Už je to víc než rok, co jsem šla poprvé po hrázi Moskevského moře, z levého břehu Volhy zpátky na pravý. Dívala jsem se hlavně pod nohy, abych na děravém chodníku v té výšce nezakopla – zrezlé zábradlí nevypadalo, že by mě ochránilo před pádem do vody, co se valila z přehrady. Na chvíli jsem pohled od země odtrhla a v dálce před sebou uviděla obrovský žulový pomník. Postavu s kulatou hlavou a širokými rameny si nebylo možné s nikým splést – po celém Rusku jich jsou dodnes bezmála dvě tisícovky. Samozřejmě, že to byl Lenin. Ale kdovíproč stál ke mně zády. Neměl by naopak příchozí vítat? A co vůbec dělá tady za městem schovaný mezi jehličnany?
Když jsem k pomníku asi po deseti minutách dorazila, ukázalo se, že je určen těm, kdo k němu připlouvají z hlavního města po Moskevském průplavu. Patnáctimetrový Lenin na výletníky shlíží z jedenáctimetrového podstavce – je to druhý největší Leninův pomník v Rusku. Lenina zachycuje, jak řeční – v zápalu projevu se naklání, hlavu má pozvednutou a otočenou doleva, skrčenou levou rukou argumentuje, v pravé si za zády drží kabát. Socha je dílem Sergeje Merkurova. Dala vzniknout nejrozšířenějšímu typu Leninových pomníků. Stojí tu od sedmatřicátého roku, kdy byl průplav spojující řeku Moskvu s Volhou zprovozněn.
Na protějším břehu se prostírá téměř identická plošina obložená žulou. I kolem ní rostou majestátní smrky. Je prázdná. A přitom široké schodiště, které se od ní svažuje k vodě, je podstatně velkorysejší. Parníky s moskevskými hosty svého času zjevně přistávaly tam – u Stalina. Byl o trochu vyšší než Lenin, měl prudce nakročeno vpřed, pravou ruku si držel na prsou pod lemem kabátce, v levé svíral ústavu. V jednašedesátém roce byl v rámci destalinizace vyhozen do vzduchu. Legenda praví, že Stalinova hlava vytesaná z jednoho kusu kamene leží na dně průplavu a že kdekdo z místních má na zahradě Stalinovo ucho nebo nos.
Uvolněné prostranství se už dávno stalo oblíbeným piknikovým místem. Šašliky se tam pečou bez ohledu na roční období, zato odpadky se uklízejí jen o jarních pracovních sobotách. A tak čas od času někdo přijde s návrhem, že by se místo mělo kultivovat – že by se měl Stalinův pomník obnovit. „Ne, nebyla by to pocta Stalinovi,“ hájí se autoři nápadu, „jde o samo umělecké dílo, o pomník epoše.“
Ještě před pár lety by podobná argumentace byla nemyslitelná. Panovala shoda, že ve veřejném prostoru se nemůže objevit zobrazení člověka, který má na svědomí miliony lidských životů. Dnes se Stalinova podoba do ruské každodennosti vrací – zatím pod záminkou, že se jedná o umění nebo dobové svědectví.
Takový byl ostatně i portrét Stalina, kterého jsem si všimla v moskevském Domě novináře, kde jsem čekala na projekci Parazita a prohlížela si výstavu zásadních okamžiků uplynulých sta let v reportážní fotografii. Rok 1936: Stalin si s dobráckým úsměvem zapaluje dýmku. Teprve později jsem postřehla obligatorní Leninovu bustu na sloupu vedle. Jeho všudypřítomnou podobu už dávno nevnímám, nenaplňuji ji žádným významem. Je to mrtvá věc, kulisa, atrakce – jako ten na břehu Moskevského průplavu. Ale co až naproti znovu postaví Stalina? Copak jeho figura může být pouhou dekorací v krajině?