Dominik Obruča
Když jsem byl člověkem
Malvern 2019, 74 s.
„Při psaní básní se nechávám vést intuicí (…) spíše než jako autor se cítím být člověkem, který jen zapsal to, co zachytil ve vzduchu. Konečný výběr obsahuje básně meditativních nálad i syrové reality, vyjadřující radost i obavy z komplikovanosti současné doby. Je to kniha o člověku,“ píše sám o sobě Dominik Obruča, jenž svou tvorbu k lítosti čtenáře předem shazuje, když ji zaplétá do banálních promluv. Vždyť čím jiným je psaní vedeno než intuicí? A z čeho jiného skládat matérii básní než z kontrastu reality a kontemplativních procitnutí? Autorova poezie je bohužel podobně rozpačitá. Obručův debut se jednou přiklání k bezobsažným apostrofám pozitivních životních hodnot, jindy dává průchod přepálené kritičnosti a nespokojenosti. V básníkově nitru se to holt bouří, což dosvědčují i „milostné“ básně ve třetím oddílu: „Když jsem byl doma/ – sklácený nemocí,/ ležel jsem v horečkách,/ v mučivé bolesti –/ myslel jsem na Tebe./ Přijď za mnou,/ obejmi mě,/ dej mi pusu,/ pohlaď mě/ a řekni mi: ‚Miluji tě!‘,/ protože to je to, co potřebuji slyšet,“ čteme v jedné z nich. Nejsem snad jediný, kdo usuzuje, že za takové vyznání by si mladý muž namísto polibku zasloužil spíše facku. Otázkou je, zda by tuto sbírku zachránila preciznější redakce. S některými debuty by se zkrátka mělo počkat, aby texty prošly důkladnějším sítem autocenzury. Obruča by snad obstál ve virtuálním prostoru instagramové poezie, kde by se jeho verše vedle fotek šťastných obličejů, jídel a exotických krajin přece jen vyjímaly lépe.
Libor Staněk
Oyinkan Braithwaiteová
Má sestra je sériový vrah
Přeložil Petr Štádler
Host 2019, 216 s.
Korede, vypravěčka debutového románu nigerijské spisovatelky Oyinkan Braithwaiteové, se musí vypořádávat s delikátním problémem: její mladší sestra Ayoola postupně zabije tři své milence, což z ní v kriminalistické terminologii činí sériového vraha, a po vraždě vždy zavolá sestře, aby jí pomohla s „úklidem“ mrtvoly. Další problém nastane ve chvíli, kdy Ayoola začne chodit s doktorem Tadem – nadřízeným její sestry, která je do něj platonicky zamilovaná. Textu, sestávajícímu z kratičkých, úsečných, převážně dialogem psaných kapitol, se zpočátku poměrně daří držet černohumornou nadsázku, třeba když parafrázuje scénu omývání zaschlé krve v koupelně z Hitchcockova Psycha nebo když líčí, jak se vražedkyně vyrovnává se zabitím svého milého postováním fotek na Instagram. O dost méně zdařilý je pokus skloubit tuto nadsázku s thrillerem a psychologicky věrohodným zobrazením sourozeneckého vztahu. Rivalita mezi sestrami je naznačena řadou klišé: ta starší je pracovitá a zodpovědná „šedá myš“, mladší hřeší na svou krásu, je líná a nechává se vydržovat milenci. Závěr je sice efektní, ale z hlediska logiky vyprávění nepříliš přesvědčivý. Nad nesourodou míchanicí žánrů zvítězí rodinná pouta, velmi křehký vztah obou sester vyjde ze všech útrap posílen. Pořádnou dávku napětí tak nabídnou jen upoutávky na přebalu knihy. Román je prý „jako dýka, která pronikla mezi žebry přímo do levé srdeční komory – přesná, jistá a smrtící“. – Čtěte proto pouze na vlastní nebezpečí.
Martin Šplíchal
Alejandro Jodorowsky
Tanec reality. Psychomagická autobiografie
Přeložil Miroslav Jindra
Malvern 2020, 382 s.
Alejandro Jodorowsky je muž devatera umění. Vedle spisovatelství mezi ně patří i psychomagie – a patrně té vděčíme za jeho nezvyklé uchopení žánru autobiografie. Zejména v první polovině knihy, kdy autor vzpomíná na dětství v přímořském maloměstě Tocopilla a na léta rané dospělosti, která strávil mezi chilskou bohémou, není o dobrodružství a magii nouze. Při vyprávění o svých hrách se lvíčaty (jeho otec se krátce živil jako cirkusák) neopomene zmínit iniciační zážitek, díky němuž pochopil zvířecí podstatu bytí. Když píše o imaginárních rozmluvách s mrtvým dědečkem, připomene, jak se jeho děd sám pasoval do role mudrce a znalce kabaly. Podobně líčí i pijácká dobrodružství, která prožil s chilskými básníky během čtyřicátých let – také při popisu jeho kumpánů máme dojem, že Jodorowského obklopuje suita andělů a démonů. Démonicky působí zejména jeho femme fatale, básnířka Stella Díaz Varín. V druhé části knihy, která zahrnuje léta divadelní a filmové práce, se autor věnuje popisu svého duchovního vývoje a psychomagii. Opět nejde jen o suchopárné mudrování, ale i o řadu dobrodružství, během nichž byl mimo jiné na stopě kouzelnému zrcadlu, které ukazuje výjevy z minulosti. Seriózních informací o Jodorowského životě najdeme na internetu plno, a tak nevadí, že jeho autobiografie připomíná spíš román z pera Gabriela Garcíi Márqueze – i když sám Jodorowsky se samozřejmě dušuje, že se všechny příhody skutečně udály.
Petr Šmíd
Beatrice Landovská
Nikdy není dost pozdě na šťastné dětství
Garamond 2019, 245 s.
Autobiografická kniha poetky a psycholožky Beatrice Landovské Nikdy není dost pozdě na šťastné dětství čtenáře strhne od první věty. Očekávejte hurónský smích i hořké zadumání, jakých v současné memoárové literatuře mnoho není. Být chápavě smířený se životem a trpně se podvolovat osudu bývá cesta do záhuby. To ale není případ Landovské, která v hranicích žánru vytvořila čtivé literární dílo: hold svým rodičům a předešlým generacím, svědectví, pikaresku a navíc i obraz doby s odbočkami filosoficko-esteticko-sociologickými. Autorka neběduje nad národem a jeho dějinným kolem štěstí, ale povznáší jednotlivce, aby se s ním čtenář mohl porovnat a pochopit jeho prostřednictvím souvislosti. Vyprávěcí metodou je komentář zralé ženy k vlastnímu dětství, přičemž autorčiny pozornosti se v náležité míře dostává každé z postav, jež vypravěčka uvádí do děje s mnoha odbočkami a návraty: Pavlu Juráčkovi, Václavu Havlovi, Ludvíku Vaculíkovi… Autorčin otec herec Pavel Landovský pak v této knize – jakoby mimoběžně – získal další literární pomník. K tomu dodám jen: dívky, slečny a dámy, panny a paní, všechen výkvěte žen, pište si deníky každý den! Tak zůstavíte svá rozjímání k poučení i pozasmání a nezchvátí je čas, kontejner na papír ani; zachráníte tím život mnohý, ke krokům smělým dalším posílíte nohy a rozvinete talent i své skryté vlohy!
Vít Kremlička
Příběh Beastie Boys
(Beastie Boys Story)
Režie Spike Jonze, USA, 2020, 119 min.
Premiéra v ČR 24. 4. 2020 (Apple TV+)
Film režiséra Spikea Jonzeho Příběh Beastie Boys byl prezentován jako živý dokument. Je to záznam představení dvou členů skupiny Beastie Boys Michaela Diamonda a Adama Horovitze v newyorském Kings Theatre, ovšem celé vystoupení, kde dvojice mluví o své kariéře, se konalo jen kvůli tomu, aby z něj později mohl vzniknout filmový dokument. Nápad spojit formát živého stand-upu s dokumentem je přesně v duchu krkolomného hračičkovství jak Jonzeho, tak Beastie Boys, kteří v roce 2006 natočili film Beastie Boys, 50 kamer a 40 tisíc očí, složený ze záběrů pořízených padesáti diváky jejich vyprodaného koncertu. To, že výsledný tvar funguje, je především zásluha Diamonda a Horovitze, kteří zvládnou úlohu stand-up komiků a dokážou dvě hodiny bavit publikum legračními historkami ze svých životů. Nejsou to ale profesionální komikové, takže ani Příběh Beastie Boys není plnohodnotný stand-up. A není to ani plnohodnotný dokument, protože nedává slovo nikomu jinému než Diamondovi a Horovitzovi. Kapela tu má svou historii pevně v rukou, takže kritický či polemický tón zazní jen v okamžiku, kdy si ho samotní členové kapely dovolí. I když by ale koncept živého dokumentu určitě bylo možné realizovat podstatně vynalézavěji a o Beastie Boys by se nepochybně dal natočit zajímavější film, jako odlehčený happening, určený hlavně fanouškům skupiny, Příběh Beastie Boys nepochybně obstojí.
Antonín Tesař
DIVOCe! Umění v karanténě
Online, nod.roxy.cz, od 8. 4. 2020
Udalosti posledných týždňov súvisiace s pandémiou sa vo veľkej miere podpisujú na činnosti kultúrnych inštitúcií, ako aj na tvorbe samotných umelcov. O potlačenie akejsi stagnácie a zdanlivej pasivity sa pričiňuje od 8. apríla aj Galerie NoD, a síce projektom DIVOCe! s podtitulom Umění v karanténě. Otvorený kurátorský projekt podľa koncepcie Pavla Kubesu pracuje s umením obdobia pandémie, no zároveň sa svojím reťazovým princípom a aktívnym priebehom dostáva na hranicu akéhosi eventu. Napriek uzatvoreniu galérie tak každý deň pribúda jedno dielo súčasného aktívneho českého umelca, ktorý nominuje svojho nasledovateľa. Postupne vzniká jedinečná inštalácia výstavy, ktorá má i napriek zdanlivej uzavretosti charakter žijúceho projektu. Fotografie na Facebooku či webe predstavujú okrem diela tiež jeho umiestnenie v priestore galérie, čím sa modeluje výstavná plocha a zároveň naskytuje príležitosť vidieť diela vo vzájomnej konfrontácii. Široké spektrum tvorby súčasných umelcov dokazujú výtvarné objekty, no rovnako aj fotografické a videoinštalácie, ktoré spolu vytvoria celok črtajúci sa na pozadí okolností aktuálnej doby. Galéria tak prináša okrem už pomerne bežnej virtuálnej prehliadky víziu novej výstavy, ktorá svojou formou i obsahom zastane pozoruhodné miesto v skúšanej, no stále živej umeleckej sfére. Projekt reaguje na postupné uvoľňovanie karantény, preto od 11. mája ďalej nerastie a čaká na sprístupnenie verejnosti spolu s otvorením Experimentálneho priestoru NoD.
Viktória Pardovičová
Petra Dvořáková
Dědina
CD, OneHotBook 2019
Celkovým vítězem ankety Audiokniha roku 2019 se stala zvuková verze románu Petry Dvořákové Dědina z roku 2018. Ta se předtím věnovala především psaní literatury pro děti a ještě dříve literatuře faktu – v roce 2007 získala za svou knihu rozhovorů o víře Proměněné sny Magnesii Literu za publicistiku. Dědina je román složený z vyprávění o čtyřech rodinách z jedné vesnice kdesi na Vysočině. Dvořáková se snaží o „dokumentární“ vyváženost, a tak razantní babičku (v podání Pavly Tomicové), která si stěžuje na svou malou vnučku, střídá místní proutník (kterého ztvárnil Jiří Vyorálek). Další část má hned tři protagonisty, staromilské rodiče (Dita Kaplanová a Jaromír Dulava) a jejich zlenivělého syna (Robert Hájek), závěrečná pak dva, další drsnou babičku (Johana Tesařová), která bojuje s vnukovou vychytralou manželkou (Ivana Uhlířová). Většina textu přitom plyne jako vnitřní monolog, což je pro audioknihu ideální forma. Dvořáková se snaží zachytit banalitu problémů jednotlivých hrdinů a hrdinek a nutno říct, že na rozdíl od jejího následujícího románu Chirurg se jí to v Dědině daří. Zejména v nejdelší, třetí povídce se postavy skutečně propojují do celku jedné vesnice. Právě Dědina je nicméně příkladem audioknihy, které zvukové zpracování hodně pomohlo, dobrým obsazením počínaje a vtipným zapojením místního rozhlasu v úvodu konče. Přestože do ankety bylo přihlášeno několik kvalitnějších textů, svým zpracováním si Dědina v režii Jitky Škápíkové o vítězství prostě řekla.
Jiří G. Růžička
Sec_ & Tricatiempo
La Tana
Free download, Subincision Records 2020
Sec_ neboli Mimmo Napolitano je hudebník využívající páskový magnetofon a zpětné vazby, kterého si příznivci experimentální elektroniky mohou pamatovat i z několika vystoupení v Česku. Nová nahrávka, dostupná na bandcampovém profilu vydavatelství, potvrzuje to, co ukázaly už zmíněné koncerty: neapolský experimentátor – navzdory své schopnosti komponovat a tvořit sám – rád improvizuje a spolupracuje. Na aktuálním albu se spřáhl s bubeníkem Stefanem Costanzem, který si říká Tricatiempo. Může se zdát nemístné upozorňovat více na jednoho z členů improvizujícího dua, nicméně Sec_ova editorská práce je tak zásadní, že ji nelze pominout. Spojení ozvučených bicích nástrojů a elektroniky, která primárně slouží k zaznamenávání zvuku, jako by k postprodukčním operacím přímo vybízelo. V duchu musique concrète se barva i panorama zvuků mění natolik, že přestává být důležité rozlišovat elektronické od akustického, a tudíž v pětačtyřicetiminutovém setu slyšíme místo setkání dvou individualit jediné hrající tělo. Podobné splynutí je v improvisingu stereotypním předpokladem, Tricatiempo a Sec_ k němu však dospívají bez zbytečného potu. Jejich společným zájmem je rytmus, který ovšem hned neústí v pravidelný tep, ale nechává dost prostoru pro míjení a rozpadání, čímž zpochybňuje uspokojení z běžné jam session. Výsledný mix je rozdělený do šesti tracků a titul alba – česky Doupě – vystihuje napětí, které nutí chtivý čenich opakovaně slídit. Je to ten druh napětí, jenž před kategorii „music“ klade svůdnou předponu „non“.
Patrik Pelikán
