Když vykoukneš z voidu

Současný český noise a citlivost k přírodě

V posthumanistické estetice noisových hudebníků se často až teatrálně demonstrovala nepřirozenost spojená s tématy destrukce, strojovosti a násilné transformace. Dnešní hlukoví umělci se oproti tomu obracejí k přírodě. Noise se sbližuje s terénními nahrávkami, hudební experiment s ekologií, ne­-lidské s krajinou.

NBDY. Foto Matěj Hošek

„Dívám se do dálky, až na kraj světa,“ pronáší v úvodu filmu Herz aus Glas (Srdce ze skla, 1976) německého režiséra Wernera Herzoga poustevník Hias, který dovede věštit z přírody. „Teď se dívám do jednoho bodu v padajících vodách. Hledám jeden bod, na kterém by si mohly mé oči odpočinout.“ Sedí na louce kdesi v Alpách a jeho slova provází působivý záběr na hučící vodopád a okolní lesy – až má člověk chuť nechat se jimi obejmout. Oproti meditativnímu klidu krajiny panuje ve vesnici v údolí napětí a shon. Jako by mezi uspěchanou civilizací s neustálým důrazem na pokrok a neměnnou, trvající přírodou ležela propast. V místní sklárně zemřel mistr a s ním odešel i recept na vzácné rubínové sklo, které se majitel podniku marně snaží znovu vyrobit. Místní lidé si chodí za Hiasem pro rady jako k jasnovidci, ale nenaslouchají, když vesnici předpovídá blízkou katastrofu… Říká se, že při natáčení byli všichni herci jako v hypnóze a film má i díky tomu …

Tento článek si přečtou pouze předplatitelé


Předplaťte si Ádvojku

Přihlášení

Kupte si toto číslo elektronicky