Když vykoukneš z voidu

„Dívám se do dálky, až na kraj světa,“ pronáší v úvodu filmu Herz aus Glas (Srdce ze skla, 1976) německého režiséra Wernera Herzoga poustevník Hias, který dovede věštit z přírody. „Teď se dívám do jednoho bodu v padajících vodách. Hledám jeden bod, na kterém by si mohly mé oči odpočinout.“ Sedí na louce kdesi v Alpách a jeho slova provází působivý záběr na hučící vodopád a okolní lesy – až má člověk chuť nechat se jimi obejmout. Oproti meditativnímu klidu krajiny panuje ve vesnici v údolí napětí a shon. Jako by mezi uspěchanou civilizací s neustálým důrazem na pokrok a neměnnou, trvající přírodou ležela propast. V místní sklárně zemřel mistr a s ním odešel i recept na vzácné rubínové sklo, které se majitel podniku marně snaží znovu vyrobit. Místní lidé si chodí za Hiasem pro rady jako k jasnovidci, ale nenaslouchají, když vesnici předpovídá blízkou katastrofu… Říká se, že při natáčení byli všichni herci jako v hypnóze a film má i díky tomu zvláštní atmosféru, v níž se pomalu naplňuje jedno proroctví za druhým.

Právě scény s Hiasovými prorockými monology, které jsou v Srdci ze skla podkresleny psychedelickou hudbou německé kraut­­rockové kapely Popol Vuh, inspirovaly tuzemský hudební projekt Jasnovidec, za nímž stojí Michael Nechvátal a Daniel Jakeš. Na eponymním albu můžeme v některých momentech díky modulárním syntezátorům slyšet doslova „kosmische Musik“, jindy drásavý noise, hypnotický drone nebo mrazivý dark ambient. Společná nahrávka dvou syntezátorových nerdů poskytuje prostor k rozjímání podobně jako zmíněný Herzogův snímek. „Kvůli těm krásným statickým záběrům jsme na svou desku chtěli dostat určitou strnulost. Ve filmu je vidět kontrast mezi věčností přírody a lidským pitvořením, když se tam honí za nějakou blbostí – a je celkem jedno, jestli to je rubínové sklo nebo něco jiného. Pořád je to úplný zmar,“ vysvětluje Jakeš, který jinak dělá noise pod přezdívkou Koroze: „Ta příroda temná není, spíš všechno okolo.“

Noisový dorost

Album Jasnovidec (2020) vzniklo během dvoudenní session loni v prosinci, nahrávání ale předcházely společné výlety do lesů, při kterých oba hudebníci spali pod širákem, popíjeli čaj a dlouho do noci si povídali u ohně. „Na výletech se bavíme o technice a přístupu. Bez času, který spolu trávíme, by to nešlo dělat. Při tom se buduje vzájemné pochopení,“ říká Nechvátal, vystupující pod přezdívkou Kult masek: „V chůzi je navíc ta repetice, kterou pak dostáváme do hudby. A drone nabízí široké spektrum, jak to ztvárnit.“ ­­Smysl pro repetici a motorický rytmus, který může někdy navozovat až trans, si Jasnovidec bere z německého krautrocku a skupin, jako by­­ly právě Popol Vuh, Can nebo Harmonia. Nechvátal přitom vytváří spíše klidnější, ambientnější pasáže, jaké slyšíme třeba v úvodu skladby Dolmen. V polovině ale přebere iniciativu Jakeš a track se zlomí do harsh noisu plného distorzí. „Moje nejhrubší poloha je blízko té Danově nejklidnější. Doplňujeme se, ale naučili jsme se taky vyměňovat si role,“ komentuje to Nechvátal. Oba hráči sice představují v zásadě dva opačné póly, alespoň tedy v intenzitě zvuku, pojí je ale společný hudební vkus, sahající od varhanních dronů švédské skladatelky Ellen Arkbro po kutilský ­noise amerického hudebníka Jasona Crummera. A podobně jako Crum­mer mají oba kořeny v postpunkové scéně.

Jakeš hrál dlouho v hardcorových kapelách a o příčinách jeho přechodu k noisu možná nejvýstižněji vypovídá název poslední ze skupin – Antisocial Skills. Složité domlouvání a intenzivní sociální kontakt spojený s životem v kapele mu přestaly vyhovovat. Raději se stáhl do ulity a spolehl se sám na sebe: „Přestal jsem zvládat fungování ve skupině. Nechtělo se mi na zkoušky, navíc už dlouho hardcore ani punk neposlouchám a myslím, že se to začalo odrážet i na mém působení v kapele. Už jsem necítil ten zájem, nechtěl jsem být překážkou a taky jsem měl psychické problémy. Dneska se nemusím s nikým domlouvat a výsledek je, že hudbou trávím mnohem víc času než kdy předtím.“ Oproti tomu Nechvátal alias Kult masek začínal hudbu dělat sám doma na počítači a skrze internet a různé kompilace se dostal až na domácí DIY kytarovou scénu, kde se svým ambientem nejdříve působil nepatřičně, nicméně v průběhu uplynulé dekády se do experimentů se syntezátory pouštělo čím dál víc lidí z těchto kruhů.

Dva solitéři se najednou ocitli uprostřed nově vznikajícího okruhu spřízněných samotářů. Jedni mají blízko k nekompromisnímu hluku, druzí ke konejšivému ambientu, ale mají společné zázemí v hardcoru, spojuje je touha prozkoumávat možnosti zvuku, DIY přístup a také – pro někoho možná překvapivě – citlivost k přírodě a reflexe přírodních témat. Nechvátal a Jakeš, tedy Kult masek a Koroze, se sešli před dvěma lety na kompilaci Noise of Today: New Wave of Czech and Slovak Noise, která představovala svého druhu manifest. Vypovídala o tom už nálepka na obalu nahrávky „Guaranteed Kopel Free“. Rýsovala se zde dělicí čára mezi novým a starým noisem, zosobněným veteránem tuzemské noisové scény Radkem Kopelem, který se od pašovaných metalových desek ještě v předrevolučním Československu dostal až k industriálnímu hluku. Největší vliv na něj měli němečtí Einstürzende Neubauten, kteří se do ČSSR dostali už v roce 1987, koncert ale rozehnala policie. Asi nikdo toho za uplynulých třicet let neudělal pro domácí noise víc než Kopel, který působil pod nejrůznějšími jmény a vydal nespočet kompilací. Nejznámější je jeho skupina Napalmed,v níž působil od roku 1994 a která mimo jiné vydala split nahrávku Clash of the Titans (2001) s japonským noisovým průkopníkem Merzbowem.

„Je to taková narážka na silná hesla a nálepky ve stylu ‚New Wave of British Heavy Metal‘,“ říká o názvu kompilace Jan Šamánek, který ji spoluvydal na svém labelu Coffee ­Breath Records a sám na ní vystupuje jako Talk=Trouble. Rozdíl mezi novou a starou vlnou, kde se hluk prožíval především pudově, koncerty hraničily s divadlem a snadno se mohlo stát, že vás někdo praštil traverzou nebo trubkou od lešení, popisuje Šamánek takto: „Neděláme žádné performativní ani konfrontační umění, nezabetonováváme kazety do kazeťáku a neděláme noise s vrtačkami. Jsme víc nerdi do zvuku, a i když je naše hudba agresivní, je zároveň introspektivní, určitě ne exhibicionistická. Rozhodně se nemusíš bát, že by ti na našem koncertu přistály na hlavě chcanky.“ Na vydání kompilace se podílel také jeden z nejvýraznějších domácích představitelů noisu NBDY, který ale osciluje mezi starou a novou vlnou. Jeho hudba vychází mimo jiné i na kompilacích Hlukové sekce nebo na výběrech uspořádaných Kopelem, sám si ovšem jako jakousi cechovní výsadu zachovává jistou vykořeněnost: „To není vymezení, je to prostě něco jako před Kristem a po Kristu. Oznamujeme, že přichází noisový dorost.“

Příroda, psi, zbraně

Talk=Trouble i NBDY také vyrůstali v hardcoru. „V té hudbě je energie a intenzita, ale jak stárneš, přijdou povinnosti a kámoši nepřibývají, takže to musíš dělat sám,“ líčí Šamánek pragmaticky svou cestu k syntezátorům, které dnes skladuje ve sklepě, v garáži i u rodičů. Zatímco si Talk=Trouble dodnes udržuje kontakt s HC scénou a hraje v kapelách Remek, Protijed nebo Gattaca, NBDY se od ní odřízl už na přelomu tisíciletí. Hardcore ho formoval v politických názorech, ale o deskách ani o scéně už se bavit nechce. Je z něj znát únava ze subkultury, která se zaštiťuje bojovnými politickými hesly, sama ale stagnuje. „Na hluku se mi líbí, že ti nikdo neříká, co máš dělat, nejsou žádné proslovy před show, žádná vegan trika, přitom dost lidí v noisu vegani jsou,“ porovnával NBDY obě scény v rozsáhlém rozhovoru pro zin Kolyma Tales z minulého roku.

Noise začal intenzivně poslouchat v ro­­ce 2001 a od té doby vydal spoustu releasů, které se někdy těžko dohledávají, protože díky malému nákladu brzy zmizí a jako jediná stopa po nich často zůstane záznam v katalogu Discogs. Všechny NBDYho nahrávky se nějak vztahují ke třem věcem: přírodě, psům a zbraním. Fascinuje ho myšlenka sonických válek a svůj „gear“ před koncerty sestavuje jako sniperskou pušku: „Strávíš tím hodně času, než to zapojíš tak, aby to rvalo uši. Mám rád guerillové boje, legendární ostřelovače. Prostě připravím si v hlavě setup, sestavuju, upravuju, přehazuju, dokud to není palba. Hluk je zbraň a médium.“ Pravda je, že na jeho koncertech si můžete připadat, jako by proti vám někdo obrátil zvukové dělo. NBDY koneckonců jednou na sonickou zbraň LRAD hrál (doma v obýváku), ale koncert Merzbowa byl prý „větší nálož“. Podle jeho slov záleží na tom, jak se zvukové zbraně využijí, a v této souvislosti připomíná Jimmyho Cautyho z KLF a jeho boční projekt Advanced Acoustic Armaments, v němž použil zvukové dělo pro street party – což byla zčásti umělecká instalace, zčásti soundsystem, a dost možná také fáma. Člověku se nad NBDYho tvorbou vybaví kniha Sonic Warfare: Sound, Affect and the Ecology of Fear (Zvukové zbraně. Zvuk, prožitek a ekologie strachu, 2012) od Stevea Goodmana alias Kode9 z vydavatelství Hyperdub. Goodman hned v úvodu píše o „politice frekvence“, která se zabývá „skrytými vibracemi, rytmy a kódy dotvářejícími komplexní, ale neviditelné bitevní pole – zónu, kde se střetávají komerční, vojenské, vědecké, umělecké a populárně­-hudební zájmy“.

NBDYho noise je politický, ale nikdy se neschovává za velká prohlášení, spíš jen naznačuje a nechává posluchače hledat. Příkladem je track For Dog and Country o psovi pomáhajícím demonstrantům při protistátních pochodech v Řecku. NBDY spolupracoval mimo jiné s Justinem Pearsonem z punkové kapely Retox nebo s členy Bastard ­Noise Henrym Barnesem a Travisem Fargherem. S posledními zmíněnými nahrál desku Season of the Dog (2015), na níž jsou slyšet terénní nahrávky přírody a která vznikla na téma „čtvera noisových období“. „Navíc jsem k určité části přiložil ručně nasbíraná semínka lučních květin,“ vysvětluje NBDY. „K tomu jsem přidal návod, jak udělat na okně ostrov pro včely, které bloudí městem, takovou pilovou benzínku. Když včelám neustálým rozšiřováním civilizace bereme jejich přirozený prostor, můžeme takhle zvýšit jejich šanci na přežití ve městě.“ NBDY si s každým albem vyhraje – nikdy to není jenom nosič s bookletem. Kromě semen k nahrávkám přikládá také pytle na sbírání odpadků v lese. NBDY se živí jako zahradník – kácí stromy, dělá řezy a vysází přes pět tisíc rostlin ročně: „Takže jsem vlastně součástí přírodní scény. Ta je nejlepší – mlčí a dělá věci pomalu a s rozmyslem, jak nejlíp umí, a ne, jak někdo říkal nebo napsal.“

Může jít o projev environmentálního žalu, který ale nevede k pocitu bezvýchodnosti. Ostatně také pro Šamánka alias Talk=­Trouble byla hudba způsobem, jak se vyrovnat s klimatickými změnami – loňskými úmornými vedry a nekonečnými dny bez deště, jež se otiskly do ambientní nahrávky Four Songs for Surviving Heatwaves (2019). „Pamatuju si, že bylo strašné vedro a nemohl jsem spát, i když jsem byl šíleně unavený – po zimě přišlo rovnou léto a ten zlom můj organismus nezvládal. V šuplíku pod postelí mám modulární syntezátory, sampler a sekvencer, a tak jsem je vytáhl a zapojil. Skládal jsem pod peřinou, dokud jsem vyčerpáním neodpadl,“ líčil Šamánek, jak vznikala meditativní deska, na níž jsou slyšet zvuky luk i pražské magistrály. „Pro mě je to přirozený způsob, jak se s něčím vyrovnat. Přetavím emoci v něco kreativního a zbavím se apatie, která mě ubíjí.“

Země burácí a zvučí

V záplavě zpráv o hrozbě šestého hromadného vymírání, o ohřívání planety a stoupání hladin oceánů nebo o rozlehlých požárech pralesů se znovu vybaví Hiasova slova z Herzogova filmu. Vyznívají opravdu věštecky: „Nejprve se zhroutí čas a potom Země. Mraky jdou rychle. Země se vaří, to je znamení. Je to začátek konce. Hrana světa se začíná drolit. Vše se rozpadá, řítí, padá a hroutí.“ V době environmentální krize se noisoví hudebníci obracejí k přírodě, berou ji jako zdroj inspirace a nevyčerpatelnou zvukovou banku. Podle Daniela Jakeše z Jasnovidce dokonce rostoucí popularita noisové a dronové hudby souvisí se stavem dnešního světa: „Jasně strukturované věci mi nedávají smysl. Příroda taky nemá jasnou strukturu – někde je padlý strom, úbočí nebo šutr, ale nic není špatně. Podobně jako v té okrajové elektronice.“ Stejně dobře však může být noise brán jako soundtrack ke konci světa, jako amplifikátor geologických procesů nebo projevů neživých věcí, u nichž se dlouho věřilo, že musí přijít člověk a dát jim význam. Dnes se ale ukazuje, že to není tak docela pravda. Donedávna samozřejmé součásti mimolidského světa se začaly hlásit o slovo a nejde je ignorovat. Noisoví hudebníci tak upozorňují na působení ne­-lidských přírodních sil, jimiž se zabývá také současné myšlení.

Německý teoretik médií Friedrich Kittler psal v nultých letech o naslouchání zemětřesením, jež skládají vlastní symfonie, ve kterých zvukové spektrum podobně jako u noisu nebo dronu hraje důležitou roli: „Spektrum, tj. kmitočtové složení, katastrofickým událostem uděluje témbr či kvalitu.“ Finský teoretik Jussi Parikka v knize Geologie médií (2015, česky 2020) zase připomíná, že „země burácí a zvučí“. Používá pojem „médiopříroda“, označující symbiózu hudby a mediálních technologií s přírodou, a příklady sleduje od poloviny 20. století až do současnosti – od sonosfér zemětřesení Emoryho D. Cooka z padesátých let až po skladatelku Pauline Oliveros: „Studia tvůrců elektronické hudby uzavřela spojenectví s přírodou a někdy moderní hudba také v předstihu prokázala, že mít hudební studio už ani není zapotřebí: všechno existuje předem, v našich mozcích, v přírodě.“

Příroda pro novou vlnu noisových hudebníků nepředstavuje zdroj temnoty, spíš s ní navazují pevné emocionální vazby, spojenectví. Nacházejí v ní klid, bezpečí, chtějí ji chránit. Jakkoli je noisová hudba tradičně spojována především se symboly industriálního kapitalismu – kovovou estetikou továren a rachotem strojů – příslušníci nové noisové vlny utíkají do lesů. V době, kdy se prostor přírody ukrajuje daleko za kritickou mez, vydobývají pro ni místo jinde a představují ji posluchačům detailním, nuancovaným a intimním způsobem. „Příroda mi přijde jako útočiště, jako syntezátory s půltónem. Jako bys odcházel z běžného světa. Je to možnost zmizet, nejen fyzicky, ale především v hlavě,“ říká k tomu Jakeš. Nechat se pohltit hudbou však nemá pouze terapeutické účinky. Skládání noisu totiž vede k uzavřenosti a izolaci a pro samotáře pak může být čím dál těžší vycházet ven. „Člověka to totálně vycucne a po pěti hodinách strávených s jedním zvukem nebo tónem jde spát s úzkostmi. Ale láká mě intenzita zvuku. A když pak vykoukneš z toho voidu, není to hezký pohled,“ svěřuje se Nechvátal. Znovu se tak potvrzuje, že hledí­-li člověk dlouho do propasti, může propast lehce vhlédnout do něj.

Autor je hudební publicista.