Divadlo pod Palmovkou, Praha, psáno z reprízy 1. 4. 2019
„Grapefruit proslavila americká sexpertka a odbornice na felaci a orální sex Auntie Angel z Chicaga, která přišla na to, že když se toto ovoce rozpůlí, do jedné z polovin se vyřízne otvor a ten se nasadí na penis, dá se s ním jezdit nahoru a dolů,“ informovaly v polovině dubna svou neotřelou a autorsky výraznou formou Novinky.cz. Polský režisér Jan Klata v Divadle pod Palmovkou tuto ovocnou evokaci vnějších rodidel doplnil o kiwi, mandarinku a avokádo a vložil ji do svého výběru z prvního i druhého dílu Fausta – spolu s výsměchem psychickým nedostatkům světců (v Česku, které křesťanství vzpomíná jen ve chvíli, kdy potřebuje oponovat stále nepřicházející muslimské invazi, vskutku odvážný tah), obsazením drobné herečky potácející se na botách-kopytech do role Mefista, zmrzačením Markétky (v zaslepenosti lze zbožňovat i kripla, sic), realtime snímanou projekcí a pár výrazně spektakulárními obrazy (sošky panenky Marie levitující v závěrečné scéně). K výše uvedenému si ještě musíme přimyslet covery starých hitů, u nichž se můžeme prvních pár vteřin bavit – asi jako při poznávačce vypreparovaných mrtvol v kabinetu přírodopisu. To je přibližně vše, co z více než tři hodiny tažené kaše uvízne v paměti. Utrpení násobené trapnosti diváky snažící se vsáknout do polstrování sedadel sice nebývale sbližuje, iniciační rituál lecjakého vysokoškolského bratrstva by ovšem posloužil stejně dobře jako tahle provokace polského diváka uvedená v bezpečí libeňské křižovatky a byl by přitom pro mučitele i mučené jistě zábavnější.