Uteč z žánrových konvencí

Svým satiricky laděným filmem Uteč režisér Jordan Peele před dvěma lety zdaleka neoslovil jen fanoušky hororu. Nyní se vrací s ambiciózním snímkem My. Variace na žánrový motiv dvojníků je však mnohem méně suverénní.

Jordan Peele, původně komik a tvůrce úspěšného skečového pořadu Key & Peele (2012­­–­–2015), se stal mediální senzací poté, co jeho hororová satira Uteč (Get Out, 2017; recenze v A2 č. 10/2017) sklidila téměř nekritický ohlas odborné i laické veřejnosti a byla nominována na několik Oscarů. A jelikož anglo­-americká kritika věci ráda nafukuje, vytváří instantní mánie a dlouhodobě velebí snímky, které tematizují rasovou problematiku, případně bojují proti genderovým stereotypům, stala se z Peelova debutu diskutovaná událost. Když tvůrce ohlásil další snímek My, veřejnost automaticky očekávala suverénní dílo převracející žánrová pravidla.

 

Rozpadlí dvojníci

Zatímco ale Uteč stálo na pevném základu a režisérovi se povedlo přes drobná zaváhání vytvořit skutečně koherentní celek, My jsou spíše úpornou snahou rozvést daný koncept do širších souvislostí. Peele v jednom z rozhovorů prozradil, že jej ke vzniku filmu inspirovala jeho oblíbená epizoda z kultovního seriálu Zóna soumraku (The Twilight Zone, 1959–1964), jehož remake od streamingové platformy CBS All Access produkuje. Hlavní postava se v onom dílu shledá se svým dvojníkem. Tato jednoduchá premisa sice nabývá v dvouhodinovém formátu konkrétnějších a prokreslenějších kontur, přesto se zdá, že se film po většinu času snaží obhájit svou celovečerní stopáž hledáním způsobů, jak děj co nejvíce zahustit a vyplnit.

Pocit neucelenosti provází film na několika úrovních, nejvíce však kvůli žánrové ne­ukázněnosti, která už není tak organická jako v případě debutu. Skloubení společenské satiry, hororu a komedie tentokrát nepůsobí přesvědčivě – dané žánrové prvky vyznívají silněji v izolovaných segmentech, v nichž je na ně položen akcent. Například celá druhá třetina snímku, kdy je rodina v domě terorizována svými dvojníky, je až úsečně jednotvárná a předvídatelná, jelikož sestává z těch nejjednodušších klišé, z jejichž průhlednosti si už v devadesátých letech utahoval film Vřískot (Scream, 1996). Zde jsou však součástí naprosto neinvenční pasáže, která neposkytne ani žánrové uspokojení ani kýženou porci „hitch­cockovského“ napětí, které by vtáhlo diváka do dění. Film přitom nefunguje ani na rovině humoru, který tentokrát není tak podvratný a sklouzává k prvoplánovým vtipům, rozmělňujícím pracně budovanou temnou atmosféru a ubírajícím traumatické situaci, kdy jde rodičům i jejich dětem o život, na závažnosti.

 

Skleněná vize

Je to škoda, protože produkčně je snímek zpracován na vysoké úrovni (zejména kamera a hudba) a také herecký výkon držitelky Oscara Lupity Nyong’o se dá považovat za velmi zdařilý. Film je ovšem srážen k zemi nepropracovaným scénářem, který by býval potřeboval dramaturgický zásah. Peele zkrátka přišel s vizí, jež z hlediska nastavení fikčního světa, alegorického poselství a podaných narativních informací nedává valný smysl. Vznikl nekoherentní tvar, který se sice odlišuje od většiny současné hororové produkce, ale také se sám rozpadá.

Vlastně jde o podobně autorsky nabubřelý a polarizující film, jakým je letošní snímek Skleněný (Glass) režiséra M. Night Shyamalana, jenž byl také přesvědčen o sofistikovanosti a neotřelosti svého díla, nicméně přišel s tak naivním a doslovným pojetím (včetně vysvětlujícího monologu), že většina dění ztratila význam. Protože Uteč mělo nečekaný komerční a kritický úspěch, Peele se tentokrát patrně rozhodl být ještě ambicióznější a společensky ožehavější. Dílu to ale uškodilo. Kdyby si zápletku schoval do pětačtyřicetiminutové epizody svého restartu Zóny soumraku, možná by udělal lépe.

Autor je filmový publicista.

My (Us). USA, 2019, 116 minut. Režie a scénář Jordan Peele, kamera Mike Gioulakis, střih Nicholas Monsour, hudba Michael Abels, hrají Lupita Nyong’o, Winston Duke, Elisabeth Mossová, Tim Heidecker ad. Premiéra v ČR 28. 3. 2019.