Číslem o krajině navazujeme na sérii témat reflektujících vztahy mezi přírodou a kulturou. V tomto případě jde především o spojení psaní a putování krajinou – o její literární uchopení, ale také o její vliv na pisatele. K prostředí kolem nás lze přitom přistupovat mnoha různými způsoby. Zajímavé perspektivy ve své nové knize otevírá biolog Jiří Sádlo, s nímž jsme vedli rozhovor nejen o významu periferií a suburbií, ale také o potřebě krajinné pestrosti a o ekologických módách. Jiří Špičák nás ve svém eseji bere na „psychogeografickou“ procházku po břehu Mlýnského potoka mezi Řimicemi a Olomoucí: spolu s autorem pozorujeme plynoucí vodu, obcházíme řečiště a čekáme, kam nás jeho asociativní průzkum dovede. Jako úvod do tradice psaní o krajině doporučuji text Matouše Hrdiny, který referuje o paradoxu nepřekročitelné hranice lidského pohledu a vyzývá k posthumanistickému vnímání přírody. Konkrétními příklady silných autorských přístupů jsou medailony britského spisovatele Iaina Sinclaira a americké esejistky Rebeccy Solnit od Jonáše Zbořila a Miloše Hrocha. Tématu krajiny se dotýkáme i na výtvarných stránkách v rozhovoru s Milošem Vojtěchovským a v recenzi ústecké výstavy Poslední den stvoření, která se zabývá rekultivací vytěžené krajiny. A dostáváme se i do krajin virtuálních – Ondřej Trhoň píše o rozvíjení citlivosti k lesním porostům a divočině skrze hraní videoher. Ale ještě lepší bude sbalit si batoh, přibalit novou Ádvojku a vydat se vstříc skutečné krajině – ať už to budou hory nebo skládka na kraji velkoměsta, bude to stát za to!