitelky ze základek, které mnohdy „drží pod krkem“ ambiciózní rodiče právě těch dětí, o které je dobře postaráno i mimo školu.
E. Marková
Byla to velká sláva, přímo revoluce v obouvání, o jaké snily celé generace před námi. Začátkem roku firma Nike představila samozavazovací boty na basketbal. I líní Češi si tak mohou za pouhopouhých osm tisíc korun pořídit tenisky s vědecky znějícím názvem Adapt BB, které si zavážou prostřednictvím aplikace v chytrém telefonu. Nic ale není bezchybné – jak je patrné z reakce jednoho ze zákazníků: „Co mám dělat, pravá bota mi nefunguje?“ Naštěstí v ní nezůstane na věky, a ani si nemusí pomáhat frézou. „Chytré tenisky“ mají totiž tlačítko pro návrat do analogového světa. Nike z potíží způsobených vadnými botami jistě vybruslí, i kdyby ale nové kecky fungovaly bezchybně, není mi úplně jasné, proč by se lidé, kteří chtějí utužit svou tělesnou schránku sportováním, měli zbavovat několikavteřinového fyzického úkonu spojeného se zavázáním tkaniček. Navíc, když si přes investici atakující životní minimum tříčlenné rodiny musí své superboty stejně sami nazout.
V. Ondráček
Správu železniční dopravní cesty je za co kritizovat, ale její hlavní činnost je koneckonců prospěšná. Mnohem méně se mluví o Ředitelství silnic a dálnic – organizaci, která podle hesla „Dálnice, dálnice, dálnice“ asfaltuje cestu k neudržitelnému rozvoji, ždímá stát a společnost stavbami typu sesunuté D8, vedené přes České středohoří, anebo přípravou zpozdilých a neprůchodných projektů, jako je D3 přes Posázaví. Nově hodlá ŘSD přitlačit v oblasti odstavných ploch pro kamiony, které dnes mají na dálničních odpočívkách k dispozici 2660 parkovacích míst. Chybí jich prý 1560 – ale pozor, jen prozatím. Do roku 2040 máme počítat se zdvojnásobením kamionové dopravy, takže celkem bude potřeba vybudovat stání s kapacitou pěti tisíc vozidel. Pro padesát kamionů je potřeba zalít asfaltem zhruba hektar, takže se můžeme těšit na nové asfaltové pláně přibližně o rozloze pražského Starého Města – a to zřejmě jen proto, aby kamiony náhodou nepřišly o výhody vůči násobně šetrnější železnici, jejíž systematická podpora zůstává na úrovni memorand. Z veřejných zdrojů se tak sponzoruje „konkurenceschopnost“ zboží dováženého přes půl světa za vypouštění tisíců tun emisí. Nikoho zřejmě ani nenapadne, že by si soukromí dopravci mohli plochy nápomocné jejich ziskům zaplatit sami. Jistě, promítlo by se to do cen silniční dopravy, jenže právě to by bylo žádoucí. Ale co naplat, lobby sdružení dopravců ČESMAD Bohemia je propracovaná – sama organizace se tím ostatně na svém webu chlubí.
M. Špína