Beze studu

Povahu vzpomínání na konec druhé světové války v Česku určuje válka kulturní, která se z velké části odehrává na symbolickém poli. Zastaralé symboly padají k zemi, nové se instalují. Chvílemi to budí dojem, že by pře o minulost mohla být bojem o podobu budoucnosti, což by nebyla špatná zpráva. Jenže tomu tak není a místo toho sledujeme dvojí politizaci historie, v níž už žádný prostor pro budoucnost nezbyl, protože jde jen o to za každou cenu si přisvojit z podstaty rozporuplnou národní paměť. Nesnášenlivost přitom ovládá oba znesvářené tábory – jak prorusky naladěné bojovníky, tak i ty, kterým pochopitelná averze vůči Putinovu režimu už dávno splynula s lacinou rusofobií, byť se sami považují za představitele liberálnědemokratického tábora. Rysy autoritářské osobnosti bychom tak mohli diagnostikovat i u těch, kteří se domnívají, že jsou vůči podobným svodům imunní.

Česká averze vůči Rusům nemá zdaleka takové historické opodstatnění, jaké můžeme nalézt například v Polsku …

Tento článek si přečtou pouze předplatitelé


Předplaťte si Ádvojku

Přihlášení

Kupte si toto číslo elektronicky