Streamované koncerty z domácích studií, obýváků a ložnic byly v době celosvětových karanténních opatření často prezentovány jako projev solidarity, případně jako apel na posluchače, aby podpořili umělce. Jen málokterá vystoupení přitom byla přesvědčivá – a totéž platí o nahrávkách, které epidemii přímo či nepřímo reflektují.
Globální koronavirová krize přinesla řadu tragických obrázků: lidé kolabující v italských nemocnicích, nákladní auta svážející mrtvoly ve Wu-chanu, hrobníci kopající v New Yorku hroby. Omlouvám se za cynismus, ale v pohodlí bytu na jihu Moravy, kde největší nebezpečí představovala možnost, že se přetíží servery Netflixu, se mi do paměti vryla ještě jedna děsivá skutečnost: celebrity jako Natalie Portman, Will Ferrell, Gal Gadot nebo Sia se připojily na Skype, aby na kamery svých notebooků nazpívaly ohraný Lennonův hit Imagine a odhalily své ledabylé karanténní líčení, luxusní obýváky a samozřejmě také neskonalé dojetí nad utrpením, kterému svět čelí. Zavánělo to falešnou upřímností skypeového meetingu s kolegy z kanceláře, které jste nemohli celé roky vystát, a teď musíte předstírat, že je rádi vidíte – akorát že celebrity si před kamery nesedly kvůli šéfovi, ale pro větší pohodu světa, který by bez nich byl zřejmě ztracený. Vzniklo tak něco na způsob We Are the World, jen s akcelerovaným pokrytectvím – herci a zpěváci už ani nepředstírali, že za něco bojují, jediným cílem bylo deklarovat svůj soucit a potvrdit svoji výjimečnost.
Posedlost zpíváním
Jedním z prvních koronavirových virálů, které se na začátku března šířily internetem, byly záběry z italských věžáků, kde spolu sousedé zpívali na balkonech. Shodou okolností tato videa začali lidé sdílet na Twitteru v době, kdy nouzový stav vyhlásila i česká vláda. Na chvíli to možná vypadalo, že během karantény budeme na balkonech popíjet víno a prozpěvovat si. Na balkonový virál navázaly další akce s vysokým potenciálem „cringe“, u nás zejména celonárodní zpívání písně Není nutno jako poděkování zdravotníkům v první linii. V posledních měsících jim „přímo veselo“ opravdu nebylo. Víc než zpěv z balkonů by ale zdravotnický personál patrně uvítal zvýšení nízkých mezd v sektoru péče. O tom se sice chvíli mluvilo, ale velmi rychle se na to zase zapomnělo – zazpívali jsme jim, tak co by ještě chtěli?
Posedlost zpíváním je vůbec zvláštní. Vychází patrně z představy, že písně jsou od toho, aby udržovaly dobrou náladu. Tak to ale není – naše nálady se v hudbě odrážejí a my z ní můžeme zpětně vyčíst, jak jsme prožívali různé situace. Vzkaz hitu It’s the End of the World as We Know It (But I Feel Fine), který v polovině osmdesátých let nahráli R.E.M. a který se v polovině letošního března vrátil do žebříčku, asi nepotřebuje komentář. O pár týdnů později hitparády zasáhla vlna blyštivého osmdesátkového diska v čele se zpěvačkou Dua Lipa nebo The Weekndovým hitem Blinding Lights, která naznačila, že naše globální podvědomí touží po návratu přímo do lůna neoliberalismu, do zmizelého času dekadence a prosperity. Weekndova deska After Hours, plná ponurých synthwaveových zvuků, nicméně zároveň připomněla, že osmdesátá léta měla i temnou tvář. Panickou náladu letošního března pak asi nejlépe vystihla rapperka Cardi B, jejíž spastický monolog trapový producent iMarkkeyz vysamploval do virálního hitu Coronavirus. Cardi B v něm křičí: „Ta sračka je skutečná, ta sračka je vážně skutečná!“
Digitální spektákl
Muzikanty epidemie odřízla od hlavního zdroje příjmu, a tak se spousta z nich uchýlila k modelu streamovaných vystoupení ze zkušeben či obýváků, která obvykle obsahovala i prosbu o finanční příspěvek. Živé koncerty chybějí leckomu, ale sedět u monitoru a dívat se, jak někdo hraje pro webkameru, je snad ještě smutnější než sledovat domácí porno – tady nikdo ani nevypadá, že by si to užíval, a zůstává jen trapnost. Namísto vyvrcholení přichází uvědomění, že je absolutně nemožné užít si koncert, na kterém nemůžete fyzicky být. Streamování koncertů tak kromě své funkce online buskingu dávalo smysl snad jen ve výjimečných případech, kdy hudebníci představili něco jiného než koncertní sety, které jsme už dříve mohli slyšet v klubu. Býval bych si na to dopředu nevsadil, ale za vidění stál benefit pro Světovou zdravotnickou organizaci, při němž Post Malone spolu s Travisem Bakerem, Brianem Leem a Nickem Mackem odehráli – v oddělených místnostech – set složený výhradně z písní Nirvany. Přes počáteční pochybnosti mě tato superskupina přesvědčila svou syrovostí i ležérností.
Vrcholem karanténních koncertů byl ovšem digitální spektákl rappera Travise Scotta uvnitř světa počítačové hry Fortnite. Kde jinde můžeme zažít sopečný déšť nebo rappera, který se zvětší do rozměrů mrakodrapu a udělá si pódium z celého ostrova? Dvanáct milionů uživatelů, kteří se do Fortnite skrze avatary nalogovali, sledovalo devítiminutové vystoupení z různých úhlů a mohli u toho tancovat nebo se procházet po digitálně vygenerovaném světě. Dostali tak něco, co se alespoň trochu přiblížilo zážitku z reálného koncertu nebo festivalu – dimenzi interaktivity a dobrodružství. A navíc to celé působilo jako sci-fi, což se do doby karanténních opatření hodilo.
Mikroutopie
Někteří hudebníci během karantény dospěli k závěru, že vydávat desky není za daných okolností dobrý nápad – jako by je nastalé bezčasí mohlo poškodit. Strach dostala třeba Lady Gaga, která vydání svého alba Chromatica, plánované na začátek dubna, odsunula o půl druhého měsíce. Přitom právě její eskapistický pop byl před dvanácti lety podáván jako sedativum pomáhající lidem přečkat ekonomickou krizi. Tentokrát se ale rozhodla úzkostné myšlenky neléčit. Důvodem byl možná i neúspěch pilotního singlu Stupid Love, jehož apokalyptický klip ve stylu béčkového Šíleného Maxe ukazuje budoucnost, od níž už nejsme daleko.
Když už muzikanti nemůžou koncertovat, případně vydávat desky, aspoň je natáčejí. Zprávy o hudebnících, kteří v karanténě našli nový kreativní impuls, se začaly objevovat už v březnu. Jednou z prvních vlaštovek byl nový singl veteránů Rolling Stones, na které měl koronavirus nejspíš opačný účinek než na zbytek lidstva: probudil je z mrtvých. Skladba Living in a Ghost Town je připomínka, že pořád ještě žijeme s duchy šedesátých let a nemůžeme se jich zbavit. Pořád je to ale lepší než mnohé jiné písně z karantény – ufňukané, sebestředné, lítostné. Bon Iver například ve stejnojmenném charitativním singlu vzkazoval: „Please Don’t Live in Fear“, ale píseň svou náladou sugeruje, že by bylo nejlepší si rovnou vykopat hrob. Copak budou všechny ty desky, které se v průběhu letošního jara natáčely, znít jako záznamy klaustrofobických nálad těsně před koncem světa?
Jedno album nicméně skleslou karanténní nudu přece jen narušilo. Na začátku dubna britská zpěvačka Charli XCX oznámila, že čas v karanténě zužitkuje k nahrání desky, na které použije jen vybavení, které má doma, a online komunikaci. Během šesti týdnů pak na Instagramu zveřejňovala momentky z natáčení – od konferenčních videohovorů s producenty až po debaty s fanoušky, kteří hodnotili demoverze skladeb a zapojili se také do přípravy klipů, pro něž dokonce vytvářeli vlastní záběry. Deska dostala název How I’m Feeling Now a místo fňukání nad těžkým osudem obsahuje excentrické a futuristické bangery plné euforie. Album, na kterém se výrazně podílel mozek kolektivu PC Music A. G. Cook nebo Dylan Brandy z anarchistického crunkcoreového dua 100 Gecs, působí jako pozdrav z domácí mikroutopie, kde je všechno v pořádku bez ohledu na to, co zuří venku. Velkou část desky tvoří milostné písně pro zpěvaččina partnera, s nímž Charli XCX zůstala zavřená doma, což prý zachránilo jejich vztah. Ve skladbě Anthems zpěvačka do spastických beatů a syntezátorových riffů zpívá o věcech, které jí chybějí, ale i tato píseň má pozitivní vyznění: „Až tohle všechno konečně skončí,/ možná k sobě budeme mít ještě blíž.“
Autor je hudební publicista.
Text vznikl za podpory Nadace Rosy Luxemburgové