Když se řekne Kraftwerk, člověku se nejspíš vybaví jejich hit Autobahn z roku 1974. Ukázalo se to i v řadě čerstvých nekrologů spoluzakladatele skupiny Floriana Schneidera – spojení Německa s dálnicemi zkrátka funguje. Osobně jsem měl vždycky radši o tři roky mladší „železniční“ album Trans Europa Express a stejnojmennou skladbu, aniž by mě napadlo nějak o tom hloubat. Ale pár týdnů před Schneiderovou smrtí se mi dostala do rukou kniha Poor but Sexy: Culture Clashes in Europe East and West (Chudá, ale sexy. Kulturní střety mezi východní a západní Evropou, 2014) polsko-britské autorky Agaty Pyzik, v níž jsem se mimo jiné dočetl, že „Kraftwerk znovu udělali z cestování po železnici módu – dodali jízdě vlakem celou novou mytologii“. Jen o pár stránek dál pak Pyzik píše o dobové kulturní „eurofilii“, které koncem sedmdesátých let propadly i největší hvězdy pop music. Je pravda, že nastartovat auto tak jako v úvodu skladby Autobahn umí i každý Američan, ale nasednout do vlaku a během dne či noci přejet několikery státní hranice – to bylo a je možné jen v Evropě. Zatímco z USA od šedesátých let cestování vlakem kvapně mizelo, evropské železnice se pokoušely o renesanci: síť luxusních vlaků Trans-Europ-Express tehdy sahala od Říma a Barcelony po Kodaň (dlouhý život ji ale nečekal, jelikož létání začínalo být čím dál dostupnější) a v sedmdesátých letech se zrodila mezinárodní jízdenka InterRail, která měla usnadnit mladým lidem poznávání Evropy. Ale železniční mytologie? A eurofilie?
Říká se, že bez německého impulsu – mimo jiné i nahrávek Kraftwerk – by se David Bowie nedokázal posunout k nové tvůrčí etapě. Hudební historici dokonce mohou sledovat jakýsi ping-pong mezi oběma stranami: titulní píseň alba Station to Station (1976), které Bowie nahrával v Los Angeles, začíná minutovým zvukem vlaku a opakuje se v ní kryptický výraz „European cannon“. Možná se jedná nejen o jakousi přípravu na Evropu, ale i o odpověď na motoristické intro písně Autobahn. O rok později už je Bowie s Iggym Popem v Západním Berlíně – a jejich jména se po zmínkách o Paříži, Düsseldorfu a vídeňském nočním baru objeví v závěru písně Trans Europa Express od Kraftwerk, jejíž začátek také tvoří železniční zvuk. Bowie následně přichází s poctou Florianu Schneiderovi (skladba V-2 Schneider), zatímco Iggy Pop pod vlivem cestování berlínským S-Bahnem píše svou zřejmě nejslavnější píseň The Passenger.
Musely to být zvláštní roky. Jednostranná popkulturní fixace na anglosaský svět nejspíš nikdy nezeslábla, ale před více než čtyřiceti lety přenos relevantní měrou fungoval i naopak – najednou tu nebyly jen kontinentální kapely snící o Londýně a New Yorku, ale i Američan inspirovaný S-Bahnem nebo Britové, kteří zpívají o Vídni (Ultravox a jejich hit Vienna), pojmenovávají skupiny podle berlínských čtvrtí (Spandau Ballet) nebo se před sebevraždou dívají na filmy Wernera Herzoga (Ian Curtis). A Bowie, který kdysi chtěl být Američan, píše s Brianem Enem píseň Warszawa. Album Trans Europa Express jako by bylo uzlem těchto dějů. Svým způsobem jde o hvězdný moment evropského kontinentu a – jakkoli ironického – evropanství.
To, co Kraftwerk v sedmdesátých letech předkládali nadšenému publiku, jsou vlastně jakési ironické ódy – na dálnice, železnice, roboty, počítače i Evropu. Trans Europa Express se dá jistě chápat jako oslava cestování po integrující se Evropě, ale repetitivní zvuk vlaku, zvlášť ve spojení s ponurou melodií v mollové tónině, mohl v poválečném Německu asociovat i vojenské a vězeňské transporty. Slova o „bezčasém životě“ v „Evropě bez konce“ mohou mířit k překonání neblahého dědictví dějin, ale i varovat před jeho vytěsněním. Zároveň šlo o Evropu studené války, kde představy o „velkém Druhém“ za železnou oponou, kam žádný Trans-Europ-Express nejezdil, leckomu nedaly spát – není náhoda, že v pozdější písni Die Roboter zazní ruská slova „Ja tvoj sluga/ ja tvoj rabotnik“. Co tu ale naopak chybí, jsou jakékoli odkazy na Ameriku. Ty zůstaly stranou stejně jako celé dědictví rhythm & blues. R&B nemohlo pro Evropany získat stejně emancipační význam, jaký mělo pro Afroameričany, proto bylo načase se od něj oprostit a přijít s něčím vlastním – a to se Kraftwerk podařilo jako málokomu. Znamenalo to ale také osvobodit se od americké kulturní hegemonie (a nepodlehnout přitom vlastním démonům), což byla o to větší výzva, že se tento emancipační proces rozběhl v zemi plné amerických vojenských základen. Posun od dálnic k transevropským expresům do této snahy zapadá.
Florian Schneider zemřel jen několik dní před jedním evropským výročím – 9. května 2020 uplynulo už sedmdesát let od návrhu na vytvoření společenství uhlí a oceli, z něhož postupně vzešla Evropská unie. Jen málokdy si vzpomenu, že jakožto Evropané máme vlastně i svou hymnu. Proti Schillerově a Beethovenově Ódě na radost se dá těžko něco namítat, snad kromě jediného: opravdu ji dokážeme brát vážně? „Alle Menschen werden Brüder“ – kéž by, ale sám si občas nejsem jistý, jak na to. Možná že Evropa nakonec pořád nějak drží pohromadě právě proto, že i k ní máme tak trochu ironický vztah, který si se Schillerovým textem z roku 1785 ne vždy rozumí. A tak si zkouším představit, jestli by jako evropská hymna nefungovala lépe skladba Europa endlos, která otevírá album Trans Europa Express: nejenže má snazší text a dá se na ni tancovat, ale navíc většinu ironické práce za posluchače bránící se patosu vykonala už samotná kapela: „Skutečnost a pohlednice/ Evropa bez konce/ elegance a dekadence/ Evropa bez konce.“