Nespokojenost obyvatel Běloruska se situací v zemi roste. Navíc se blíží prezidentské volby a průzkumy ukazují, že změnu ve vedení státu by uvítala i politicky pasivní část společnosti. Otázkou zůstává, zda se Alexandr Lukašenko nerozhodne udržet u moci za každou cenu.
Když někomu táhne na sedmdesátku a už je přes čtvrtstoletí u moci, přirozeně ztrácí kontakt s realitou a dopouští se čím dál větších politických přehmatů. Letos se to přihodilo běloruskému diktátorovi Alexandru Lukašenkovi, který udělal hned několik chyb, za něž možná bude muset zaplatit. První a zdaleka největší z nich bylo, že šel v Trumpových stopách a opakovaně popřel existenci koronaviru. Nejdřív řekl, že vir je neviditelný, a tudíž neexistuje, pak prohlásil, že nejlepším lékem proti němu jsou traktor a práce na poli. Karanténu v Bělorusku nevyhlásil navzdory stoupajícím počtům nakažených i obětí. Celkový počet infikovaných tak podle oficiálních údajů dosáhl 50 tisíc lidí. Navíc prezident 9. května uspořádal vojenskou přehlídku k 75. výročí konce války, kam se mu ovšem nepodařilo dostat zdaleka tolik lidí jako obvykle. Další chybou bylo to, že zničehonic vyhlásil letošní prezidentské volby na 9. srpna. S ohledem na možné pouliční protesty předtím volby v Bělorusku probíhaly vždy za nepříznivého, chladného počasí, tedy na jaře nebo v zimě. Není vůbec jasné, proč Lukašenko tentokrát od svého zvyku upustil. Možná doufal, že strach z „neexistujícího“ koronaviru znemožní lidem podnikat politické akce. Už teď je ovšem zřejmé, že se přepočítal: uplynulý měsíc byl v Bělorusku politicky nejrušnější za posledních deset let.
Saša Tři procenta
Nezávislá (respektive nestátní) média využila vyhlášení voleb ke zjištění skutečné aktuální popularity hlavy státu. A tak Lukašenko přišel k nové lidové přezdívce „Saša Tři procenta“, což je číslo, na nějž letos pravidelně dosahuje v internetových průzkumech oblíbenosti. Je to dosavadní minimum jeho podpory u Bělorusů, aspoň tedy u těch, kteří používají internet. V nezávislých pouličních průzkumech je na tom ale ještě hůře – sotva se najde někdo, kdo se odváží na kameru říct, že ho podporuje. Náladu Bělorusů tak víceméně vystihuje Nezvalův verš „bylo to překrásné a bylo toho dost“. I ti, kteří dřív Lukašenka volili a oceňují některé stránky jeho vládnutí, teď mají pocit, že bez něj to bude lepší. Nepřímo za to může třetí Lukašenkova chyba: podcenil vliv sociálních sítí a nezávislých internetových médií a naopak přecenil dosah státního rozhlasu a televize. Je prostě „jiná doba“, do které jeho režim nepatří ani technologicky, ani ideologicky.
Vysvětlete to ale člověku, kterému v případě odstavení od kormidla s největší pravděpodobností hrozí trestní stíhání a kterému jeho nejbližší spolupracovníci po celou dobu namlouvali, že jeho obliba skutečně odpovídá oficiálním výsledkům zfalšovaných voleb (většinou kolem 80 procent). Stejně jako popíral existenci koronaviru, popírá Lukašenko i veřejnou poptávku po jeho odchodu. Za všechno podle něj mohou cizí agenti – tentokrát nikoliv ze Západu, nýbrž z Ruska –, kteří poskytují jeho potenciálním protikandidátům finanční podporu. Kilometrové fronty, v nichž lidé čekají, aby mohli odevzdat své podpisy jeho protikandidátům, jsou podle Lukašenka jen iluze: prý se v nich dokolečka točí titíž lidé – placení zrádci, jejichž cílem je uspořádat v Bělorusku další Majdan. Lukašenko se už ostatně na zasedání vlády nechal slyšet, že „Majdan v Bělorusku nebude, zemi jim nedáme, dal jsem do ní celý svůj život“, a „kdyby lidé zapomněli, jak prezident Uzbekistánu Karymov nechal v roce 2005 v Andižanu postřílet tisíce lidí, tak jim to připomeneme“.
Milion dolarů za noc
Lukašenko též vyprávěl srdcervoucí příběh o jakémsi milicionáři, kterého údajně přepadli na podpisové akci. Zatímco novináři se snažili zjistit, o jakém případu vlastně prezident mluví, k onomu „přepadení“ skutečně došlo – a sice na předvolební podpisové akci v Grodně, pouhých pár hodin po Lukašenkově proslovu. Jak se následně ukázalo, předem vyzrazené divadýlko bylo sehráno s pomocí vojáků z protiteroristické jednotky KGB „Alfa“, převlečených do civilu, a jisté Eleny Kuzminové, dovezené za účelem provokace z Minsku, z níž se následně vyklubala trestně stíhaná sexuální pracovnice ve službách KGB. Při vzniklé strkanici byl zatčen populární videoblogger Sergej Tichanovskij, hlavní strůjce předvolební kampaně své ženy Světlany. Následně bylo po celém Bělorusku zadrženo asi padesát lidí z její skupiny. Následoval další potenciální kandidát, policista v důchodu Vladimír Nepomniaščich.
Zanedlouho během prohlídky na chatě manželů Tichanovských policie na třetí pokus našla 900 tisíc dolarů v hotovosti, které se povalovaly za gaučem. Policisté je ukázali na kameru běloruské televize (a potom je nejspíš vrátili zpátky do trezoru) a hned nato se zrodilo několik vtipů: podle jednoho z nich je nejlépe placené povolání v Bělorusku politický blogger, protože dokáže vydělat skoro milion dolarů za noc. Tichanovskij byl oficiálně obviněn z organizování výtržností a hrozí mu až tři roky vězení. Prezidentova garnitura pochopitelně doufá, že to vrhne stín na kampaň jeho ženy, potažmo na všechny příznivce potenciálních alternativních kandidátů. Zatím to ale má opačný efekt: Lukašenkova provokace doslova „zvedla ze židlí“ i ty Bělorusy, kteří se tradičně chovají spíše apoliticky.
Menší policejní provokace a osvědčené fake news jsou nyní každodenní záležitost a internetové články, které o tom informují, jako třeba ty na webových stránkách Euronews, jsou už nyní v Bělorusku zablokované. Na svobodě nicméně (zatím) zůstávají nejvýznamnější potenciální Lukašenkovi protikandidáti a kritikové: bývalý šéf minské pobočky ruské Gazprombanky Viktor Babariko (před oficiálním zákazem zveřejňování průzkumů činily jeho preference kolem 55 procent) a bývalý ředitel běloruského Hi-Tech Parku Valerij Cepkalo (v tomtéž průzkumu získal kolem 15 procent). Ačkoli oba patří k někdejším Lukašenkovým spolupracovníkům, na rozdíl od něj dokázali pochopit změnu nálad obyvatelstva a rozhodli se toho využít. Jenže kromě podpisů na podporu své kandidatury nemají vůbec nic jistého: vystrašený Lukašenko a jeho volební komise je vůbec nemusí zaregistrovat. Zda k tomu dojde a jak v takovém případě zareaguje běloruská společnost, se dozvíme po 19. červnu.
Autor je básník a překladatel.