Genderové studium

V povídce americké spisovatelky Curtis Sittenfeld je profesorka genderových a ženských studií donucena kvůli ztracenému dokladu totožnosti na vlastním těle zažít antropologický exkurs, který poněkud zpochybní její liberální náhled na svět.

Nell a Henry říkávali, že se svatbou počkají, než se budou moci legálně brát všichni Američané, což teď, v srpnu 2015, už platí. Henry ale začátkem týdne utekl se svojí studentkou. Bridget je třiadvacet, je poměrně atraktivní, i když nijak dramaticky (ta nepřílišná dramatičnost její přitažlivosti je podle Nell jedním z mála nestereotypních aspektů celé situace), a s Henrym chodí šest měsíců. Začali si minulou zimu, když byli Henry a Nell ještě pár, a v dubnu se pak Henry odstěhoval z domu, který společně s Nell vlastní, rovnou k Bridget. Nell a Henry byli partnery jedenáct let.

Nell je jedinou pasažérkou mikrobusu z letiště Kansas City do hotelu, kde se budou konat její víkendové mítinky. V rádiu moderátor s hostem probírají prezidentskou kandidaturu Donalda Trumpa. Řidič ve zpětném zrcátku zachytí Nellin pohled a prohodí: „Nebojí se bejt upřímnej, to se mu musí nechat, co?“

Nell mu odpoví neartikulovaným zvukem, který znamená jen to, že jeho komentář slyšela.

Řidič pokračuje: „Eště sem nikdy nebyl volit, ale jestli to teda dotáhne až do konce, možná pudu. Takovej tvrdej byznysmen by jim moh ve Washingtonu nakopat zadky.“

Dřív, vlastně až úplně donedávna, by mu Nell nejspíš klidně odpověděla něco nesouhlasného a profesorského, anebo by se o to alespoň pokusila. Něco ve smyslu: Co konkrétně z Trumpovy podnikatelské minulosti na vás udělalo dojem? Teď si jenom pomyslí: Ty jsi ale blb. Nahlas řekne: „Zajímavé“, a zahledí se ven na dusné, zamračené nebe a na travnaté prérie ohrazené rančerskými dřevěnými ploty. Žije ve Wisconsinu, což je jen o pár států dál, ale v Kansas City ještě nikdy nebyla a vlastně ani v Missouri ne.

„Nejsem republikán,“ povídá řidič. „Ale de­mokrat taky ne, to teda ani náhodou. Tý bábě Clintonový bych to v životě nehodil.“ Posměšně se otřese, jakoby odporem. „Bejt Billem, taky bych jí zahejbal.“

Řidiči je něco přes dvacet, o takových patnáct let méně než Nell, jeho úzká ramena završují dlouhý trup, navlečený do zářivě oranžového trička s límečkem. I mikrobus je oranžový a řidič má za pravým uchem zastrčenou oranžovou propisku. Má hnědočerné vlasy, sčesané dozadu a na pohled mokré, pleť má bledou a poďobanou. Znovu s Nell naváže oční kontakt ve zpětném zrcátku a řekne: „Nejsem žádnej sexista.“

Nell neřekne nic.

„Ste vdaná?“ zeptá se.

„Ne,“ zní odpověď.

„Tak máte přítele?“

„Ne,“ řekne Nell znovu a okamžitě toho zalituje. Dal jí dvě šance a ona je obě promarnila.

„To já sem rozvedenej,“ povídá on. „A už do toho nikdy znova nepolezu. Ale mám čtyřletou holku, Lisette. Úplnej tátův mazel. Máte děti?“

„Ne.“ O tom lhát netouží.

Vyčiní jí? Ne, to neudělá. Místo toho se zeptá: „Ste právnička?“

Nell se dokonce usměje. „Myslíte jako Hillary? Ne. Jsem profesorka.“

„Profesorka čeho?“

„Angličtiny.“ To už lež je. Je profesorkou genderových a ženských studií, mimo akademickou sféru je ale často jednodušší se o tom nešířit.

Z kapsy saka, které má kvůli příliš silné klimatizaci pořád na sobě, vytáhne telefon a rázně prohlásí: „Potřebuju si napsat e­-mail.“ Místo toho si vyhledá, jak dlouho ještě bude trvat cesta do hotelu: dvacet dva minut. Přerušení zafunguje a on se s ní nepokusí znovu zapříst hovor, dokud nesjedou z dálnice do města. Mezitím Nell na Facebooku náhodou zjistí, že Henry a Bridget, kteří se předevčírem vzali v New Orleans (proč v New Orleans, nemá ponětí), měli k pozdní snídani koblížky beignets a před hodinou se zrovna procházeli po Francouzské čtvrti.

„Na jak dlouho ste v K. C.?“ ptá se řidič ve chvíli, kdy s mikrobusem parkuje pod hotelovým porte cochère. Příjezdové prostranství je plné přijíždějících a odjíždějících vozů a hotelových nosičů a poslíčků, kteří se potí ve vínových stejnokrojích poblíž automatických skleněných dveří.

„Do neděle,“ odpoví Nell.

„Za prací, nebo za zábavou?“

Je tu kvůli pololetnímu mítinku správní rady jedné celostátní organizace, jíž donedávna předsedala, což zní tak nudně, že pocítí zvrácené pokušení mu to vylíčit. Místo toho řekne jen: „Za prací.“

„Když se na chvíli utrhnete, stavte se ve Winslow’s na barbecue. Maj nejlepší žebírka ve městě. Nejste vegetariánka, že ne?“

Když se s Henrym seznámila, byli vegetariá­ni oba. Potkali se na univerzitě, Henry dělal doktorát z politologie. Asi o pět let později ji Henry náhodou viděl v restauraci na obědě s kamarádkou. Nell jedla sendvič se slaninou. Ani jeden z nich to nekomentoval, dokud se večer doma nezeptala: „Všim sis, co jsem dneska měla na talíři?“

„No,“ řekl Henry, „já taky začal jíst maso.“

Nell to otřáslo. Nebyla naštvaná, ale skutečně v šoku. „A kdy?“ zeptala se.

„Asi před rokem?“ Henry vypadal rozpačitě. „Prostě jsem nemoh odolat,“ dodal.

Zasmáli se tomu a začali si k večeři dělat steaky nebo párky, ale protože už byli prostě takoví (lidi, jaký Nell teď nemůže vystát), maso kupovali zásadně bio nebo z chovů na pastvinách a ve volných výbězích. A ne moc často.

Z toho taky plyne, že od chvíle, co se dozvěděla o Henryho nevěře, si často říkala nejen to, jestli ji to nemělo napadnout, ale i jestli se ona neprovinila, protože ho nepodváděla. Možná měla pochopit nějakou nevyřčenou dohodu? Nemělo ji to každopádně varovat? Třiadvacetiletý obdivovatelce z řad vlastních studentů se patrně nedá odolat! Navíc se Henry dal s Bridget dohromady v období, kdy spolu s Nell klidně celý měsíce nespali. Pořád spolu dost dobře vycházeli, ale jestli byl jejich vztah někdy vášnivý a vzrušující (a po pravdě, když se nad tím teď zamyslí, nic podobnýho si nevybavuje), pak už takový rozhodně nebyl. Ze začátků toho vztahu si spíš vzpomíná na večeře v podprůměrné mexické restauraci kousek od univerzity. Henry se snažil vypadat inteligentně a ona to na něm poznala; sama se snažila podobně. Možná že takhle se u nich projevovala vášeň? Má na něj zároveň hrozný vztek – prožívá ty standardní pocity ponížení a zrady –, ale nečekaně s ním i soucítí, což opatrně skrývá před ním i přáteli. Jejich záměrně bezdětný život, jejich kočka Converse (pojmenovaná ne po značce bot, ale po tom politologovi), hovězí z volných výběhů a celé večery a víkendy strávené čtením, známkováním a sledováním velmi kvalitních seriálů – byl to slušný a taky trochu příšerný život. To chápe.

Řidiči odpoví: „Ne, vegetariánka nejsem.“

Ten vypne motor. I když za odvoz zaplatila předem online, na plastové cedulce nad zpětným zrcátkem teď čte: „Spropitné není nutné, ale potěší nás.“ Když se řidič souká z předního sedadla a jde do kufru pro její zavazadlo, Nell zjišťuje, že má v peněžence jenom dvacetidolarovky. Kdyby si odpustil politické průpovídky, jednu by mu dala – obecně má za to, že pokud si může dovolit zaplatit tři sta dolarů za pár bot nebo 11,99 za thajský salát s brokolicí ze samoobsluhy, může si taky dovolit dávat přemrštěná dýška lidem placeným od hodiny – ale teď váhá. Rozhodne se, že si řekne o deset zpátky.

Dojde za mikrobus k řidiči, kolem zrovna projíždí luxusní sedan. Když mu podá bankovku, zpozoruje, že si všiml té hodnoty a že v jeho očích možná stoupla. Což znamená, že teď už mu nezvládne říct, aby jí deset dolarů vrátil, takže místo toho ucedí: „Donald Trump nebude republikánský kandidát, ani náhodou.“

Říká si, jestli jí odpoví něco jako „tak si vyližte, pani“, ale to potěšení jí neudělá. Vypadá znepokojeně: „Heleďte, já vás nechtěl urazit.“ Z kapsy kalhot vytáhne bílou vizitku s oranžovým pruhem a logem firmy na přední straně. „V neděli nepracuju, ale kdybyste něco potřebovala, tak mi klidně brnkněte,“ dodá. Pak si klekne, zpoza ucha vytáhne propisku, použije její černý kufr na kolečkách mezi nimi jako stůl a napíše „LUKE“ a pod to desetimístné číslo. (Henry na rukojeť kufru před lety přivázal čtverečkovanou červenobílou stužku z dárku od jeho matky.) Zvedne ruku s vizitkou.

Ale proč by mu proboha měla volat? Na tom všem ji zneklidňuje, že když si kleknul, dostal se jeho obličej podivně blízko zipu na jejích kalhotách. Asi to neudělal schválně, říká si, ale má obličej jen pár centimetrů od jejího rozkroku, tak jak by jí mohla nenaskočit představa orálního sexu? „Díky za odvoz,“ řekne úsečně.

Pustí si CNN, do hotelové skříně pověsí košile a kalhoty a kosmetickou taštičku odnese do koupelny. Členové správní rady mají v šest sraz ve vestibulu a taxíky je dopraví do restaurace o kilometr dál. Nell si vyndává z kabelky věci, které u večeře nebude potřebovat, a odkládá je na skříňku: láhev vody, složku s poznámkami k práci, kterou zrovna přepracovává a chystá se ji znovu odevzdat, a vtom si všimne, že za průhledným plastovým okénkem jí v přední přihrádce peněženky chybí řidičák. To ho nezandala zpátky, když na letiš­ti v Madisonu prošla bezpečnostní kontrolou? Moc ji to netrápí, dokud celou kabelku dvakrát neprohledá, pak už si starosti dělat začne. Nenajde ho ani v kapsách kalhot, ani saka a v kufru být nemůže. Představuje si, jak osamoceně leží v jedné z těch oblých, šedých vaniček na konci pásu za rentgenem – je na něm její fotka z roku 2010, krátce potom, co si nechala udělat nazrzlý melír, její datum narození, výška a váha, adresa. Jenže do žádné z těch vaniček ho neodkládala. Musel jí spadnout na koberec, když odcházela k bráně, nebo vypadnout z kabelky nebo z kapsy, když už byla v letadle.

Dá se ve Spojených státech roku 2015 nastoupit do letadla bez dokladu totožnosti? Jako běloška má bezesporu vyšší šanci než všichni ostatní. Podle internetu by měla na letiště dorazit dřív a připravit si k předložení jiné doklady, z nichž některé má (zaměstnaneckou průkazku, kartu do posilovny, vizitku) a některé ne (fakturu třeba za vodné a stočné, šekovou knížku, oddací list). Zavolá i do letecké společnosti, což jí přijde jako nadbytečná svědomitost. Nakonec zatelefonuje řidiči mikrobusu – díky bohu za to dvacetidolarové dýško –, který hovor profesionálně přijme: „Tady Luke.“

„Tady ta, kterou jste vezl do hotelu Garden Center,“ řekne Nell. „Vysadil jste mě asi před tři čtvrtě hodinou.“

„Zdravíčko.“ Luke zní okamžitě vřeleji.

Ve snaze o stejnou vřelost řekne: „Možná mi u vás v autě vypadl řidičák. Mohl byste se podívat? Jmenuju se Eleanor Davies.“

„Teď někoho vezu, ale pak se mrknu, jasně.“

Nell impulzivně dodá: „Když ho najdete, zaplatím vám.“ Má říct kolik? Další dvacku? Padesát?

„Buď tady je, anebo neni,“ odvětí Luke. „Zavolám.“

„Seděla jsem v první řadě zadních sedadel,“ řekne Nell, což Luka slyšitelně pobaví.

„Jojo, pamatuju se.“

Nevolá a ona už musí na večeři. Zatelefonuje mu ještě jednou, než odejde z pokoje, ale hovor spadne do hlasové schránky. Na večeři je včetně Nell devět lidí a je to větší zábava, než čekala – značnou část večera se baví o jedné rozpadající se katedře genderových studií v Kalifornii a taky vypijou šest lahví vína – zpátky do hotelu se rozhodnou jít všichni pěšky. Na pokoji Nell zjistí, že jí před dvaačtyřiceti minutami volal Luke a pak jí napsal esemesku. „Zavolejte,“ stojí v ní.

„Ste v hotelu?“ zeptá se jí do telefonu, a když mu to potvrdí, řekne: „Teď mi skončila šichta, můžu tam bejt tak za čtvrt hoďky.“

„Paráda, moc děkuju,“ zaraduje se Nell. „Opravdu si toho vážím.“ Domluví se, že jí napíše, až dorazí, a ona vyjde ven.

Ale když přijde na recepci, on už stojí vevnitř, u prosklených dveří. Nemá teď na sobě svítivě oranžový tričko s límečkem, ale černý s kapucou a bez rukávů plus tmavě šedý džíny. Šlachovitý bicepsy se mu pěkně rýsujou; zároveň se Nell nad tím trikem v duchu ušklíbne. Rozhodla se, že mu dá čtyřicet dolarů, které přehnula, a podává mu je, než vůbec promluví. On udělá odmítavé gesto a řekne: „Když mi koupíš drink, sme si kvit.“

„Když ti koupím drink?“ zopakuje po něm. Kdyby byla střízlivá, určitě by se na něco vymluvila.

Luke ukáže bradou přes recepci směrem k hotelovému baru, odkud zní hlučné rozhovory a tóny živého saxofonu. „Jacka s kolou,“ prohlásí. „Podle mýho to máš skoro zadarmo.“

Popíjení v hotelovém baru s řidičem Lukem je skoro příjemný, protože je to jako antropologický exkurs. Kromě přání získat zpět řidičák necítí k tomu člověku na druhý straně stolu žádnou náklonnost, ale struktura jeho života, cesta, která ho přivedla od narození až do tohohle okamžiku, je zajímavá, jako u každýho. Je mu sedmadvacet, víc než odhadovala, narodil se ve Wichitě, má staršího bráchu. Rodiče se rozešli, když mu nebyly ani dva roky; s otcem se párkrát setkal a nemá ho rád. Ze života svý dcery nikdy nezmizí tak, jako to udělal jeho otec. Když chodil do pátý třídy, přestěhoval se s matkou a bratrem do Kansas City – pocházejí odsud její rodiče – a na druhým stupni i na střední hrál baseball a doufal ve stipen­dium na Trumanově státní (na jeden jeho zápas dokonce přišel lovec talentů), ale v posledním ročníku si přetrhl vaz v lokti. Pak chodil jeden semestr na Missourskou univerzitu v Kansas City, ale předměty byly nuda a nestály za ty peníze. („Bez urážky,“ dodá, jako by Nell tím, že je profesorka, měla prsty v jejich akreditaci.) Bývalou ženu Shelley poznal na střední škole, ale vtipný na tom je, že se mu tehdy moc nezamlouvala, takže mu to mělo být jasný. Myslí, že akorát chtěla dítě. Svoji byli dva roky, ona teď chodí s někým jiným ze třídy a Luke je radši, že si ji ten chlap užívá místo něj. S kámošem Timem chce založit vlastní firmu na osobní přepravu, rozhodně během příštích osmnácti měsíců; jeho současnej šéf je pičus.

Získat tyhle informace není obtížné. On jí položí jedinou otázku – kolik let musela chodit do školy, aby se stala profesorkou? Ona se zeptá: „Kolik po střední, nebo kolik celkem?“

„Po střední,“ upřesní a ona odpoví: „Devět.“

Ani se jí nezeptá a objedná jim ještě jednou to samé. Když Nell dopije, cítí se tak opilá, jako byla naposledy roku 2003, kdy šla za družičku kamarádce Anně: je úplně zlinkovaná. „Fajn, teď už mi ten řidičák ale vrať,“ řekne.

Luke se zakření. „Co kdybych tě doprovodil nahoru? Jako správnej džentlmen.“

„Jak rafinovaný,“ ona na to. Ví vůbec, co „rafinovaný“ znamená? (Ne že by si snad neuvědomovala, jaká je nechutná elitářka. O tom žádná! Jen s tím prostě nedokáže nic dělat. Ale vážně, ví on, co to slovo znamená?) „Balíš svoje pasažérky často, nebo mám být poctěná?“ zeptá se.

„Co si seš tak jistá, že tě balim?“ Křenit se ale nepřestává a právě se mu poprvé podařilo říct něco, co by řekl muž, s jakým by si ráda vyšla. (Může ještě vůbec kdy potkat muže, s jakým by si chtěla něco začít, a on s ní taky? Měla by si snad vytvořit profil na seznamce? Match.com,
nebo radši Tinder? A nenajdou ji tam její studenti?) „Dělám si srandu, jasně že tě balim,“ dodá Luke a to je přesně ono – je vtipnej a k tomu jí lichotí.

„Vrať mi řidičák a můžeš mě doprovodit nahoru,“ ona na to.

„Doprovodim tě a pak ti ho vrátim.“

Že by se takhle cítily hrdinky romancí? Nemohou než se podvolit, uvozovky dole, uvozovky nahoře. Díky polehčujícím okolnostem jsou zbaveny odpovědnosti. (To vyvolává asociaci: Nell se kdysi jako hlavní autorka podepsala pod studii Na jednu noc. Normy restriktivní a volné sociosexuality v kultuře nezávazného sexu, která má podle Google Scholar, kam se naposledy dívala včera, jednatřicet citací.)

Drinky si nechá připsat na účet pokoje a po cestě výtahem do jejího patra stojí Luke za ní, obličej tiskne mezi její krk a rameno a jí to dělá moc dobře: v takovýmhle postavení skoro zapomíná, že ji ten chlap vlastně vůbec nepřitahuje. U ní v pokoji se už na to, že ji měl jen doprovodit, evidentně nehraje – před koupelnou se chvíli líbají. (Líbat jinýho muže než Henryho je divný, ale ne zrovna špatný: dneska si to střihne poprvý po jedenácti letech.) Za okamžik už na sobě leží v posteli na bílé prošívané dece. Párkrát se převalí, ona je ale většinou vespod. Po chvíli jí rozepne a sundá blůzu, pak i podprsenku a sám si přes hlavu přetáhne to směšný triko s kapucou. (Kdyby nebyla tak opilá, asi by zhasla lampičku na nočním stolku.) Luke je vyšší a štíhlejší než Henry a pohyby jeho rukou nevykazují ani tak zvykem nabytou dovednost, jako spíš přirozenou zdatnost. Je z něj cítit nějaký velmi umělý, velmi mužský sprchový gel nebo deodorant. Nell párkrát probleskne hlavou, jak moc se asi bude smát její kamarádka Lisa, která učí ekonomii, až jí napíše, že se vyspala se svým šoférem. Ale aby se to tak dalo označit, musí dojít k penetraci? A dojde k ní? Možná – jestli u sebe má kondom.

Svědomitě jí olizuje napřed levou, pak pravou bradavku, po hrudní kosti líbá níž a níž, ale jen nad pupík, odkud se zas začne vracet zpátky. „Můžeš až dolů,“ pobídne ho. On k ní vzhlédne. „Smíš mi to udělat pusou.“ Henrymu tohle nikdy neřekla. Tak jistě, v letech minulých jí to někdy dělával, ne moc často, jen občas a ani jeden z nich to nepovažoval za nějakou výsadu, kterou by ona jemu udělovala.

Stáhne jí kalhoty i s kalhotkami. Musí si stoupnout, aby to všechno dostal přes její kotníky. „Ty brďo, ty ses poslední dobou moc neholila, co? Depilaci neuznáváš?“ ozve se nad ní jeho hlas.

Kdyby jí na jeho názoru záleželo, kdyby ho měla dál vídat, tak by ji to dočista zmrazilo. Od svých studentek ví, že být tam dole skoro nebo úplně vyholená je v dnešní době norma a že to uznávaj i ty, který vystupujou jako zapálený feministky. A možná, že Luke nikdy nespal se starší ženou, než je ona.

Vtipný i smutný zároveň na tom je, že se ale nedávno holila: ráno si ve sprše vyholila takzvanou oblast bikin, protože si na internetu přečetla, že její hotel má bazén, a zabalila si plavky, ačkoli ne bikiny. „Ty seš ale galantní,“ poznamená nenuceně.

Setkají se pohledem – je asi o tři procenta míň namol než předtím dole ve vestibulu, pořád ale dost na to, že se zatím nebojí vystřízlivění – a on se odmlčí. Pak promluví tónem tak vážným, že to v ní málem probudí upřímný cit: „Seš moc hezká.“

S její pomocí si ji přitáhne tak, že jí nohy visí přes okraj postele, sám poklekne na podlahu a začne ji opečovávat. (Lízal ji šofér! A byla úplně nahá! Nechala rozsvíceno! A stalo se to v Kansas City! Lisa pukne smíchy.) Za chvíli už ale Nell na Lisu nemyslí. Nejprve se vzedme vlna, pak se spustí ten skvostný vodopád. Napadne ji říct mu „miluju tě“. Neřekne to, ale v ten moment úplně chápe, že někdo by to udělal.

Najednou zas leží vedle ní, taky nahý. Nell ani neví, že si svlíknul i zbytek oblečení. Zavře oči, chytne jeho ztopořený penis a začne pohybovat rukou. Sice už mu chtěla vyznávat lásku, pořád ale nemá potřebu si ho prohlížet. „Vykouřim ti ho, ale nejdřív mi vrať ten řidičák. Myslim to vážně.“

Na to on neřekne nic a její ruka se zastaví. „Tak pro něj dojdi a dej mi ho na noční stolek. Pak se o tom konečně můžem přestat bavit,“ pobídne ho.

Ale on jen špitne: „Jenže já ho nemám.“

Ona prudce otevře oči. „To myslíš vážně?“

„Koukal sem se po něm, ale nikde nebyl.“

„Děláš si ze mě srandu?“ Posadí se. „Tak co tady sakra děláš?“

On jen mlčí. „Tak tys mi lhal,“ obviní ho.

Jen pokrčí rameny. „Rád bych ho měl, fakt.“

„To ho jako hodláš prodat?“

Komu se tak asi prodávaj řidičáky? napadá ji. Nezletilým? Nebo zlodějům totožnosti?

„Už sem ti řek, že ho nemám.“

„Jenže já ti už teď máloco uvěřim.“

„Možná žes ho ve skutečnosti neztratila,“ povídá za moment.

„Co tim jako chceš říct?“

Později bude o téhle chvíli hodně přemítat, představovat si různé scénáře, z nichž jeden bude, že to mohl při lepším sebeovládání ještě ustát a vyhrát. Mohl udělat něco jako v tom baru, když předpokládala, že ji balí, a on si z ní napřed utahoval a pak se k tomu přiznal. Kdyby měl víc sebejistoty nebo byl dokonce domýšlivější, mohl se vtipně otřít o to, jak ráda a chtivě v tom všem spolupracovala. Jenže jí dal život asi víc příležitostí k pěstování domýšlivosti než jemu. A teď to vypadá, že se jí bojí. Kvůli tomu, jak je vyděšenej, si připadá jako nějaká hrozivá megera. Jímá ji z toho hnus i blaženost.

„Přísahám ti, že ho nemám,“ šeptne.

„Měl bys jít,“ povídá ona a ještě to podtrhne, „a to hned.“

A zas, když se na sebe dívají, má chuť nechat tu bublinu hraného vzteku prasknout. Cítí dobře, jak nevyvážené jsou jejich pozice teď, když se blíží konec setkání, ale nejdou jí na jazyk slova, kterými by ji propíchla. V takové opilosti se slova nehledají snadno.

„Myslel sem, že si užíváme,“ říká a hlas má trochu smutný a trochu vyčítavý. „Ty sis to rozhodně užila.“ Že vyslovil to, co sama už v duchu uznala a co zvažovala, že mu přizná i nahlas, způsobilo, že tuhle přetahovanou definitivně prohrál.

„Vypadni,“ štěkne na něj.

Pozoruje svoje nahé nohy, ale periferně vidí, jak si stoupl a obléká se. Srdce jí rychle buší. Už je oblečený a stojí se založenýma rukama. Kdyby se tak natáhl a dotkl se jejího ramene… Kdyby si k ní teď sednul…

„Eleanor,“ řekne a je to poprvé a jedinkrát, kdy ji osloví jménem – ovšemže je to její jméno, i když nikdo ze známých jí takhle neříká –, „nesnažil jsem se tě nijak podvíst, akorát sem s tebou chtěl chvíli pobejt.“

Neodpoví na to a on za minutu zamíří ke dveřím a odchází.

Hlava ji bolí až do sobotního odpoledne, během jednání o rozpočtu i o nově plánovaném časopise a během rozprav o možných místech konferencí, které se mají konat po těch už určených na roky 2016 a 2017. Má pocit, že i některé kolegyně a kolegové mají kocovinu; ona sama by ji asi měla, i nebýt těch dalších drinků s Lukem, takže je to téměř, jako by se to intermezzo s ním ani neodehrálo. Jako by to byl moc příjemný sen, který jen děsně skončil. Jenže když se probere z odpoledního šlofíka před večeří, jsou všechna jednání zamlžená a čas s Lukem je bolestně přítomný.

Nell vstane z postele a opláchne si obličej studenou vodou. Touží, aby už uplynuly dny a týdny, aby mohla zase vplout do svého nudného já, aby se zas mohla cítit ublížená svým bývalým partnerem a taky nad věcí, aby dokázala třeba jen v hlavě těžit z pocitu, že ona není ten kruťas. Už si nemyslí, že se bude s čímkoli svěřovat Lise.

Což asi nějak souvisí s tím, že při oblékání na večeři završující všechny ty mítinky najde svůj řidičák. Že byl v levé kapse jejího saka, jen zhorší její depresi. Věděla o tom, že podšívka v levé kapse saka je roztržená, protože jí tam propadávaly drobné. Ale nenapadlo ji, že by tou dírou mohl propadnout i řidičák.

Když byla ve druhém ročníku na střední, jednomu sympatickému a oblíbenému spolužákovi zemřel otec na rakovinu. Neznala toho kluka moc dobře a nebyla si jistá, jestli se hodí poslat mu soustrastný dopis. Po týdnu, kdy nenapsala nic, se vrátil do školy. Zdálo se, že už je asi pozdě. Jenže za pár dní ji napadlo, jestli fakt už bylo pozdě? A zase za několik týdnů – bylo pozdě? Za další měsíce… znova. Pořád si tu a tam vzpomíná na toho kluka, teď už taky skoro čtyřicátníka, a přeje si, aby mu tehdy vyjádřila soustrast.

A přesně takhle bude přemýšlet i o Lukovi. Mohla ho v ten pátek večer zavolat zpátky. Mohla mu zatelefonovat v sobotu, když našla ten řidičák. Mohla mu napsat esemesku v neděli nebo po návratu do Madisonu. Ale i když na něj myslí pravidelně – během republikánských rozprav, během primárek, při dalších schůzích a při nominujícím sjezdu republikánů –, nikdy se neodhodlá ho kontaktovat. Přihlásí se na seznamku, chodí do kosmetického salonu na úplnou depilaci, začne se bez pomoci seznamky scházet s architektem, starším o osm let než ona, který ženské ochlupení uznává a je zděšen tím, jak snadno je profesorka genderových studií ochotna podvolit se nahodilým normám ženské krásy. Nell jeho názor osobně uleví, ale intelektuálně ho vnímá jako povrchní a velmi neempatické selhání představivosti.

V polospánku někdy vzpomíná, jak Luke říkal „seš moc hezká“, jak vážně a upřímně jeho hlas zněl. Vybavuje si jeho hlavu mezi svýma nohama a cítí hanbu i touhu. Jenže při denním světle je těžké nevysmát se vlastním nabobtnalým citům. Neměl sice nic společného s jejím řidičákem, ale mohl za to, že si to myslela. Navíc chtěl volit Trumpa.

 

Z anglického originálu Gender Studies (The New Yorker, 2016) přeložili Sára Fojtová, Alžběta Franková, Kryštof Herold, Marie Chudomelová a Eva Kalivodová v překladatelském semináři FF UK.

Curtis Sittenfeld (nar. 1975) je americká esejistka a autorka románů a povídek. Vystudovala kreativní psaní na Stanfordově univerzitě. V češtině jí vyšly knihy Přípravka (Olympia 2007), Muž mých snů (Olympia 2008), Sestry (Kristián 2015) a Pýcha, předsudek a seznamka (Motto 2018).