minirecenze

Dominik Obruča

Když jsem byl člověkem

Malvern 2019, 74 s.

„Při psaní básní se nechávám vést intuicí (…) spíše než jako autor se cítím být člověkem, který jen zapsal to, co zachytil ve vzduchu. Konečný výběr obsahuje básně meditativních nálad i syrové reality, vyjadřující radost i obavy z komplikovanosti současné doby. Je to kniha o člověku,“ píše sám o sobě Dominik Obruča, jenž svou tvorbu k lítosti čtenáře předem shazuje, když ji zaplétá do banálních promluv. Vždyť čím jiným je psaní vedeno než intuicí? A z čeho jiného skládat matérii básní než z kontrastu reality a kontemplativních procitnutí? Autorova poezie je bohužel podobně rozpačitá. Obručův debut se jednou přiklání k bezobsažným apostrofám pozitivních životních hodnot, jindy dává průchod přepálené kritičnosti a nespokojenosti. V básníkově nitru se to holt bouří, což dosvědčují i „milostné“ básně ve třetím oddílu: „Když jsem byl doma/ – sklácený nemocí,/ ležel jsem v horečkách,/ …

Tento článek si přečtou pouze předplatitelé


Předplaťte si Ádvojku

Přihlášení

Kupte si toto číslo elektronicky