***

Když mi bylo osmnáct let, slavilo se všude na poli, bylo to jako hon, jako válka; otec vyrazil do lesa, do džungle, na divočáka a vlkodlaky. Uprostřed noci vzešel úsvit. Matka měla věnec z červených květů, ze kterých padalo víno jako závoj; sestřenice a sestra byly nahé, trochu neklidné, trochu sebejisté. Já jsem byla nahá pod gázem, který pod tím zářivým dýmem planul jako rosa.

Chlapci se objevili v eskadroně na druhém obzoru. Vypadali jako vojáci, vypadali jako chlapci, vypadali jako psi, s temnými chocholy a obleky z filcu – netuším – nebo ze železa.

Vyzdvihli mě poprvé až do mraků. A vrátila jsem se do údolí. S vážným výrazem panenky a anděla.

Otec přišel rožnit na uhlí fantastická zvířata. A bály pokračovaly.

Ale v dálce jsem uviděla hořet hvězdu.

Uviděla jsem eskadronu netopýrů, jak se vrhá na rajčatovou zahradu.

A řekla jsem: „Co to všechno má být?“

A otevřela jsem šaty i dým a utekla jsem z domu. V dálce znovu padla hvězda.

Zaslechla jsem prastarý hukot.

A cosi, co jsem nikdy předtím neviděla, se zastavilo ve dveřích.

Báseň v próze v překladu Petra Zavadila vybral Petr Borkovec