Na albu Kontrapoetik nechává skladatelka Maria W. Horn promlouvat kolektivní paměť potlačeného dělnického povstání a odkazuje i k dalším temným momentům historie regionu na severu Švédska, mimo jiné ke krvavým procesům s čarodějnicemi. Sama přitom spoluzaložila feministicko-satanistickou skupinu.
Příběh debutového alba Kontrapoetik experimentální hudebnice Marie W. Horn začal v odlehlém regionu Ångermanland na severu Švédska. Nadějná skladatelka ambientní hudby se během stáže v muzeu města Härnösand probírala sbírkou uměleckých děl a dalších artefaktů, které instituci věnovali místní mecenáši. Narazila přitom na jeden z mála dokumentů zachycujících každodenní život a tvrdou práci tamních dřevorubců v polovině 20. století – záznamy na filmových páskách Super-8, které později použila jako samply v jedné ze svých skladeb. Prostředí a historie chudnoucího regionu se ale otiskly do celé nahrávky.
Vychýlení příběhů
„Založily jsme skupinu, abychom mohly zkoumat potenciál separatismu a sektářství. Naším původním záměrem bylo nasbírat materiál pro nějaké veřejné vystoupení, ale postupem času jsme se rozhodly, že ideální formou bude praktikování rituálů v uzavřeném kruhu,“ objasňovala Maria W. Horn v rozhovoru pro Shape začátky feministické satanistické sekty, kterou založila spolu s radikální političkou Michelle Jangmyr a několika dalšími ženami. Podstatou tohoto spolku má být podvracení křesťanského narativu, přičemž Lucifer je chápán jako spojenec žen v boji proti patriarchátu. A na tomtéž principu vychýlení či převyprávění zažitých příběhů je založen i skladatelčin debut, jak ostatně naznačuje už jeho název. Jedním z cílů alba je upozornit na nevyřčené příběhy utlačovaných a opomíjených skupin.
Začátek desky se nese v pochmurné až mrazivé atmosféře, vybudované pomocí syntezátorových ploch a nevtíravých varhanních melodií, které se prolínají se zmutovaným zvukem terénních nahrávek nebo starých záznamů. Autorka je do své hudby zapouští tak přirozeně, že mnohé z těchto samplů odhalíte až na několikátý poslech. Poklidnou meditativní náladu naruší třetí skladba Ave, která je zřejmě nejsilnějším momentem alba. Doposud instrumentální nahrávku ostře prořízne mužský hlas, který jako by zněl z poničené a přeskakující desky. Vypravěč na pozadí droneové plochy a basových beatů odříkává cosi ve švédštině. Je to ceremoniální text, který byl stejně jako některé varhanní melodie původně napsán pro rituály zmíněné sekty.
Zapomenuté utrpení
Jak sama autorka přiznává, její starší nahrávky – například EP Diverted Units (2016) – byly svázané purismem a přesvědčením, že zvuky odkazující na mimohudební svět odvádějí od hudby pozornost. Pracovala proto jen se syntezátory. Na albu Kontrapoetik se ale tohoto přístupu vzdala. Naopak se pomocí samplů a zvukových dokumentů z Ångermanlandu, které prohnala řadou kazetových přehrávačů a kombinuje je se zvuky modulárního systému Buchla 200, pokouší oživovat polozapomenuté příběhy regionu a jeho obyvatel. Zatímco tamní muzea a propagační materiály připomínají zejména kdysi vzkvétající dřevařský průmysl a vyzdvihují jedinečnou krásu okolní přírody, skladatelka se zaměřuje spíš na odvrácenou, bolestivou tvář místní historie.
Jde především o dvě období dějin: v 17. století se v Ångermanlandu uskutečnily nejrozsáhlejší popravy žen obviněných z čarodějnictví v historii Švédska; v první polovině 20. století se pak region stal baštou dělnického hnutí a v květnu 1931 zde došlo ke krvavému potlačení stávky dřevařů (od té doby nesmí být švédská armáda nasazována proti demonstrantům). V posledních padesáti letech ovšem obyvatelé z tohoto kraje odcházejí do lukrativnějších částí země a s nimi se vytrácí i kolektivní paměť. Maria W. Horn se k ní obrací mimo jiné i proto, aby upozornila na tichý vzestup populismu spojeného s frustrací z ekonomické situace. Zajímavostí je, že atmosféru Ångermanlandu mají kromě hudby samotné a melancholického obalu desky s černobílou fotografií starého kostela kdesi uprostřed krajiny navodit i vlastnoručně vylisované květiny, které jste mohli dostat spolu s limitovanou edicí desky.
Laboratoř EMS
Historie švédské elektronické hudby je pevně spojená se stockholmským studiem Elektronmusikstudion (EMS). Tento ambiciózní projekt vznikl v optimistických šedesátých letech a jeho zakladatelé chtěli, aby se stal vedoucím mezinárodním pracovištěm pro výzkum elektronické hudby a jejího vnímání. Instituce se vždy pohybovala na hranici mezi hybridním nahrávacím studiem a sociálněvědní laboratoří rozebírající společenský význam elektronické hudby. EMS je pro švédskou elektronickou scénu dodnes důležitý bod, protože poskytuje zázemí mladým skladatelům a skladatelkám. Zkušenost s prací ve studiu mají kromě Marie W. Horn i některé další výrazné osobnosti švédské experimentální scény, například Frederikke Hoffmeier (vystupující sólově jako Puce Mary) nebo Mats Erlandsson, s nímž Horn působí v projektech Sthlm Drone Society a Dufwa. Obě tyto formace experimentují s hutnými monotónními droneovými kompozicemi, které jsou přece jen méně posluchačsky přívětivé než autorčina sólová tvorba.
Jedním z témat, o kterých se na půdě EMS často diskutovalo, je vztah mezi čistě syntetickým způsobem tvoření hudby a metodou založenou na modulaci předem nahraných zvuků. Na Kontrapoetik Maria W. Horn svůj dokumentární přístup k využívání starých nahrávek kombinuje s modulárními syntezátory. Výsledkem je potemnělá koláž s řadou velmi silných momentů, která má svou atmosférou stejně blízko k duchovní hudbě jako ke zlověstnému black metalu. Evokuje klid ledovci tvarované severské krajiny i ochromení společnosti krvavými masakry. Skladatelka se přitom netají tím, že prostřednictvím elektronické hudby chce dát prostor hlasům, na které se zapomíná – v tomto ohledu koneckonců navazuje na tendenci, která nebyla autorům a autorkám kolem stockholmského studia nikdy cizí. Už na přelomu šedesátých a sedmdesátých let se švédský skladatel Ĺke Hodel ve svých kompozicích vyjadřoval proti rasistické politice apartheidu v Rhodesii nebo represím vůči Černým panterům v USA.
„Myslím, že zkušenost s poslechem hudby hodně ovlivňují komentáře a výklady přejímané z hudebních serverů. Když novinář zmíní nějakou teorii stojící za vaší hudbou, má to obrovský vliv na to, jak ji pak lidé poslouchají,“ vysvětloval v loňském rozhovoru pro web Stray Landings již zmíněný Erlandsson. Maria W. Horn proto způsob, jakým budou posluchači její album vnímat, nenechala náhodě. Ke Kontrapoetik přiložila příběh, který funguje pokud ne přímo jako návod, jak desku poslouchat, pak alespoň jako pevný interpretační rámec. Díky pečlivé minimalistické práci se zvukem ale zároveň zbývá dostatek prostoru pro naši imaginaci.
Autor je sociolog.
Maria W. Horn: Kontrapoetik. Portals Editions, XKatedral 2018.