Svůj výběr z mladé polské poezie doplnila básnířka Zofia Bałdyga esejem (viz stranu 18), v němž píše o pozoruhodné generaci básníků narozených mezi lety 1984 a 1993. V jejich tvorbě nachází chladné, laboratorní pozorování světa, angažované generační výpovědi i nepřikrášlené obrazy současného venkova.
Anna Adamowicz
systémy. disociace
mozek je nejkrásnější z orgánů
je pokrytý blánami, zakrytý schránkou lebky,
v jeho závitech se nachází stabilita, pudy,
totožnost, která se musí strhnout jako použitá
náplast, aby se odhalily rány a sůl pronikla dovnitř.
celá jsi ze soli, miláčku, a musíš se
rozpadnout, z tvého těla se oddělí
zlatá usazenina Evropy, ve které tančí
olovo, stříbro, vědomí
krmičko
pokud ta veš, která hltavě pije přes síťku
krabičky,
přitulená k tvému stehnu, ochotně poslouží
světu tím, že ve svém bříšku nechá vzejít nákazičku tyfu,
třeba se hned po pitvě znovuzrodí jako
žába otevřená šikovným ypsilonovým řezem,
kuře s upáleným zobákem při kauterizaci,
králík s okem zalitým smolou,
makak Yorick spící ve vesmíru
a později tvoje dítě ležící v kolébce,
důvěřivě svírající tvůj prst v pěstičce
loupání
jsem izolovaná od světa holou kůží
několik milimetrů silnou
(na bříškách prstů silnější
v ohybech loktů tenčí)
jediný kontakt se světem mám
přes sliznice (sklo, opál)
tudy můžeš vniknout
naklást vejce
vyniknout
octomilka obecná je izolovaná od světa
zlatavou chitinovou kostrou
a vybavena jedním párem křídel (opál, sklo)
octomilka obecná zasáhla kosmos
naskrz jím pronikla
dokáže otočit oči dovnitř
aby se podívala na vlastní chromozom
kontaktuju vesmír
červenýma očima octomilky obecné
Adam Bochenek si vstřikuje roztok formaldehydu
snažte se mě prosím pochopit nemám jinou
možnost
půl života pečlivého pozorování
nervové soustavy drátky vedoucí hlasy
svalové praskající sukno
kosterní soustavy stojany loutek
srdce grepy ve větvích aort
lebky sklenice plné žížal
měňavé serózní blány
půl života činění masa nesmrtelným
vaření noření sycení sušení
pokaždé se stejným vzrušujícím mrazením
že křehké transmutuje ve věčné
v osmatřicátém roce života jsem sám zatoužil
stát se drátem suknem sklenicí loutkou
jehla proniká kůží uniká formalín
v roji drobných mravenců šeptajících bože
systémy. krev
padl jsem vedle tebe přejíždím prstem
po žílách předloktí, myslím na lidi,
kteří je chtějí vypárat jako přízi z tkaniny,
ke krvinkám a krevním tělískům přiložit
nástroje,
uplácat panáka k pohledu i náhledu.
v prstu mám hrot šípu, protože chci
z tvé krve vyrobit kus rudky.
tou nakreslím Evropu, hustou a šťavnatou,
kluzkou
blahobytem. pod mojí rukou
se všechny brunátné pruhy
vsáknou do stafáže
labutí zpěv žebráka umírajícího hlady v zapečetěném sudu s jediným otvorem, nad nímž bdí král sicilský, německý a jeruzalémský, římský císař, antikrist, stupor mundi, Fridrich II. Štaufský
ach, jak jen se mýlíš, ty, který bdíš s okem
u světlíku sudu.
z mojí duše, dosud bezpečně vmáčknuté
do šišinky,
raší filigránská síť,
moje duše porůstá drobným nitkovitým
podhoubím,
perlí skrz všechny dřevěné póry,
přerůstá tvoje impérium
Z polských originálů vybral a přeložil Michael Alexa.
Tomasz Bąk
Jobseeker
Čtyřválcový, dvojsměnný víceodvětvový
pracovník
ve vzorně vyžehleném kancelářském outfitu,
zaměstnaný na ultraelastickou ústní smlouvu
připomínající britské smlouvy na nula hodin,
s funkcí střídavého spílání a mrskání,
váš mokrý sen, soli země. Ano, obrazovky,
panely, čtečky,
všechny otlučené hrnky a obitá jablka šampion,
zohýbané šipky neschopné zasáhnout terč,
jedním slovem: všechno, k oboustranné
spokojenosti
té nejutiskovanější menšiny
a většiny obdařené tím nejsilnějším stiskem;
subjekty a objekty atomizace se usmívají.
Někteří si dokonce pohvizdují, ale mohli by
ovládnout
náhlé pomlaskávání na vnitřní zvíře.
36°36’53.4“N 37°20’33.4“E
Věčně dostupnému Bohu speditérů,
skladníků, pohraničníků a zásobovačů
a všech článků dodavatelského řetězce:
daruj jim pod městem čistý vodní zdroj,
aby si mohli omýt své poraněné ruce
a dobře viděli zrníčka prachu na obličejích.
Hodil by se taky útulný dům, se všemi stěnami
a kompletním chrupem okenních tabulek,
aby si odfrkli,
když se v kuchyni pozvolna namáčí cizrna.
Pomoz jim na místě, neumíš-li to jinak,
jestli jiná politika nechce být možná
– tam kámen na kameni, tady kamenné srdce.
Jen to prosím tentokrát nepopleť
a neposílej jim napalm.
Souřadnice máš v názvu.
Yes, It’s Fucking Political
Roznětka s odloženým termínem splatnosti,
když už víš, že se to vyvíjí špatným směrem,
když tě přestává udivovat to, co by tě
mělo pobouřit.
Apostata narušuje squatový klid odsloužením
mše.
Anarchista hledá oporu na policejní stanici.
Solipsista s úsměvem vyměňuje roztrženou
pneumatiku.
Zapomeňte na F-35, v reáliích současného
bitevního pole je značně účinnější
strašení konzervativního voličstva
jedním z konzervativních postulátů.
Není náhoda, že grázl,
stejně jako genitál, začíná na „g“.
Slova jako „grázl“, „ideologický“ a „radikální“
se nikdy netesaly do kamene, ač se jím někdy
stávají.
Hypertrophia cordis
Bude to úplně jiné než kámen–nůžky–papír:
možná, že ukamenování prorazí naše
firewally,
možná i sám Pilát Pontský si oděje sutanu, ale
příčinou naší smrti bude zbytnění
srdečního svalu:
jednoho dne budou hrudní koše náhle
příliš těsné,
srdce si vyrazí do města a všechno pohltí.
Lit me up
Prožijme ještě jednou to,
čemu se zítra budeme smát
v podskupinách, ještě než
nás nadobro rozdrtí
obsese, nepozornost a závislosti.
Ano, říjen je zvláštní,
všechny ty zdraví prospěšné středy,
společné vytáčení čísla
zvláštní linky pro oběti
vztahů se spisovateli a básníky,
kde na jedničce čeká konzultant,
který poradí, jak partnerce/partnerovi
vysvětlit,
že psaní není žádné povolání,
a stisknutí hvězdičky vede k získání pomoci
při balení a stěhování se do prdele.
Jsou to divné rozhovory,
čím častější, tím divnější,
jakoby méně očekávané
ve chvílích, kdy by je měl člověk předpokládat.
Přijdou s první strženou střechou,
s prvním polámaným stromem –
kdo jsem, abych jim nevyšel naproti,
kým bych byl, kdybych nevyšel?
Z polských originálů přeložil Jan Faber.
Maciej Bobula
bílá zima
nesněží a na vsi
se už nic neděje
úplně.
je jakžtakž bílo, jak
někteří chtěli, ale
nikdo se neraduje
úplně.
v chalupách kolem mne
komíny rozemílají kouř
„čočka“ říkám
nahlas a sám
sobě nevěřím
epitaf pro edka
nad pěknou vsí, nad pěknou zelenou
vsí mrak těžší než betonová hradba.
večerka žabka dosud plane v slunci,
avšak stín se blíží, blíží se smrt a stín,
zakrátko žabku zakryjí. opilci před
žabkou ocitají se pod vlivem
mraku, který žabku přiklopí.
mrak shlíží na opilce zdaleka,
ví, že opilci jsou žízniví, ví,
že opilci jsou vždycky žízniví po
dojmech, provozují extrémní sporty –
mizejí v hloubce, pouštějí se lešení
(navždy), anebo visí (jednoduše visí).
na místech odběru krve se zakazuje
vydávat krev opilcům, aby se krví
neopili. pokud by si na ní vytvořili závislost,
sen lidstva o upírech by se vyplnil.
v pěkné vsi, ve vsi zelené hraje prim edek.
nezkoušej se na sebe dívat jeho očima,
je to nebezpečné; lze si snadno přivodit
epilepsii z přemíry barev a odstínů, v nichž
nás edek vidí, lze upadnout, ztratit balanc,
protože co je edkovi do gravitace.
my, venkovské děti, jsme edka považovali
za básníka, jímž edek v jádru nebyl. zato
měl hrb, který ukrýval jádro poezie.
kdyby se do hrbu vrazil nůž, vytryskl by
nektar. kdokoli kdykoli ochutnal nektar,
stal se opilcem a zůstal jím už navždy.
tak nás alespoň strašili rodiče.
pod temným zavalitým mrakem, nesoucím
vydatný déšť, svalil se edek na svůj hrb
a z jater mu vyšplíchl kýbl hnisu – to budou
tvrdit ti, kdo nevěří, že z edka vyšplíchlo
ven hejno holubů. neboť i holubi hnízdili
v edkovi. tyhle holuby dřív krmil hrabal,
později je hledal holub, to oni popletli
herberta.
edek, magický venkovský básník,
trubadúr z beskyd,
nám říkal, že viděl holuba s hrabalem
a herbertem,
jak se všichni drží za ruce a nesou je holubi.
edek zmizel, protože nám vyzradil příběh,
který se nevyzrazuje. je to příběh tabu.
pokud nad námi nejsou betonové mraky
a pod námi planoucí oheň, pak jistě ani my
tu nejsme, jen příběh o nás. paměť nám věří,
dokud si vědomí cokoli zdárně nepřipomene.
déšť není, je jenom žabka. před žabkou kráčí
kondukt holubů, kteří, ovšem, rádi popijí.
nesou hrabala, holuba, herberta a edka, kteří
také rádi popili. pěkná ves, zelená ves, v ní
strouha, z níž jednou bude vodopád, a v ní
se chladí flaška, která vysvobozuje svůj lid
od jeho hříchů.
l. b.
hluchý kocoure, který jsi tak vrněl
pod šalejovskou stodolou
za jarních večerů roku 2018,
pro tebe bych chtěl překročit hranice zvuku,
prostoru i jazyka
a vzkázat ti, že vím, kde teď jsi,
že jsem o tobě četl na straně 369 v knize
americké autorky
poté, co ses vypařil zpod šalejovské stodoly.
ale vím, že nemůžu,
tady už se mi nestane, abych mohl.
tady se mi přihodí jenom život a pár dalších
věcí,
s nimiž každý den procházím kolem
šalejovské stodoly:
postrádat jazyk, jímž bych řekl něco
opravdu platného,
neumět překonat prostor mezi sebou
a ostatními
a hlasitě křičet na hrobové ticho.
smutný žabák pepe
dívali jsme se s klukama na film na internetu
a pak jsme šli píchat žáby.
tehdy ve mně něco prasklo.
přemýšlel jsem, jak některé věci v životě
odčinit.
klečel jsem před zarostlým rybníkem
plným pulců a jiker, prosil o porozumění,
ale nebylo mi dáno.
v noci se mi zdá o žábách
v maskáčích, kuklách.
vedou mě dlouhou chodbou
a nechávají v cele spolu s pepem,
smutným žabákem, který nic neříká,
protože se trápí osudem internetu,
plným fašistů a jiných
zvrácených ideologií, které vězní žáby,
foukají do nich brčkem a ony nakonec
prasknou
jako každá internetová bublina –
tady sen končí.
zůstávají cáry skutečnosti,
které už nejdou znovu složit.
Z polských originálů vybral a s pomocí Michaela Alexy přeložil Jonáš Hájek.
Urszula Honek
moje malá
byla hloupé, ošklivé děvče, říkali. chodila
po lesích
kdekoho strašila, odváděla děti a muže.
nalijte jí do hrdla rtuť, ať řekne pravdu.
bude výt,
škrábat se až tam, kde se nechávají ležet mrtví.
byla hloupé, ošklivé děvče, říkali. chodila
k rybníku,
topila starce a nevěrné ženy. ukaž, co máš
pod sukní,
ukaž, co máš v srdci. povstala z písku,
stala se močálem.
byla hloupé, ošklivé děvče, říkali. ruce si
natírala lojem,
vábila hmyz. všichni jste vlci, všichni jste
zkurvysyni,
zpívala.
pod ochranou
pro g. b.
když spíš, dotýkám se tvého těla. ležím
s očima dokořán,
pak vstávám. dívám se na obyvatele
pohroužené do snů,
hledají v temnotě něčí ruku anebo urnu
s popelem.
dlouho čekali na lásku. kde je, kde je.
vycházím před dům. slunce oslepuje,
cloním si tvář. mluvím se psem, který vleče
zadní packy. tak jsi byl potrestán, říkám.
ráno je cítit trhem a rybami dovezenými
na prodej. někdo dnes přiváže psa
ke stromu a odejde.
řeč
psi vyjí, jako by je na nože brali. nechte mě,
prosím,
dotkla jsem se ho jen jednou. hned
připraví vodu,
vydrhnou mě až do krve. písek mi skřípe
v zubech,
když vyslovuju jeho jméno. tak skřípe,
když kurvě vychází
z hrtanu a srdce.
živa
už je po všem, ale ty pořád pláčeš.
hledalas jeho ruku, ani ve snu nebyla
na dosah.
ještě není mrtvý, ale už je daleký.
možná v tobě něco roste. nebude to ticho,
které přetrhne každý sen.
uslyšíš pláč. vstaneš a vyjdeš
před dům. svlékneš se do naha, abys přijala
vše, do čeho může vstoupit život.
najdeš v kuchyni ulomený zub.
nikdo tu neumřel,
nikdo se tu nenarodil.
Z polských originálů vybrala a přeložila Marie Iljašenko.
Kamila Janiak
wtf
plakala, když si prohlížela national
geographic.
litovala slona, chtěla zabít hyeny.
málem plakal, když mluvil o politice.
bylo mu líto lidí, některé chtěl zabít.
nikdo z nich neměl hlad.
nikdo z nich také nebyl sytý.
reflexe
viděl jsem smrt motorkáře. byl červen
a ty jsi voněla rozpáleným čalouněním
staré škodovky.
motorkář se pak pohnul už jen jedinkrát.
to bylo všechno, co jsem o nás mohl říct.
malé jak
není smutná, jen v hlavě obrací fotografie.
výhled z penzionu, penzion s výhledem.
když spal, vrtěla se před nehybným papežem,
když se sprchoval, vydrápla mu srdce malé
jak oko.
lišta života
kéž ji někdo obejme,
pomyslela by si, kdyby od lidí
chtěla právě toto.
dívá se na film. kontroluje na liště,
kolik ještě zbývá. píše zprávu:
moje zvířata jsou sama doma.
Z polských originálů vybrala a přeložila Marie Iljašenko.
Maciej Topolski
tělesné
moje první tělo a moje druhé tělo
všechna moje mrtvá utýraná hladová
děvčata jejich ostatky a s nimi stud
a dlouhá pachuť
železa kdysi jsem líbal vzdálené neodbytné
a rozkládající se tělo otce
měňavě se lesknoucí v brýlích
hamižné a píšící do běli
takže uvězněné na straně
kam zmizelo? jež nám ve znacích připadalo
tělesné
ve znacích se rozplynulo jako dech
tělo nehodné pohledu takže nebohé trpící
tmu pokorné žárlivé
kdysi jsem líbal tvoje tělo
otevřené ve slunci pamatuješ
bylo patou dlaní okem krví
a slinou moje první tělo
a moje druhé tělo všechna
zachytitelné
jeho rukama prošly sloní kly
hromady ženských vlasů tuny mýdel
a voňavek
desítky báječných nožů
v jeho rukou paměť střenek a pohybu
když krájí maso knoflíky zapíná do poutek
dlaní otírá sukovitý stůl
jeho rukama procházejí
věci těla v houfu
bez zastávek bez dat bez ohledu
na konec procházejí
znaky
Z polských originálů vybral a přeložil Michael Alexa.
