Hledání analogií a oslích můstků mezi různými kauzami a tématy je oblíbený novinářský sport. Neminulo to ani pandemii koronaviru. Tu začala spousta publicistů celkem předvídatelně srovnávat s klimatickou krizí a došlo i na optimistická tvrzení, že když jsme se poprali s virem, zvládneme ukočírovat i klima. Ve většině případů jde ovšem o srovnávání nesrovnatelného a naděje, že klimatický kolaps půjde vyřešit stejně snadno jako nošení roušek v sámošce, je nejen naivní, ale především nebezpečná.
Ať už to bylo nadšení z dočasného snížení emisí kvůli poklesu všech typů dopravy, náhlého rozmachu cyklistiky, návratu divokých zvířat do okolí měst nebo omezení jejich porážek a konzumace na čínských trzích, vždy byla přítomna zdánlivě samozřejmá domněnka – všechny změny a opatření vyvolané pandemií ukazují, jak jsou otázky epidemií a klimatu propojené (kácení pralesů vede k bližšímu styku lidí se zvířecími viry a podobně), a zároveň potvrzují, že lidé dokážou tváří v tvář globální krizi dát hlavy dohromady a najít řešení.
V tomto případě je ovšem přání otcem myšlenky (nebo ještě lépe jde o tzv. wishful thinking, tedy toužebné nebo iluzorní myšlení), pandemie i strategie k jejímu řešení mají s klimatickým kolapsem společného jen pramálo. Začít lze už u toho, že s otázkou klimatu lze díky její všudypřítomnosti a komplexnosti propojit téměř cokoli. Optikou klimatu se tak můžeme dívat na cokoli, od rasismu přes kulturní průmysl a gastronomii až právě po zdravotnictví, aniž by to ovšem vedlo k něčemu jinému než břitkým esejům.
Další potíž spočívá v tom, že se srovnává nesrovnatelné. Pandemie je ve srovnání s klimatickými změnami relativně krátkodobý proces, na který lze mnohem jednodušeji a rychleji reagovat. Nošení roušek a sociální distancování jsou poměrně jednoduchá a efektní řešení a s pandemií lze také jednoduše bojovat v rámci hranic jednotlivých států. Řešení klimatické krize jsou ovšem nesrovnatelně komplexnější a vyžadují intenzivní globální spolupráci – těžko se při nich dostaneme do situace, kdy bychom se plácali po zádech s tím, že jsme klimatický kolaps přeprali, kdežto Švédsko to zvrzalo.
Asi největším rozdílem je pak psychologie dané krize. Pandemie přímo ohrožuje (i když v různé míře) chudé i bohaté, přichází rychle a mění dramaticky životy v řádu dní. V situaci, kdy musí všichni najednou změnit oblékání i životní styl a nebezpečná nemoc zasahuje sportovce i ministry, je celkem snadné masivně mobilizovat veřejnost i politiky k rychlému řešení situace. Něco jiného je to ovšem u procesu, který je sice katastrofický, ale odvíjí se v průběhu let a desetiletí, nedopadá zdaleka na všechny stejně, a navíc jeho dílčí projevy často zakrývají podstatu věci.
Kůrovec se množí kvůli suchu, povodně způsobuje déšť a uprchlíky vyhánějí války – málokde se ovšem dočteme, že to všechno je především následek klimatických změn. Stejně pak přemýšlíme i o řešeních a z dílčích zlepšení typu sázení remízků a omezování spotřeby masa se stávají iluzorní cesty ke spáse. Měli bychom přestat projektovat svá přání kamkoli, kde to zrovna vypadá nadějně, a vzdát se představy, že si lidstvo odnese univerzální ponaučení z krize, kterou většina populace prožívala a vnímala naprosto jinak než klimatický kolaps.