Malvern 2020, 283 s.
Po mysticko-fantastických knihách Hlavosvět a Lovec a motýl vychází lékaři Janu Šumberovi třetí kniha. Jejím tématem není nic menšího než titulní egomelt, což je vlastně psychedelická revoluce, během níž se díky derivátu psilocybinu rozpouští ego, respektive sobectví a bezohledné kořistnictví lidského druhu. Efekty látky a její užívání se ale poněkud vymknou kontrole a lidé po ní začnou páchat sebevraždy. Nemá příliš smysl psát více o ději ani postavách příběhu rámovaného atraktivním tématem změny lidského vědomí prostřednictvím psychedelik, o němž byly napsány stohy knih, od solidních vědeckých prací až po esoterické new age žvásty. Předem je nutno zdůraznit, že to Šumbera pravděpodobně myslel dobře a opravdu mu na lidském druhu a jeho přerodu záleží. O plošném procitnutí a osvícení ovšem píše s jazykovou výbavou i stylistickými schopnostmi průměrného autora červené knihovny, a navíc bez špetky smyslu pro humor. Ten by knihu, v níž se dočteme o smyslové deprivaci, intoxikacích, kolektivním vědomí, tau, kvantové fyzice, umělé inteligenci nebo skrytých vrstvách vědomí, snad mohl i zachránit. Jenže takhle jde pouze o zmatené teze vynořující se z chaotického děje, v němž se objeví i několik až mučivě tragikomických popisů sexuálních scén. Kdyby se aspoň jednalo o vyfetovanou bláznivinu – pro ty mám slabost –, ale tohle je, navzdory autorovým snahám o symbolické významy a koncentraci závažných témat, prachsprostá blbost. Jedinou výhodou je, že tento literární bad trip na rozdíl od drogy ve fikčním světě nevede k nutkání okamžitě se sprovodit ze světa.