Slezský nonstop

„Krása a spokojenost nepatří do básně, to není to, čím se nechává lidské srdce rozjitřovat,“ prohlašuje Ondřej Hložek v rozhovoru na straně 6. A jeho nové verše tato slova potvrzují. Často jsou to momentky z periferie, v nichž se na okraji všedních scén vedou nenápadné boje o život.

Pořádného tuláka

(via Petr Hruška, 2012)

Pavlovi O., pekaři

Pořádného tuláka

aby ses zastyděl, že obcházíš

koho nemáš

ten neustávající puch

zkažených zubů a prochcaných kalhot

Pořádného tuláka

který by ti připomenul

že už nějaký čas jsi na tom stejně

Trnou ti záda

a věže bankomatů jsou tak strmé

Vezmi si ho domů

kde tvá pohoda

vyhlíží ještě vychcaněji

Pořádného tuláka

aby se zakalila ta voda

smrdutá až po okraj

kterou si pereš domácí štěstí

Ať si jednou vzpomeneš

co všechno jsi ještě kurva

udělal špatně

 

***

Pes štěká do kouta

Je hubený jako obálka

toho dopisu,

co ti říkal, žes vyhrál miliony

Připnul jsem ti vodítko,

aby muži v uniformách

neměli řeči,

že sereš

na nevyhrazeném místě

Díval jsem se ti do očí

a věděl, jak

vypadá živý strach

 

Zas

tátovi

Zavazuji ti tkaničky

už šest let se k nim

neohneš přes opěradlo

invalidního vozíku

Tlačím tvé metrákové tělo

do kopce,

abys věděl, co nového

je při starém

U smuteční vývěsky

čteš polohlasem:

Wittek Rudolf, po těžké, šedesát čtyři

Ston Jiří, náhle, osmaosmdesát

Chmela Miroslav, tragicky, sedmdesát

Zvedneš ke mně hlavu

pokrčíš rameny a vydechneš

napůl vážně:

Zas tam nejsem

 

Jsi, lásko

Chodíme v kruzích

naboso

a do ran klademe

povřísla arniky

Pálí to jako čert

jen ta bolest ještě zbývá

A zatímco se učíme brát

ji po hrstech

slzet bez trhání rameny

sune se ruka k ruce

a tiskne tu druhou

Zkouší, jaké to je

nebýt prázdná

 

Hospoda

Říkali mi,

že ty dveře do hospody

budou jeho márniční brankou

Od ukazováčku se mu sype popel,

náklonnosti se změnily

v nedůvěru

a ta v nevěru

v ten kousek domu,

co ještě mu zůstal před hřbitovní zídkou

Pozbyl slz – z vousů pláče mu pivo

a rum, jen stín, který už nic

nevrhá

Až jednou zase půjde

a uvidí muzikanty,

u truhly mu nebude nikdo

divoce spílat

Bude jen nedoslýchavé ticho,

které se zachytí za jeho rameno

A očima blýsknou ty litry

propité lásky

 

Půlnoc

Roleta práskla o rám okna,

těžká fuga noci

Olezlé hvězdy se zasouvaly

do oblohy,

jako zděšené pyje býčků

před prvou kopulací

Křach!

Měsíc se o tovární komín

rozlomil na dva kusy,

noc upustila svou lampu

a den přešlápl v čekárně

 

Sen

Shořel červenec,

obepsaný potem

Stařeček vyšplíchl

lógr z kávy na zápraží

Radkovský kostel zanořen

v nebi, u fary odkašlává procesí,

dupe cestou k Maria Talhof

Jsem šťastný,

že objímám celou tu krajinu v letu

Utíráš si sluneční prach z obličeje

do kalhot, rozvrkočená,

s upísknutím v krku ze zlatého dne

Jsem šťastný,

že objímám celou tu krajinu v letu

Bílé ubrusy oblak

shrnuty jsou u břicha rybníka,

hýbou se pod tíhou

budoucího pláče

A jen tak ve snu jsem šťastný,

že jsem objal celou tu krajinu v letu

 

Sklepní

Zahradou letí požár,

za zády prsty deště

Tiše se díváš okénkem,

ruměná v obličeji,

cuká tebou nedočkání,

tím víc, čím blíž je bouře

A v prsou, která se ti

kulatí životem,

těžké hrozny krve

 

***

Pes štěká do kouta

Je hubený jako obálka

toho dopisu,

co ti říkal, žes vyhrál miliony

V léčebně kouří

tak, že si pálí prostředníček

do krve

Žlutá čelenka stahuje

mohutné obočí,

sluší mu

stejně jako pocintaný svetr

od ranní kávy

U popelníku nechává ležet

zapalovač, škrtátkem od sebe

 

Říjen

Čtyři patnáct ti to jede

Usmýkaná fenkou popadneš tašku

otočíš se na podpatku

a zahulákáš cosi do hlášení

staničního rozhlasu

Zavlálo to,

ve zdrhovadle rána

Za dvě hodiny na to,

když pomalu kladeš

nohy způsobně v jiném kraji,

přerazil jsem svůj spánek

o tichá slova v krajině

Sypala se jako štěrk

– že zas ten měsíc

o chlad kořalky

drcen bude k listopadu

 

Až zase přijdeš,

budu se kymácet ve větru

– ozvalo se do zdi

Ta chvíle hrkla

jako špinavá voda

po vytírání schodů v baráku

a zahnila pod nehty

Sedíme teď spolu

u lampy,

láhve zubrovky

a jíme zavináče

Už žádnou ozvěnu

žádné kdyby

Ještě budeme dlouho pít

než dojdou kyselé ryby

 

***

Pes štěká do kouta

Je hubený jako obálka

toho dopisu,

co ti říkal, žes vyhrál miliony

Nakláním se do ulice

Ještě ji neřízlo ranní světlo

Je neděle, den praného

prádla a pečených kuřat

Ale ty prozatím spíš,

neklidně a oddaně

Do snu se ti krade

i ten můj,

probdělý na mýtinu

 

Podhradí II.

Veronice

Prohlížíš se na hladině

umyvadla

Oprýsknutý smalt trčí

do stojaté tvrdé vody

Buď se mnou

Deky voní spáleným

habrovým dřevem,

jak ses do nich v noci

choulila

jsou kyselé pro nos,

nastokrát propocené

a nevětrané

V kulaté krabici

od sušenek lovíš jehlu a nit

Ještě na straně zapošít

strach, co není nikdy daleko

Jen pro tenhle večer

buď se mnou

 

Oltář

pivnici U Mnicha

Na konci řady

pánských hajzlů

hledí do běloby

pisoárů Dva

Mumlají něco

o věčné spáse

Žiše Christa

Oči s těžkými víčky

hypnotizují

desinfekční tabletu

Pak se svalí a hlasitě chrápou

alespoň na těch pár minut,

než se ten kousek

chlapského světa

připotácí omodlit někdo další

 

Slezský nonstop

Kubovi Chrobákovi

Ti řikam,

jak to tam buchlo

dup a tři prsty

v prdeli!

Střelmistr Vočko

zatlouká pravdu za každým slovem

do desky stolu

žmoulá vyhaslou cigaretu

voní jako muzikálová herečka

Ve výloze baru kvetou neony

Panáci nocující

neslyšně sedí u své pravdy

a lokají do rytmu

Na dlouhých schodech

u Absolutu

na někoho čeká pes

 

***

Pes štěká do kouta

Je hubený jako obálka

toho dopisu,

co ti říkal, žes vyhrál miliony

Srpek měsíce leží

ve výloze

Oprýskaný svatý Duch

zeje prostorem

Byla půlnoc

Ladič varhan přejíždí

pedálnice tam a zpět

tahá za traktury

Dva tisíce čtyři sta

dvacet dvě píšťaly mlčí

Ještě chvíli

než se rozhrne mokvající

šero a kostelník Michal odemkne

Z dálky už slyším šustění berlí

i v hodinu smrti naší

Amen

 

Masarykova třída 334/20

Chodba v jícnu

oloupaná jako kus jílu

V díře po hasičáku

se každý den zelená

umělý filodendron

V druhém schodu zatlučený

hřebík

Roky němé stěny

rozštěkal pes

Nahoře tušení nebe

otřískaným světlíkem

hrne se dešťová voda

Senzory cvakají

a nachytávají nás

při pohybu

Nikdo nezametá

 

***

Došel petrolej v lampě

Sedíme potmě

v kuchyni,

okénkem padá světlo

na tvou tvář

Tiskneš mi zápěstí,

cítím vlastní tep

Uřízli jsme tehdy

panty, aby se ty dveře

nedovíraly

Aby se při těch definitivách

nedalo za sebou prásknout

navěky