„Bylo to hrozný, říkala jsem si, že zvládnu rok, ale dala jsem jen deset měsíců,“ zní poloprázdným vagonem večerního osobáku. Zpozorním, i když se cizí hovory nemají poslouchat, natožpak zveřejňovat. Mladá vlakvedoucí se vrací z víkendu a povídá si s kolegou ve službě, který už má zkontrolováno. Vypráví, jak dělala letušku pro dceřinou společnost Ryanairu, jak se musela domáhat výplaty a jak se za ni a za kolegy nikdo nepostavil – nakonec šla ráda štípat lístky k Českým drahám. Možná ani nevěděla o čerstvé kauze, kdy čeští zaměstnanci společnosti Buzz, spadající pod Ryanair, ohlásili založení odborů – a během čtyřiadvaceti hodin dostali tři jejich předáci výpověď. Mezitím se hovor stáčí k pandemii (oba si pochvalují stabilní zaměstnání) a k budoucnosti dumpingového létání: „No je fakt, že se couralo neuvěřitelně,“ uznává železničář a sám vyjmenovává několik evropských destinací, kam se za pár stovek podíval. Těžko mu to nepřát, i když to zřejmě také bylo na úkor pracovních podmínek v letectví. Hlavně se ale co největší část „courání“ musí vrátit na zem. V Rakousku už s tím začali: zatímco tamní státní dráhy rozšiřují síť dálkových vlaků, podle aktuálního vládního plánu nebude smět žádná letenka stát pod čtyřicet eur a na krátké trasy bude uvalen zvláštní poplatek. To už ale vystupujeme na Masaryčce – ve městě s letištěm, které má podle naší vlády v zájmu leteckého courání spolykat 55 miliard korun.