V lidských dějinách není nic fatální

Z korespondence Roberta Kalivody a Josefa Války

Z rozsáhlé korespondence Roberta Kalivody vybíráme několik dopisů, které si v letech normalizace vyměnili s brněnským historikem Josefem Válkou. Vypovídají o jejich vztahu k historii, vědě a ideologii, o přehodnocování marxistického období obou vědců i o důvodech, proč nepodepsali Chartu 77.

Praha, 24. 10. 1977

Milý Pepku,

moc a moc Tě především pozdravuji. Na to, že se ozveš, už jsem dlouho čekal a Tvůj poslední dopis na mě působil skutečně jako hojivá mast. Doufám, že jsi dostal pozdrav z Mariánek, měli jsme skutečně velkou radost, že to letos Evě vyšlo, Ty víš moc dobře, že bych to asi snášel mnohem hůře než Eva, kdyby to i letos nedopadlo. (…) Já jsem se na Tebe vůbec nezlobil (…) Jen to otupilo můj citový vztah k Brnu jako k jedné velké hodnotě mého života (…) Doba mého stárnutí je zároveň dobou, kdy jsou (…) postupně devastovány hodnoty, na nichž jsem vystavěl svůj životní program. Já jsem po únoru odešel z fakulty i pro ten počínající poúnorový prověrkový masakr a kvůli tomu jsem vlastně vzdal vysokoškolskou dráhu, ačkoliv mým nejhlubším přáním bylo vždy pracovat na vysoké škole se studenty. To už je všechno pryč – jen mám určité vnitřní uspokojení, že v době nejsilnějšího trendu k „lednové obrodě“ jsem dokázal v Marxovi a Freudovi uložit myšlenku, že člověk je v podstatě agresivní zvíře a že humanizace člověka je strašný problém; a že tedy i selankovitá (Marxova) představa o Komunistickém člověku, který se zrodí z „nových poměrů“, je utopií.

Ovšem přesto, že jsem toto teoretické hledisko zastával vlastně už od studentských let, dělá mi ta lidská devastace, která u nás působila od počátku sedmdesátých let, strašné rány. Na své kůži jsem poznal, že „život teoretický“ je skutečně jen abstrakcí a že k životní realitě má strašně daleko. Co je, myslím, nejhorší, je ztráta smyslu pro lidskou solidaritu. Proto se mohou dít ta zvěrstva na dětech, ačkoliv prakticky všichni lidé u nás vědí, že jde o zvěrstva. Na Jardovi jsem si letos nejvíc cenil toho, že se sám od sebe ozval a dal najevo přání pomoci.

Pepku, moc se na Tebe těším, přijeď co nejdříve! Zrovna jako Ty potřebuješ radu ode mne, potřebuji i já rady od Tebe. Nesmírně oceňuji Tvou vitalitu a Tvou pracovní potenci. Já už dva roky nejsem schopen nic napsat, a přitom si jasně uvědomuji, že se musím nějak přinutit k práci, abych mohl vůbec dál existovat. (…)

Moc pozdravuj Růženu a Hanku – i od Dany a Honzy, kteří se na Tebe taky těší. Napiš stručně, kdy přijedeš!

Tvůj Robert

 

 

 

[Říjen nebo listopad 1977]

 

Milý Roberte.

Protože nemohu obratem přijet do Prahy, aspoň obratem odepisuji na Tvůj milý dopis. I když je jeho spodní tón jako u všeho, co v posled­ních letech vyjadřuješ, dosti zhnusený, přece jen je cítit určitý od­dych, daný osudem Evy. Jsem rád, že se na nás nezlobíš, a věděl jsem to i bez Tvého ujištění – jen pořád nechápu, jak pro Tebe mohlo být Brno an sich nějakou hodnotou.

Ve smyslu hodnot jsem na tom daleko lépe než Ty. Musím přiznat, že jsem na hodnotách, které se zhroutily, moc nestavěl a že víra v nový svět a nového člověka byla u mne kdysi jen dočasným a povrchním klišé, pod kterým se ukrýval zdravý venkovský a lidový rozum. (…) Stačí zdravý rozum a slušnost, ostat­ní je dost vedlejší. Všechny ty systémy, na které jsme věřili, jsou šalba a podvod nebo naivita. Pokud naše práce psané v duchu těchto systémů mají nějaký smysl, je ve věci samé. To platí myslím o Tvé husitologii, která prostě odhalila různé stránky husitského myšlení, které může odhalit jen vědecké myšlení. Jestli je to marxismus nebo ne, to je zcela vedlejší – ať to nazve (a o nic jiného než o název nejde) kdo chce, jak chce, jde o pravdu a přesnost, která tam je. (…) Teoretický život je jedna věc a praktický druhá. Máš pravdu. Ale sluš­né režimy svobodných a tím i bohatých společností nechají teoretiky žít teoretický život, protože jiný žít nedovedou, a vědí, že z jejich teoretizování může nebo nemusí být užitek – ostatně i škoda, pokud se někdo pokusí mylný koncept realizovat (terorismus). Totalitní zvrhlé režimy neumožňují svobodný teoretický život ze strachu před teoretic­kým životem. V tom je negativní smysl našeho teoretizování. Nakonec je teoretický život jedinou možnou ochranou proti totalitě, ale přináší teoretikům pochopitelně svízel.

A tím se dostávám k Tvé poznámce o nedostatcích ve Tvém pracovním efektu. Na tom vůbec nic není a není to vůbec důsledek stárnutí. Pat­říš prostě k těm myslitelům, kteří potřebují spjatost se společností a podněty a ohlas jako ryba vodu. Nejsi bohužel typ, který by se dove­dl na vše vyfláknout a pořizovat edici nějakého traktátu (to má např. Jana). Všechno, co napíšeš, je vždy reagencí na praktický život. (…)

Nemysli si, že moje pracovní aktivita za něco stojí. Uvidíš to na té Moravě – je to tanec mezi vejci a nucené plnění pracovní povinnosti a výkaz práce. S vědomím, že z této práce nikdy nic nebude. Přitom historik to má mnohem lehčí než filosof. Filosof to má vůbec nejtěžší. Nevím, co proti této situaci dělat. Přežívat a čekat je nesmyslné. Čekání na Godota, nic se nestane samo atd. atd. Doufám, že teď přece jen najdeš nějaké pracovní východisko – asi to bude spíše ně­jaká historie než čistá filosofie. Snad se Ti taky trochu spraví ná­zor na české dějiny.

Občas si čítám ve Tvé knížce o marxismu – je to nyní moc zajímavé a neobyčejně aktuální čtení – asi ani netušíš, že zasahuješ do jádra polemiky, která se velice oživila posledními spisy Konráda Lorenze a Ericha Fromma. Fromm vlastně vede polemiku taky proti Tobě hájením these (proti Lorenzovi), že člověk není zlá bestie (svou biopsy­chickou podstatou), ale že rozhodující je charakter jako sociálně­-psychická kategorie. Spíš bych dal nyní za pravdu Frommovi než Tobě. Když se dívám kolem sebe, jak podmínky života působí na vlastnosti člo­věka, věřím opět na thesi o vlivu prostředí na člověka, která, jak jsem se poučil v jedné skvělé stati, nepochází ovšem od Marxe, ale od Čer­nyševského, od něhož ji přejal Lenin. Je například přímo hmatatelné, jakou socialistickou dimensi nabyla závist a rovnost. Ten nový člověk opravdu vzniká – ve zcela negativním smyslu. V tom je také vy­světlení ztráty solidarity. Totalitní režim člověka v průseru děsně isoluje, činí z něho malomocného, kterého se všichni štítí a bojí. A nikde žádní jezuité nebo františkáni nebo milosrdní samaritáni – to jsou jevy netotalitních společností.

Cítím, že si toho máme hodně povídat. Jak o teoretickém, tak o prak­tickém Životě. Positivní je to, že jsi na tom objektivně lépe. Ale myslím, že bychom se stejně uzdravili jen při změně poměrů, která není v dohlednu.

Přijedu někdy v listopadu. Dám vědět.

Tvůj Pepek

Lenora, 21. 9. 1982

 

Milý Pepku,

omlouvám se především, že jsem se tak dlouho – přesně čtvrt roku – neozval. Byli jsme teď čtvrt roku v Lenoře s Kamilou, myslel jsem, že Ti z Lenory napíšu, ale nevzchopil jsem se k tomu. Bylo to velice náročné, Kamila člověka zcela absorbuje, a pokud nespí, nemůžeš nic dělat. (…) Teprve teď dva dny jsem trochu volnější a snažím se dělat něco jiného než zabývat se dítětem – i když v zásadě proti takové činnosti nic nemám – právě naopak! Uvědomil jsem si totiž velmi výrazně, že zatímco dospělí jsou většinou trapní, děti trapné nejsou; to, že dokážou člověka vyždímat, je něco jiného, i když stárnoucí a starý člověk už na takové ždímání není stavěný – to je prostě dialektika života, která je „gefräßig“.

Chápu Tvé pocity a Tvůj stav. Uvědom si však jednak to, že naše současnost je důsledek prohrané životní partie celé generace – generace vychovaná stalinismem nedokázala přejít a převést svou zemi k nestalinskému a poststalinskému socialismu. Tento jediný u nás reálný cíl jí nebyl vůbec jasný, navíc nedokázala vyvinout strategii tohoto přechodu české společnosti někam dál. Novodobí Češi selhávají v polemice už od doby předbřeznové a ten nejnovější z novodobých českých thermidorů je v tomto smyslu spíš něčím normálním než abnormálním. Nicméně v lidských dějinách není nic fatální a my trpíme tím, že jsme vyloučení, jedině proto, že jsme se nechali vyloučit, protože jsme nedokázali vtisknout běhu věcí jinou tvář.

Protože však umíš dělat vědu, je Tvým jediným východiskem pro zbytek života dle mého mínění dělat vědu, která není jen pro jednu generaci (natož zkrachovanou), ale která trvá; generační hledisko je z hlediska trvání vědy nicotné a jedině při takovém pohledu můžeš získat jisté zadostiučinění uprostřed generace, která ve své intelektuální „elitě“ většinou trapně a uboze dožívá.

Já bych se teď měl snažit, jestliže skutečně skončí to naše rodinné šílenství, dělat něco na druhém dílu Husitů. V rámci toho bych měl něco napsat o Eberhardově knize, o které jsem Ti někdy předtím snad vyprávěl. Slíbil jsem to v Bochumi Eberhardovi a kniha je navíc výborná – rozvíjí nově nábožensko­-politický aspekt dějin české předbělohorské společnosti.

Teď musím také napsat cizojazyčné resumé k tomu svému „předbělohorskému“ textu, který v Brodě písemně slíbili vydat v 25. čísle Studií v prvním pololetí příštího roku. Tak jsem zvědav.

Ale o tom všem – i o jiném – bychom si měli spíš pohovořit. Už rok jsme se neviděli a já doufám, že přijedeš zase konečně někdy do Prahy. Myslím, že by to bylo pro nás oba dobré. Já bych Tě zase moc rád viděl a slyšel – není to vůbec dobré, když vznikají v našem stylu takové velké mezery. Pozdravuji moc Růženu a Hanku i Brno jako takové.

Moc Tě zdravím,

Tvůj Robert

 

 

 

Brno, 26. 9. 1982

 

Milý Roberte.

Mám radost, že jsi mi zase napsal a že Tvůj dopis uvádí řadu pozitivních faktů Tvého života. Snad už máš vrchol rodinného šílen­ství za sebou a nastane konečně trochu klidu, abys mohl dokončit své práce, na kterých zřejmě pokračuješ a na které všichni čekáme. Každá věc, kterou napíšeš, je myslitelská událost a nesmírný podnět pro druhé. Jsem přesvědčen, že se to s tím Brodem podaří a že zase vejdeš do procesu současné vědy, která Tě potřebuje. Je příznačné, jak na hřbitově marxismu u nás rozkvétá nejrůznější myšlenkové bý­lí, které nemá s vědou a myšlením nic společného. Pro diskusi a kritiku není ovšem vůbec podmínek, ale snad by se dalo této situace využít aspoň k tomu, aby se mohly objevit (nekritizovány jsouce) zase nějaké solidní práce.

Myslím, Roberte, že Tvůj názor na českou otázku a na naši gene­raci je příliš pesimistický a že souvisí s Tvým pojetím „stalinismu“. Vidím z Tvého dopisu, že máš všechno promyšleno a koncept hotový, a nechci s Tebou polemizovat, ale zdá se mi, že všechny ty thermidory nejsou jen vinou české politiky a jedné generace, ale fatálního běhu dějin, kterého jsme obětí. Česká po­litika má několik velkých idejí i pokusů o jejich realizaci: myšlenku federace v době Rakouska, konstituování první republiky (vrchol buržoasní politiky) a šedesátá léta s pokusem o demokratizaci reálného so­cialismu (vrchol socialistické kultury a politiky a naší generace). Pro malý národ tato pozitiva docela stačí. To, co považuješ za neschopnost a ztroskotání, považuju já za součást normálního (ne tragického) bě­hu dějin. Nechci tím zastírat viny a neschopnosti, ale započítávám je do toho „normálního chodu dějin“ v engelsovském smyslu (…) Vnucovat dějinám jejich chod mohou jen skutečně velké mocnosti, a ty to bohužel dělají. Jsme bohužel součástí celku, na který nemáme sko­ro žádný vliv, ale který má velký vliv na nás.

Pro mne je problém reálného ­socialismu podobným problémem jako pro Tebe „stalinismus“. Měl jsem už určitou teorii a polské události mi ji velmi potvrdily. Nemyslíš taky, Roberte, že polské události ukazují, že konec demokratizace u nás nebyl jen důsledkem našich chyb? Ale to je všechno na dlouhé diskuse. (…)

Myslím, že se do konce roku ještě dostanu do Prahy, a doufám, že se uvidíme. A propos, mluvilo se tady o tom, že máš jet do Itálie, tak jsem si myslel, že tam jseš. Kdybych jel do Prahy, dám Ti zavčas vě­dět. A kdyby se Ti chtělo, tak mi zase napiš.

Tvůj Pepek

 

 

 

Borač, 20. 4. 1986

 

Roberte.

Dostal jsem Tvůj dopis v pátek a hned odpovídám. Tvůj text jsem si hned přečetl, ovšem budu jej muset „studovat“, pro­tože závěr je skutečně nabitý novými myšlenkami a ne všechno jsem hned pochopil. (…)

Myslím, že bychom si měli taky ujasnit svůj vzájemný poměr, ve kterém se cosi přihodilo. Mohu Tě, Roberte, ubezpečit, že se nestalo naprosto nic v oblasti lidské a že jsi pro mne tím Robertem, kterýms pro mne vždy byl, že si uvědomuju, co jsi pro mne udělal intelektuálně i osobně, a že si ma­ximálně vážím každého slova, které napíšeš, protože je to slovo hluboce zajímavé, promyšlené a intelektuálně inspirující – a poctivé.

Problém je v tom, že jsem se v posledních letech vyvinul poněkud jinak – lépe řečeno, že se ve zralosti a stáru prosazují naše podstaty, které jsou poněkud jiné – myslím filosoficky. Já jsem byl marxistou a věřícím komunistou v patnácti až devatenácti letech, ale politicky pochopitelně svým věkem pouze poputčikem toho, co Tvá generace vytvářela. Svou podstatou jsem byl vždy skeptik a liberál. Ten skepticismus a liberalismus ve mně stále rostl a upevňoval se a postupně jsem si jej i filosoficky zdůvodnil. Moje životní zkušenost se s touto filosofií naprosto shoduje a je to také filosofie (se svým empirismem, racionalismem, přízemností), která je mi dostupná. Musel jsem léta hrát hru, ale ten základ ve mně vždy byl. Ke stáru proniká stále více na povrch a pochopitelně se stávám k jiným filosofiím a postojům nevrlý. Zbavuje mne to mno­ha přátel, ale doufám, že naše přátelství tuto zkoušku vydrží, protože – i když to zní paradoxně – já vím, že jsi jedním z nejtolerantnějších lidí, které jsem v životě poznal – paradox je snad v tom, že tvoje filosofie je jasně vyhraněná. Spoléhám u Tebe na tuto toleranci ve všem příštím.

Tato životní filosofie pochopitelně determinuje i můj pohled na české ději­ny. Myslím, že se budeme stále shodovat v podstatě v názoru na starší dě­jiny, protože oba považujeme husitství za oprávněnou revoluci a husity za disidenty, a že oba ceníme výše liberalitu a svobodu reformace než totalitu katolicismu a baroka a absolutismu. Že oba ceníme vý­še stavovský princip a parlamentarismus a demokracii než totalitní abso­lutní systémy, ať již jsou katolické nebo komunistické. A že jsme oba snad už poslední důslední čeští nacionálové, kteří dovedou svůj naciona­lismus osvobodit od omezenosti a spojit s kosmopolitismem, na který je češství ostatně vždy vázáno a z něhož také žije (ale také ze svých ko­řenů).

Problém našeho „filosofického rozchodu“, myslím, spočívá v našem vztahu k liberální tradici a k avantgardě. Já jsem se s avantgardou (mo­derní) definitivně rozešel. Uznávám její umělecké hodnoty a přínosy, ale zásadně zavrhuji její ideologii. Její revolučnost je stejně tak pravá ja­ko levá a vede zákonitě k totalitarismu a idea totalitarismu je v ní za­kotvena, protože vedena svým sociálním iracionalismem obětovala tradiční svobodu utopii svobody nové. Já nyní soudím, že každá utopie je nebezpečná, protože je iracionální a nepodložená – lépe řečeno, je racionálně vymyšlena a je v ní vždy kombinace rozumu odtrženého od reality s krásnou citovostí. Je to věc umělců, kteří snad mají právo být neodpovědní, ale neodpovědným nemůže být nikdy sociální myslitel. Myslím, že jsem ten přechod od utopie k vědě udělal se vší důsledností. Takže v moderních dějinách bude mou vývojovou řadou Dobrovský – Palacký – Havlíček – Masaryk (bez jeho teologie) – Peroutka (Přítomnost) – Čapek – Černý (bez jeho titanismu) a, Roberte, šedesátá léta v úsilí o demokratický a libe­rální socialismus (tam myslím patříš Ty stejně jako já).

Problém je současnost. Souhlasím s Tvou kritikou Charty – ta nepatří ani do toho mého liberálního proudu. Je tam příliš mnoho křesťanů a iraciona­listů a falešných proroků – a málo reálně myslících lidí. Proto v Chartě asi oba nejsme a i to nás sbližuje. (…)

Necítím už za nic odpovědnost. Uvědomil jsem si, že nepřestal existovat po celá šedesátá léta režim, který byl centralistický a totalitní. Veškerá politická odpovědnost za tento národ leží na deseti členech po­litbyra, kteří se nedovedli dohodnout a nedovedli nalézt status quo s Ruskem, nechali centrum impéria, jehož jsme nadlouho součástí, zner­vóznět a učinit to, co učinilo.

Ale další debakly jsou po srpnu. To je už pro nás věc složitější, protože jsme u toho nebyli. Ale myslím, že házet všechno na Slováky a na Husáka není vysvětlení, problém pro mne spočívá, Roberte, v tomto: jak to, že se v Čechách a na Moravě v době prověrek prosadila kanálie, svou povahou SA­-manská, a jak to, že došlo k destrukci všeho a k šikanaci, která nemá nikde obdoby. Nesouhlasím, že k tomu došlo v důsledku chyb osmašedesátého a devětašedesátého – tady se prosadilo v Čechách (nikoliv na Slovensku) něco děsivého, zde vystoupila sedlina, která nikde jinde neměla tolik prostoru. Čím to je – není to negativní vyústění českých dějin? (…)

Tvůj Pepek

 

Z korespondence vybral Miloslav Caňko.

Josef Válka (1929–2017) byl český historik, emeritní profesor českých dějin na Masarykově univerzitě v Brně. Svou badatelskou práci shrnul do publikací Středověká Morava (1991) a Morava reformace, renesance a baroka (1995). Jeho přátelství s Robertem Kalivodou započalo roku 1958, kdy byl Válka požádán o nakladatelský posudek na Kalivodův rukopis Husitské ideologie. V šedesátých letech byl jejich vztah především kolegiální, v následujících dvou dekádách se však mezi nimi rozvinulo natolik osobní pouto, že odolalo i postupnému odcizení ve světonázorových otázkách.