Moskevský soud počátkem dubna neočekávaně propustil z domácího vězení režiséra Kirilla Serebrennikova, jenž je mimo jiné autorem loňského filmu Léto z prostředí leningradského rockového undergroundu poloviny osmdesátých let minulého století. Prokuratura ho spolu s jeho spolupracovníky žaluje ze zneužití státních dotací. Obvinění vzbuzovalo nedůvěru od samého počátku. Státní žalobce například tvrdil, že obvinění zpronevěřili peníze na divadelní představení, které přitom skutečně proběhlo. Soudkyně ale nechtěla mezi důkazní materiál zařadit ani lístky na představení, ani recenze, které vyšly v tisku. Za Serebrennikova přímo u Vladimira Putina orodovaly známé ruské osobnosti veřejného života. Na serveru Republic se 9. dubna tématu věnovala Olga Romanovová, předsedkyně nevládní organizace Rus sedící, jež se věnuje obraně práv lidí v soukolí ruské justice. „Soud v Rusku neexistuje, tento institut byl u nás zničen, a fakt, že obvinění byli propuštěni z domácího vězení, to jen potvrzuje. Soud jenom oznámil cizí rozhodnutí. Čí? V poslední instanci Vladimira Putina, protože přesně na to ukazuje úroveň této kauzy.“ Znamená to, že Serebrennikov může nyní klidně spát? Podle Romanovové ani zdaleka. Problém je v tom, že nevíme, kdo vlastně za jeho stíháním stojí. V jiných případech je to jasné. U ukrajinského režiséra Olega Sencova je to čistá politika, v případě čečenského lidskoprávního aktivisty Ojuba Titijeva zase pomsta prezidenta Ramzana Kadyrova, za odsouzením někdejšího ministra Alexandra Uljukajeva je konflikt s Igorem Sečinem, mocným šéfem koncernu Rosněfť. Každopádně ať už jde o kohokoliv, s rozhodnutím se jen tak nesmíří. „Logika je jasná. Teď mě porazili, takže jim musím vrátit úder, protože jak bych jinak vypadal před ostatními? Úder přitom nebude směřovat na samotného Serebrennikova, ale na ty, kteří dokázali ovlivnit pozitivní vývoj jeho soudního procesu,“ předpokládá Romanovová.
Devátého dubna ruská tajná služba FSB oznámila velký úspěch. Nedaleko Moskvy zatkla ukrajinského nacionalistu Igora Pirožka, člena v Rusku zakázané organizace Pravý sektor. Připravoval prý partyzánskou válku proti Rusku. Server Zona.media 11. dubna uveřejnil text o tom, co je Pirožok vlastně zač. Je to typický příběh mnohých postsovětských neonacistických aktivistů, jenž se čte jako detektivka. „Poprvé se Pirožok, byť pod jiným jménem, objevil v tisku v roce 1994, když novinář Alexej Česnokov vyprávěl, jak se seznámil rok předtím během konfliktu mezi prezidentem Jelcinem a vzbouřeným parlamentem s mladým mužem, který ho pozval k sobě na návštěvu. Sešli se na místě obehnaném plotem z ostnatého drátu, hlídači zde zdravili zdviženou pravicí, v pracovně visela obrovská svastika a na stole ležel Mein Kampf… Jejich vůdce říkal, že mají heslo ‚Bij Židy, komunisty a demokraty‘. Tvrdil, že jádro skupiny tvoří veteráni občanských válek v bývalém Sovětském svazu a na Balkáně.“ Zmiňovaným vůdcem byl Pirožok, tehdy vystupující pod jménem Anochin, a novináři dokonce ukázal sklenici s uřezanýma ušima „nepřátel“. O pár měsíců později policie našla v jaroslavské oblasti těla dvou neonacistů bez uší a pro Pirožka a jeho soukmenovce si přišla. Všichni přiznali, že byli členy organizace Legion Wehrwolf. Protože Pirožkovi nedokázali účast na vraždě, dostal jen pět let vězení. Ještě za mřížemi byl odsouzen k dalším třem rokům za držení marihuany. Po osvobození se oděský rodák Pirožok vrátil na Ukrajinu, kde byl ovšem po pár letech odsouzen za „šíření pornografických materiálů s nezletilými chlapci“. Z basy se dostal těsně před vypuknutím protestů proti tehdejšímu prezidentovi Viktoru Janukovyčovi na podzim roku 2013. Stal se aktivistou krajně pravicového Pravého sektoru, tentokrát pod jménem Roman Čirka. Ale už v květnu 2015 byl zadržen při pokusu o prodej dvou granátů, které si přivezl z bojů na Donbasu. Charakteristické je, že sám nikdy nebojoval, na frontě byl prý jenom „podpořit své soukmenovce“. Pravý sektor se ho rychle zřekl a před rozsudkem Pirožok utekl do Ruska. Tam ho o pár let později zatkla ruská tajná služba FSB a státní televize z něj udělala protiruského partyzána.
Z Ruska ale přicházejí i dobré zprávy. Třeba o náboženském smíru v Jakutsku, kde spolu bezkonfliktně žijí pravoslavní věřící a příznivci pohanských zvyků. Respektive často jsou to ti samí lidé. Reportáž přinesl server Spektr-press 20. března. „Dva hlavní svátky jsou Křest Páně a Ysyach, jakutský letní Nový rok. Většina místní elity se objevuje při obou příležitostech. Nejdříve se pokřižují a v polovině ledna vlezou do ledové vody a potom, ani ne za půl roku, se účastní obřadu vítání Slunce. Všichni návštěvníci Jakutska si všímají, že řidiči při překračování hranice okresů vždy zastaví a něco obětují duchům.“ U znaků hranic okresů jsou svíčky, čokoláda nebo plastový kalíšek s vodkou. Představitelé pravoslavné církve proti tomu neprotestují. „Když jsme na severu, místní lidé jsou jednoznačně přesvědčení, že duchové existují. My jim říkáme, že v ně také věříme, ale že nad nimi je jeden Bůh. Tady je velmi agresivní příroda. Pokud ji nebudeš vnímat jako něco živého, s čím můžeš vést dialog, tak brzo zešílíš,“ říká představitelka ruské pravoslavné církve jeptiška Jevgenija. V Jakutsku existuje duchovní centrum místní víry Arčy, které je zcela oficiální a dostává i dotace z místního rozpočtu. V loňském roce byl na oslavách Ysyachu kromě gubernátora a místní elity i předseda zahraničního výboru horní komory ruského parlamentu Konstantin Kosačev. Někdy přijíždí i nejvyšší místní představitel pravoslavné církve arcibiskup Roman. Není to nic nového. „Našli jsme předrevoluční fotografie, z nichž je zřejmé, že duchovní se účastnili Ysyachu i v dřívějších dobách a dokonce tam sloužili mši,“ vysvětluje Jevgenija. Kéž by se příklad tolerance z Jakutska šířil i jinde v Rusku.