O Daně

Pročítáme­-li reakce na vzpomínkovou prózu Dani Horákové O Pavlovi, zjistíme, že velká část ohlasů se dotýká autorčiny interpretace – možná až psychologického portrétu – jejího manžela Pavla Juráčka, režiséra české filmové nové vlny. Horáková ostatně text původně psala jako doslov k Juráčkovým deníkům, které od roku 2017 vydává nakladatelství ­Torst a jejichž poslední, čtvrtý díl má vyjít letos v prosinci. Přitom si kladla otázku, jakou míru kritičnosti ve vztahu k Juráčkovi, autorovi filmů ze zlatého fondu české kinematografie, zvolit. Výsledkem je kniha, která nabízí perspektivu velmi odlišnou od té z Juráčkových deníků, v nichž Horáková pochopitelně vystupuje. Ptát se, zda měla autorka „právo“ demytizovat „velkého tvůrce“, nejedná­-li se o bulvární titul, když se v něm probírá Juráčkovo soukromí, či kdo z někdejší manželské dvojice vlastně napsal „pravdu“, je ovšem zjednodušující a nemístné. Kniha Dani Horákové je příspěvkem k dlouhé feministické tradici, která ukazuje, že dichotomie mužů­-géniů a žen svázaných se starostí o domácnost je výsledkem represivních sociálních mechanismů. Potíž je v tom, že tato tradice v mainstreamu české literární produkce není příliš zastoupena.

Zralé osobnosti

Titul knihy je přinejmenším zavádějící. Není o Pavlu Juráčkovi, ale především o Daně Horákové. Přitažlivost textu spočívá hlavně v tom, jak otevřeně a přitom analyticky se autorka dokáže podívat na svou minulost a skloubit politickou, společenskou i psychologickou rovinu popisovaných událostí. Těžištěm knihy je první polovina osmdesátých let, kdy se Horáková s Juráčkem po svatbě v roce 1979 přestěhovali do západního Německa a v jednopokojovém bytě v Mnichově se potýkali s emigrantskou realitou.

Protože jsou finančně na dně, Horáková si přivydělává vytíráním schodů v domě, kde bydlí, zatímco Juráček prostřednictvím kontaktů ve filmovém světě získává scenáristické zakázky, na něž ovšem většinou zanevře dřív, než je dokončí. Žije stále v oparu své slávy z šedesátých let, má nerealistické požadavky i ambice, navíc se u něj prohlubuje alkoholismus a závislost na prášcích. To vše se podepisuje na konfliktním partnerském soužití, v němž se předmětem sporů často stává otázka pracovní aktivity. Juráček přitom svou nečinnost hájí odsudkem práce jako potřeby omezenců zaplnit svůj čas nějakou činností.

Horáková na jedné straně Juráčka zobrazuje jako „génia“, který přes den spí, po nocích potají píše svůj deník a ekonomicky a materiálně je závislý na své ženě. Nejde však o jednostrannou kritiku a Horáková se snaží přijít na to, jakou pozici v jejich vztahu zaujala ona sama. Próza je prostoupena úvahami o podstatě partnerských vztahů a tím, jakou úlohu v něm hrají ženy, které chápou vztah jako poslání a v důsledku pak často naplňují roli oběti. Svůj vztah k Juráčkovi autorka přirovnává k Hegelově dialektice pána a raba, přičemž ona hrála roli podřízeného, který se sice stará o „pána“, ale zároveň se dále vyvíjí.

Horáková v této souvislosti zmiňuje i příběhy dalších žen z disentu, totiž Olgy Havlové a Madly Vaculíkové, které celý život svým manželům zajišťovaly zázemí, byly pro ně matkami, kamarádkami i posluhovačkami a tolerovaly jejich milenky a paralelní vztahy. S odkazem na Hegela tvrdí, že se tyto ženy, které se přese všechno rozhodly se svými manžely zůstat, vyvinuly z pasivních obětí v aktivní, svébytné a zralé osobnosti, nezávislé na svých mužích víc než oni na nich. Důvody autorka nachází v následování ideá­lů, ať už šlo o romantickou představu velké lásky, službu společnosti nebo naplňování „vyšších“ cílů v podobě podpory, bez níž by nevzniklo mužovo „velké dílo“. Horáková se přitom zamýšlí nad tím, jakou roli v tomto nastavení hrají společenské normy, které jsou ženám od dětství vštěpovány. Vlastní postoj k Juráčkovi každopádně popisuje dvojznačně – na jedné straně jako podřízenou pozici, na straně druhé jako aktivní touhu a snahu přeměnit vztah k obrazu svému.

Gender v disentu

Pro Horákovou je důležitá morální rovina, zvýrazněná navíc exkursy do dějin teologie, skrze niž různé fenomény partnerství a postavení žen interpretuje. Důvodem, proč zmíněné ženy se svými muži zůstaly, byl podle ní pocit nadosobní hodnoty. Ačkoli však podobný pocit mohl hrát svou roli, vidět tyto ženy pouze jako morální bytosti je jen jeden z možných uhlů pohledu. Bylo by možné najít i mnohem prozaičtější důvody: díky svým mužům měly přístup k symbolickému společenskému kapitálu, někdy i k materiál­nímu zajištění a mohly skrze ně realizovat své intelektuální a jiné ambice. To ovšem nebyl příklad Horákové, která měla v disentu výsadní intelektuální postavení. Doktorka filosofie, která v roce 1968 absolvovala roční stu­dium teologie v USA, ve svém bytě na začátku sedmdesátých let pořádala intelektuální salony a od roku 1975 vedla společně s Václavem Havlem Edici Expedice. Její nezávislost se přitom nesetkávala u ostatních žen v disentu s pochopením, což popisuje Ludvík Vaculík v Českém snáři (1990, v samizdatu 1981), s jehož obsahem se Horáková také vyrovnává. Genderové vztahy v českém disidentském a filmařském prostředí jsou ostatně jedním z jejích ústředních témat i proto, že na jeho pozadí ukazuje ambivalentnost své pozice. Role „schovanky“ filosofa Milana Machovce, který jí byl údajně fascinován a zcela oddán, jí bezpochyby pomáhala v profesní kariéře. Na druhé straně Horáková popisuje sexistické prostředí disentu, v němž se za hlavní „nedostatek“ oddaných manželek považovalo, že stárly.

Kritičnost knihy O Pavlovi vynikne, když ji srovnáme s paměťmi Jitky Vodňanské Voda, která hoří (2018), kterou rovněž vydalo nakladatelství Torst. Ačkoli se nejedná o Havlův oslavný portrét, Vodňanská ke svému milenci příliš kritická není, byť o něm podává velmi intimní svědectví. Disidentské prostředí ovšem líčí jako intelektuální společenství lidí, jejichž setkání byla inspirativní a člověk v něm zažil spoustu legrace. Tento dojem narušují až dobové dopisy v druhém plánu. V jednom z nich například Havel Vodňanské píše, že by s ní rád v roli otce zašel na potratovou komisi, protože má smysl pro absurdní divadlo a třeba by mu to i poskytlo materiál k nějaké jednoaktovce, bohužel ale nemůže. Na chalupu mu totiž přivezou dřevo.

Traumatické detaily

Oproti tomu Horáková je o poznání kritičtější a ve vzpomínkách zvýrazňuje právě genderové momenty bez jakékoliv idealizace aktérů. Například filosof Ivan Sviták je vylíčen jako arogantní ztroskotanec, obhájce polygamie, který autorce doporučuje, aby svůj miniaturní talent obětovala službě Juráčkovi, protože jedině po něm tu něco zůstane. Nekompromisní je Horáková i vůči Pavlu Landovskému, „živočichovi“, který se podle ní do disentu dostal jen kvůli tomu, že tam měl kamarády, kterým dodával „materiál na šukání“. Sexualita a sexuální vztahy jsou vůbec jedním z důležitých témat knihy. Juráček, posedlý velikostí svého penisu, například nemůže odolat, aby své partnerce po návratu do Prahy nezavolal a nesdělil jí, jak si právě „krásně zašukal“. Tyto historky ale nelze chápat jen jako peprné detaily ze zákulisí. Horáková na jejich detailním popisu ukazuje, jak traumatické okamžiky to pro ni byly, a staví tím do nového světla často idealizované „polyamorické“ vztahy v disentu, při nichž přitom mnozí zúčastnění prožívali bolest a ponížení.

Paměti Dani Horákové jsou silnou, otevřenou a nekompromisní výpovědí o všech zúčastněných, včetně jí samé. Na jejím sebevědomí má dozajista podíl i její životní příběh – po rozchodu s Juráčkem v druhé polovině osmdesátých let udělala v Německu kariéru, když se z novinářky vypracovala na šéfredaktorku kulturní rubriky Bildu a později se stala hamburskou ministryní kultury.

Autorka je publicistka.