Cesta letní krajinou aneb Venkov v náporu zdejší kultury - literární zápisník

Začneš u Sázavy, tedy přibližně uprostřed téhle země. Žlutá drážní souprava tě přivezla z kolínských rovin, z té rozlehlé zemědělsko­-průmyslové zóny, kde každá hrouda je s urputnou pravidelností válcována mechanizovaným rolníkem. Teprve tehdy, když se vagón v zákrutách Mirošovského Kvartýru spouštěl do hlubin země, probudil se v tobě život; do té doby jsi jen mžoural přes okenní tabulku a snažil se skládat obraz kraje, ve kterém ses náhodou ocitl. Dlouhé a prudké brždění pod Pirkštejnem, prudký doraz stroje a pár desítek sekund na výstup bylo na horký den jaksi moc. Snad jen že u řeky nebývá tak zle, a že sotva co jsi dosedl na trávník ratajského nádražíčka, se z křoví vynořilo několik koček, neměl jsi čas zanořit se do úvah, kam táhnout tímhle krajem. Kam, když ne na jih? Když ne na Šternberk? A tak si převlékneš kalhoty, chvíli kouříš, pozoruješ zkrotlé šelmy nad prázdnými miskami a pak se zvedneš a jdeš.

Trvá jen chvíli, než seběhneš k řece. A už z dálky slyšíš, že to byly pouze nevysoké ná­vrší a strmá stráň, které tě dělily od velkého vodáckého národa. Od lidí, kteří v řádce za sebou plují na oranžových loďkách hráškovou polévkou a neustále něco pokřikují na ty druhé, co už pomalu mizí za ohbím řeky. „Pičóó, já bych ještě včera chlastááál, ale už jsem nemóóh, už to prostě nešlóó, vypil jsem v Kácově dvacet jedna píív!“ „Ty pičóó, seš dobrééj!“ První věty, a hned výmluvný signál! Stromy, vysušené a ohlodané lýkožroutem, se ani nehnou, nejspíš je jim všechno úplně jedno. Stojíš v zatáčce a víš, že u téhle řeky vydržíš jen do nejbližší odbočky. Kam? Asi na jih. Věci není třeba komplikovat, zvláště tváří v tvář stádní idiocii podporované dvoustovkovým příspěvkem místním pohostinským krámům.

V malém městě pod velkým hradem, kde je hemžení vodáků téměř nesnesitelné, pro pobavení sleduješ z mostu rodinnou anekdotu: otec vleče laminátovou loď ke břehu řeky, nemilosrdně ji brousí o zem a v jistou chvíli se rozhodne pro hbitý chvat. Nadzvedne ji a rychle otočí, tak aby mu nespadla do vody. Lehce podrážděn alkoholem, vypočítá trajektorii jen způli – syna navlečeného do oranžové záchranné vesty těsně mine, koš s odpadky už nikoli, takže vmžiku celý jeho obsah plave po vodě. Pytlíky, umělohmotné lahve od Huberta, svinčík všeho druhu. Matka se tváří, že se nic neděje. Otec též. Syn běží na molo a na co dosáhne, to vytáhne na břeh. Matka si všimne publika na mostu, upozorní otce, a ten pobídne syna. Kluk ovšem na všechen osvobozený bordel nedosáhne, chce si pomoci pádlem a odpadky rozšťouchá. Odplouvají. Na hradě se otevírá okno, hrabě Šternberk hrozí pěstí, otec panikaří, obecenstvo povykuje, odpadky se vzdalují od břehu, věc je nadobro prohraná. Výstav místního pivovaru rozbryndaný do desetitisíců PET lahví budiž tomuto národu nejlepším možným rozhřešením.

Sotva se vzdálíš od hlavní tepny prázdninových pobytů v přírodě, jen co v dálce zanikne ryk přiožralých kajakářů, už je tu hukot autostrády. Slyšíš ji z dálky. Bojuješ s obavami, že to, co na tebe čeká, není silnice, ale vojenské letiště, že namísto podnikových tahačů a soukromých sporťáků tady armáda provozuje nadzvuková stíhadla. Je zvláštní, že zrovna uprostřed země nemá chodec ani na minutu klid, že jeden hluk je tu pohlcován jiným. Žije­-li tu i něco jiného než člověk, není na první pohled jasné, dokonce i podvečerní nápor bodavého hmyzu ustává. Po pravé straně dálnice, po levé zapáchající stojatá Blanice, k jejímuž počátku bys snad mohl dojít. Je to na jih? Bezesporu.

Podcházíš obludný betonový most, jehož oválné sloupy nemohou nevyvolat stavy panické hrůzy. Zničehonic stojíš ve strašné krajině. Říkáš si, kolik z řidičů, co lítají sem a tam po asfaltových dálnicích, někdy vlezlo pod tu mrchu a nechalo na sebe působit maximalistickou betonovou konstrukci projektovanou na zkázu světa? Kolik z nich si kdy vychutnalo rachot každodenního provozu i mimo skvěle odhlučněnou kabinu svého automobilu?

Otázky nikam nevedou, navíc se rychle smráká, rozvineš tedy plán, podle kterého postoupíš proti proudu řeky. Řeky, která neteče, zato hutně zapáchá a které by ses za všech jiných okolností vyhnul širokým obloukem – kdybys tedy nebyl v kraji, kde nezbývá než přijmout všechny pohromy moderního provozu lidstva. Jdeš kus, noc se kvapem blíží, stříháš cyklistu, vaříš čaj, a když jsi konečně dosáhl vyrovnané mysli, míjíš lesní chatku. V pravidelných intervalech před ní bliká stojan odnesený od železničního přejezdu. Tak to už je trochu moc, říkáš si. Teď už jsem pravděpodobně ztratil orientaci, možná jsem unaven víc, než se mi zdálo, možná že iluze, šalba a klam mě úplně odrovnaly. Stojíš, chatka ožívá interiérovým hovorem, to je ti ale docela jedno, za sebou máš všechen ten svinčík prázdninového dne, před sebou dílo prvotřídního magora. Světelné návěstidlo zapojené v temnu lesní samoty.

Vyspal ses nedaleko Ctiboře, pěkně pod dohledem zvěčnělého kulturního činitele A. N. Vlasáka. Byl to spánek mizerný. Hukot vzdálené dálnice, který jsi nejprve neslyšel, se ti zakousl do uší a nepustil. Tuhle tepnu nevypneš. Nezbývá než ji přežít. Válíš se tedy sem a tam, do ksichtu ti svítí kostelní věž rozzářená uprostřed ničeho, kolem tebe popochází ježčí rodinka a užírá ti suchary.

Než se rozední, otočíš se na karimatce přesně osmadvacetkrát. Je to takový čtvrtinový pohyb. Záda, pravý bok, břicho, levý bok, následuje povzdech a znovu. Dvě hodiny s půlnoci balíš jointa, obcházíš kolečko, pokuřuješ, a zase znovu, záda, bok, břicho, bok, povzdech, záda. Pětkrát odkudsi zdálky zakokrhá kohout – ano, konečně můžeš na dvě hodiny usnout. Abys byl čiperný v centru českého nacionalismu.

A pak to přijde. Nejprve Vlašim s ohromným dopravním hřištěm a romantickým hrádkem, odtamtud vyprahlým krajem kůrovcové kalamity ke strašnému Kondraci. Sedíš tam na malém náměstí a počítáš potenciální skinheady. Jsou žně, po silnicích sviští monstrózní Fendty a Johnové Deerové, sedláci na sebe hulákají, kolik že to letos sype. Mizíš, co ti síly stačí, kol mezí zarostlých ovocnými stromy se vyškrábeš na kraj lesa – a tam ho uvidíš, jak se pěkně vzpíná a ční nad zdejší pahorkatinou. Na cestě k jihu jsi poodešel od všech těch atrakcí hnusného konzumního světa a nechal ses zmoci. Rytíři! Hrr na Evropu!

Autor je literární kritik a antikvář.