Patová situace v Izraeli skončila a současný premiér Benjamin Netanjahu se rozhodl anektovat území na Západním břehu, na nichž stojí židovské osady. Zemi mají sice v průběhu následujících tří let vést postupně dva premiéři, ale těžko očekávat, že příští vládní lídr Benny Ganc bude zásadním způsobem revidovat Netanjahuovy kroky.
Po více než pěti dekádách izraelské okupace vláda židovského státu oznámila, že bude anektovat další části Západního břehu, jak s tím ostatně počítá i Trumpův kontroverzní blízkovýchodní plán s ambiciózním názvem „deal století“. Nyní byl zábor palestinských území takřka stvrzen dohodou vládnoucí strany Likud s opoziční koalicí Bílá a modrá. Po dlouhotrvajícím volebním patu se totiž dva hlavní rivalové konečně dohodli na společné vládě.
Opoziční smlouva dvou premiérů
Netanjahu používal téma anexe částí Západního břehu jako svůj volební trhák, zatímco jeho oponent ve volbách takový krok odmítal. Ovšem poté, co se lídr koalice Bílá a modrá Benny Ganc dohodl se šéfem Likudu, to vypadá, jako by změnil názor a anexi najednou podporoval. Mnohá česká média tímto způsobem situaci trochu zjednodušují a píší, že Ganc otočil o 180 stupňů a nyní zábor částí palestinských území schvaluje. Pravda je ale o něco složitější.
Volby se musely opakovat třikrát po sobě, i poslední skončily těsným výsledkem a oba politici se nakonec domluvili na koaliční vládě, v níž bude prvních 18 měsíců vládnout Benjamin Netanjahu a poté se stane premiérem Benny Ganc. Nedávný oponent izraelského premiéra sám říká, že anexe není něco, co by podporoval, ale souhlasem s jakousi izraelskou verzí opoziční smlouvy dává Netanjahuovi možnost tyto kroky uvést do praxe.
Co tedy vlastně samotná anexe znamená? Jedná se v podstatě o legalizaci území, která Izrael již okupuje, konkrétně jde o lokality, na nichž stojí židovské osady. Tento krok je tedy srovnatelný například s legalizací anexe východní části Jeruzaléma, kterou si poslanci v Knesetu odhlasovali v roce 1980.
Izraelský premiér hovoří o tom, že by anexe mohla započít už během tohoto léta. Spojené státy americké zábor palestinských území podporují, koneckonců Trumpova administrativa právě s tímto plánem přišla. Je tedy možné, že Netanjahu bude chtít celý proces uspíšit, aby se vše stihlo v době, kdy bude ministerským předsedou. Pak mu nezbude než spoléhat na to, že Benny Ganc už tuto realitu nebude chtít zvrátit. Konec dohodnutého období Netanjahua ve funkci také koresponduje s koncem mandátu Donalda Trumpa (ovšem v případě, že neobhájí ve volbách prezidentský úřad). Netanjahu nejspíš nebude chtít nic riskovat a vynasnaží se dokončit vše ještě v době, kdy je premiérem a v Bílém domě sedí populista se shodnou vizí Blízkého východu.
Nejpravděpodobnější Trumpův vyzyvatel v nadcházejících volbách Joe Biden sice s anexí nesouhlasí, nicméně jeho poradce Tony Blinken na setkání s lobbistickou proizraelskou skupinou Democratic Majority for Israel uvedl, že židovský stát nebude za svůj krok nijak potrestán. Bidenův poradce rezolutně prohlásil, že vojenská pomoc Izraeli nebude nikdy podmíněna politickými rozhodnutími židovského státu. Biden se nechal slyšet, že v případě úspěchu v amerických volbách nebude chtít přenášet americkou ambasádu zpět z Jeruzaléma do Tel Avivu, je tedy možné, že nebude chtít zvrátit ani americké uznání protiprávní anexe palestinských území. Tak jako Netanjahu a Trump mají vůli tyto kontroverzní kroky učinit, je nasnadě, že Ganc a Biden (v případě, že by porazil Trumpa) nebudou mít dost vůle ani motivaci je napravovat a vracet vše do předchozího stavu.
Konec palestinské samosprávy?
Reakce palestinského vedení na Západním břehu byla sice podobně ostrá jako po nedávném odtajnění „dealu století“, ale stejně jako dříve i nyní se jedná především o prázdné rétorické cvičení. Prezident palestinské samosprávy Mahmúd Abbás prohlásil, že tímto skončí veškeré dohody a Izrael jakožto okupační mocnost bude muset převzít nad Západním břehem veškerou zodpovědnost. To by ovšem znamenalo, že by Abbás musel rozpustit palestinskou samosprávu, přičemž nic nenasvědčuje tomu, že by tamní elity (včetně prezidenta), pro které je status quo výhodný, chtěly něco takového udělat. Radikální rétorika vůči Izraeli je cílena spíše k palestinskému publiku, aby nepovažovalo své vedení za příliš slabé, nebo rovnou za kolaborující s izraelskými okupanty.
Tvrdá kritika Izraele se ozývá také z Evropské unie. Francouzský prezident Emmanuel Macron dokonce požadoval, aby EU přijala proti židovskému státu předběžné sankce jako varování. Na online konferenci ministrů zahraničí zemí EU tuto politiku podpořilo kromě Francie také Španělsko, Švédsko, Irsko, Belgie a Lucembursko. Šéf zahraniční politiky EU Josep Borrell Fontelles však doporučuje počkat, jak se Izrael zachová. Český ministr zahraničí Tomáš Petříček pouze potvrdil, že pozice České republiky se shoduje s mezinárodním právem a zábor odsuzuje. Petříček dokonce spolu s dvěma bývalými ministry zahraničí Karlem Schwarzenbergem a Lubomírem Zaorálkem napsal komentář do deníku Právo, v němž jednoznačně odmítli jednostrannost izraelských záměrů. V textu se objevily obavy o další osud Palestinců, jimž by tyto kroky mohly definitivně zmařit naději na vlastní stát. Vzhledem k nadstandardním vztahům mezi Českou republikou a Izraelem ale není pravděpodobné, že by Česko kárná opatření v podobě ekonomických sankcí podpořila.
Autor studuje arabistiku na FF UK.