Každému namluvíte, že je blázen

S Aleksandrou Zielińskou o zrodu traumatu a malých jizvách

Patří mezi nejzajímavější jména nejmladší polské prozaické generace. Vystudovaná farmaceutka Aleksandra Zielińska ale v současné době své tvůrčí úsilí věnuje především divadlu. Proč jsou náměty jejích děl zejména psychologické?

Polská literatura je poslední roky minimálně v Evropě úspěšná s žánrem literární reportáže. Vy ale patříte k jejím kritikům. Proč? Nikdy jste kolem sebe nezaznamenala námět, kterému by seděl právě reportážní žánr?

Nenazvala bych svůj postoj přímo kritikou, natolik ji neznám ani nemám načtenou, abych se vyjádřila tak jednoznačně. Ale je pravda, že mám raději starší literaturu faktu než tu současnou. Při volbě námětu nepřemýšlím o tom, jestli je vhodnější pro prózu nebo divadelní hru. Zkoumám, jestli si s ním poradím já jako umělkyně se svými schopnostmi. Hledám vhodný jazyk, který by příběh co nejlépe představil čtenáři, ať už je to řeč prozaická, filmová nebo divadelní. Těch úhlů pohledu na jedno téma a přístupů k němu je neomezené množství. A právě ta obtížná nebo nepopsatelná témata poznáme lépe, když se jich chopí prozaik i reportér. Každý autor to samozřejmě udělá jinak, podle vlastního uvážení. Lze vůbec definovat něco jako reportážní námět?

 

Před pěti lety …

Tento článek si přečtou pouze předplatitelé


Předplaťte si Ádvojku

Přihlášení

Kupte si toto číslo elektronicky