Na rybníku - sloupky psané na vodu

V hlubokých lesích, kousek za zahradou, za Kašparovou chatou, v zelených lesích. Ten rybník plný rašeliny nebyl ani daleko, ani blízko – v tom spočíval jeho fígl. Odjakživa se k němu dalo utéct i odskočit. Blouznit o něm i koupat se.

Fígl už dávno nefunguje.

O černou hráz ťukala větev jednoho zdivočelého ořechu, jinak rostly kolem dokola samé borovice s dlouhými jehlicemi.

Slézám z hráze a sedám si do kamenů na začátku vody. Nohy mám už v mokru. Rybník je barevný; pod hladinou jako by se špatně mísil světle červený olej s modrým kouřem nebo jako by tam rostly namodralé a růžové korálové útesy. Tekuté obarvené sklo v černé zeleni lesa. Vodoměrky se posunují po skle tak trhaně, že některé partie jejich klikatých cest oko nezachytí. Zdá se, že pravidelně mizí za vrstvou vzduchu nebo pod hladinou – a hned se vynořují. Voda se k vodoměrkám mírně lepí.

Na mělčině kvetou žluté vodní kosatce a roste divoká mrkev, k jejíž nati čichají bleděmodrá šidélka. A dokud tu stydlivou zahrádku a dvorek nerozčísne dvoumetrová užovka, žáby v rákosí ze sebe perlí vajíčka a pak na nich sedí a slavnostně kvokají, zatímco se jim pod břichy pletou vylíhlé žabičky. Jenže ta užovka!

Plaval jsem jednou mezi doutníky, když kolem mě prolétla. Byla tenká a pevná jako gumová řemenice, bičovala vodu v prudkých smyčkách a já uviděl, že se celým tělem drží nad vodou, a uslyšel, že sviští. A prásk! Vbořila se otevřenou tlamou do královského šídla, které se zarazilo na místě a ze všech sil třaskalo celou svou lesklou žlutozelenou nádherou. Vteřinu stál hlučný chumel lesku ve vzduchu a pak se všechno – syčení, třeskot, odrazy – propadlo do korálového moře.

Buď rád, kluku, že tě nefikla do nosu,“ řekl mi ten večer Karel Klenot při kopení sena. „Užovka má vocas jak bajonet.“

Karle, nestraš ho. Dyť to je volovina,“ povídá od sousední kupky paní Draho­rádová.

Jakýpak strašení. Jako štyk! A ne a ne se to hojit!“

Potom nemá mít zlý sny,“ na to paní Drahorádová.

Lekl jsem se, ale hned to přešlo. Zlý sny nepřišly. Tenkrát jsem střílel kosy i špačky, jednou jsem udolal bažanta. Rybám jsem propichoval míchy a králíky zabíjel ranou do týla. A klidně i topil koťata – přesně podle návodu paní Drahorádové.

Na mělčině rozkvétají kosatce. U rybníka s korálovými útesy chytám do sítěk vážky, šídla a motýlice, smrtím je ve smrtičce a vyfukuju nad svíčkou, aby se jejich zářící zadečky neseschly. Vyřezávám vážčí vábničky a napodobuju praskání blatouchů tak věrně, že přilétají i vzácnější druhy. Prsty mi voní sekretem. Otevírám škeble rybničné velké jako sloní ucho a z perleti, na kterou poprvé dopadá sluneční světlo, vyškrabávám maso. V lasturách zakládám ohně a pouštím je po hladině.

A když se vracím z hlubokého lesa, kousek za zahradou, v šeru mezi smrky potkám zatoulanou motýlici lesklou. Modrá motýlice v lese! Váhavě plácá plátky křídel a safírová jiskra jejího zadečku za sebou nechává dlouhou podivuhodnou stopu. Místy sytou, jinde slábnoucí v mžitku, několik mžitek, a tam se rozpíjející ve skvrnu, v modravý svit, který zhasíná.