Zatímco jinde stačilo před hospody nebo kavárny postavit pár stolků a židlí, v historickém centru Prahy otevření restauračních zahrádek 11. května vyvolalo čilý stavební ruch. Malé náměstí na Starém Městě pražském pokryla mohutná pódia, zeleň v květináčích, pravidelně rozmístěné koule osvětlení a masivní slunečníky – to vše je zárukou toho, že si budete moci dát pivo za sto dvacet korun bez přílišného kontaktu s náhodnými kolemjdoucími. Za tu cenu koneckonců máte nárok na trochu soukromí. Turistů ale letos podle všeho moc nebude, a tak je otázka, kdo a v jakém počtu bude na těchto bytelně zbudovaných záborech veřejného prostoru hřadovat. Zatímco obchody se suvenýry nabízejí Pražanům „totální výprodej“ bábušek, restaurace se po letech, kdy je to ani nenapadlo, náhle snaží nalákat místní, a tak se ceny poledních hotovek propadly o několik tříd dolů. Namístě jsou ovšem obavy, že po návratu turistů staroměstští podnikatelé ztratí zájem o místní zákaznictvo stejně rychle, jako jej nabyli.
M. Metelec
„V Petrkově je vše a navždy ztraceno,“ rozplamenil se v anketě Respektu o tom, zda by stát měl koupit od dědiců známý Reynkův zámeček, spisovatel Václav Vokolek. A ke své bojovné lamentaci přizval literárního editora Jana Šulce, podle nějž „je to tak příšerné“, že ho „z toho mrazí už dva dny“ – nejradši by tam prý zřídil „bordel“. Uražené krasoduchy ovšem neranil bídný stav rozlehlé nemovitosti, která je nyní na prodej, protože její správa není v silách běžného člověka. Nažhavila je skutečnost, že Reynkovi dědicové interiéry venkovského sídla uzpůsobili – obyčejnému rodinnému životu. Na fotkách v katalogu realitní kanceláře skutečně vidíme jiné kulisy, než když křehoučkého vysočinského básníka fotila na sklonku šedesátých let Dagmar Hochová. Jenže v půlstoletí starém obrázku se bydlet nedá a známkou duchovních hodnot nejsou ani otřískaná kamna, ani koťata hopkající po kuchyňském stole. Dodejme, že propírat veřejně domácí vkus jiných je na úrovni pavlačového kádrování a že Bohuslav Reynek žádné apokalyptiky, majetnicky střežící jeho bezmála světecký kult, nepotřebuje.
J. Sedláček
Na začátku pandemie jsem četl na Facebooku jednoho pražského Bělorusa názor, že se teď ukáže výhoda diktatury před demokracií: prý bude snadné zavést drastická opatření proti koronaviru. Dokonce vyzýval Bělorusy k urychlenému návratu do bezpečí vlasti, protože teď se to v Česku „rozjede“. Jenže se stal pravý opak. Prezident Lukašenko během hokejového zápasu prohlásil, že na ledu žádný koronavirus nevidí, a kde nic není, ani smrt nebere. Hlavně prý nenechme padnout ekonomiku. Dnes je v Bělorusku oficiálně osmnáct tisíc nakažených a mezi mrtvými jsou desítky lékařů. V některých nemocnicích v Minsku a ve Vitebsku je dle anonymních vyjádření zdravotníků situace „jako v Itálii“. Úřady ovšem podle sovětské zvyklosti dělají všechno pro to, aby reálný rozsah pandemie zatajily. Povinná školní docházka platí bez jakýchkoli omezení, proběhla tradiční vojenská přehlídka i oslavy k výročí konce války. Lukašenko má totiž po celou dobu svého vládnutí jen dva nepřátele – Západ a opozici – a s neideologickými protivníky si prostě neví rady. Namísto boje s koronavirem tak na 9. srpna vyhlásil datum prezidentských voleb.
M. Ščur
Mezi stovky filmů, jež nemohou kvůli koronavirové krizi do promítacích sálů a hrozí jim zapomnění, patří i francouzský dokument Cyril proti Goliášovi. Hlavní postavou je pařížský spisovatel Cyril Montana, který se na prahu středního věku vrací do místa svého dětství, malebné hradní obce Lacoste. Půvabu tohoto provensálského městečka podlehli nejen surrealisté, ale také jedna z hlavních osobností francouzské módy, Pierre Cardin. Ten nejdříve koupil dominantu Lacoste, zříceninu hradu markýze de Sade, a pak se začal rozpínat do podhradí, kde mu patří třetina všech budov. Své nemovitosti nepronajímá a takřka všem obchodům, kavárnám a restauracím dal výpověď z nájmu. „Vůbec mi o něm nemluvte, naše město kvůli němu umírá,“ tvrdí jeden ze starousedlíků. Místní si vymohli alespoň znovuotevření jedné kavárny a několika obchodů. Situace v Lacoste je výmluvným mementem toho, jak rdousivá může být přízeň různých mecenášů, když proti nim nestojí silná veřejná moc a mobilizovaná společnost. Gentrifikace, tato zvůle jedné třídy nad druhou, se zdaleka netýká jen velkých metropolí.
J. Horňáček
Nejvzývanější bůh současného urbanismu má jméno „město krátkých vzdáleností“. „Nákupy, práci, zábavu, vše pořídíte v klidu do patnácti minut, aby bylo město přívětivé pro lidi,“ vysvětlují zaníceně urbanisté. „Takové Vinohrady mít všude,“ zasní se architekti. Jdu se tedy projít po Korunní a místo původních obchodů se nemůžu dopočítat ekodesignových showroomů. Cestou k Českému rozhlasu mám možnost nechat se ostříhat v pěti barbershopech. A centrum proměnila pandemie už v úplné město duchů. Jedu radši domů. Vystoupím na Strašnické a na pěti stech metrech k domovu míjím dvě pekárny, tři drogerie, hodinářství, papírnictví, dvě řeznictví, domácí potřeby, kadeřnictví, optiku, lékárnu, asi patery potraviny a několik hospod. Chodník je plný – vyhýbám se důchodcům, tramvajákům a asijským prodavačům. Romští a ukrajinští dělníci křičí přes celou ulici a SK Bušírna chrlí ze dveří malé osvalené postavy s pitbuly. Dokonce i pár černochů tu máme! Prošly snad Strašnice faceliftem pod taktovkou Institutu plánování a rozvoje nebo studia Zahy Hadid? Ne, jen se tu nikdy moc nezvedly nájmy a neuhnízdil se tu žádný kulturní spasitel. Takhle jednoduché to je, milí městští plánovači, s vaším vysněným „funkčním městem pro lidi“. Místo přebujelých metropolitních plánů by možná stačilo víc prosazovat dostupné bydlení pro všechny.
A. Medková