Že by představitelům české vlády prospělo alespoň elementární školení zaměřené na komunikaci s veřejností, bylo jasné už během nouzového stavu v březnu. S blížícím se začátkem školního roku a pravděpodobně i druhé „covidové“ vlny ovšem do veřejné komunikace začaly zasahovat osoby, které doposud mlčely, a tiskové konference dostaly novou dynamiku. Od případu nákazy v pražském klubu Techtle Mechtle se totiž mezi dámami z hygieny a šéfem Ústavu zdravotnických informací a statistiky Ladislavem Duškem uchytil nový narativ o nezodpovědné mládeži. Pozadu nezůstává ani epidemiolog Rastislav Maďar, který se podivoval nad tím, že pařit se zjevně chodí i v době pandemie. Vláda nás tedy neúnavně přesvědčuje o tom, že se nic neděje a že není nutné zavádět žádná zvláštní opatření, zároveň nám ovšem hodné tetičky a moudří strýčkové domlouvají, ať jsme rozumní, a přitom se na nás dívají jako na nezodpovědné spratky.
E. Marková
A tenhle znáte? Levičák, liberál a demokrat jsou pro neustálé odkládání prezidentských voleb v Polsku, až volby nakonec stejně proběhnou a vyhraje kandidát ultrakonzervativní pravice… A co tenhle? Levičák, liberál a demokrat drží palce brzkému konání prezidentských voleb v Bolívii, jenže ty se stále jen odkládají, aby nevyhrál kandidát levicových socialistů. Tuto taktiku zvolila dočasná prezidentka Jeanine Áñez, která se v listopadu loňského roku dostala k moci vojenským pučem. Celý svět to tehdy považoval za záchranu demokracie, protože vítěz voleb Evo Morales si prý pomohl volebními podvody. A současní hlídací psi bolivijské demokracie hrozí už třetím posunutím termínu volby právoplatného prezidenta, protože průzkumy výrazně favorizují Luise Arceho z Moralesovy socialistické strany. Proč se najednou neozývají hlasy mezinárodních strážců demokracie, není známo. Zato se ozval bolivijský lid – a to masivní stávkou na začátku srpna, při které žádal dodržení původního, zářijového termínu voleb. Uvidíme, kdo se bude smát poslední.
M. Veselá
Poslední dobou se vedou debaty o přílišném zvýhodňování motoristů na úkor ostatních účastníků provozu. A tak cyklisté bojují za nové pruhy, trasy i pravidla a řidiči se brání hesly o cyklototalitě. Jen chodcům je to jedno, neboť na chodnících bude stejně potřeba i nadále vyhlížet nejen otrikotované vyznavače jedné stopy, ale i různá elektrohejblátka. Sám na kole ujedu několik stovek kilometrů do roka. Automobilem jich překonám přibližně třicet tisíc, povětšinou z nutnosti. Kolik kilometrů urazím pěšky, netuším. Každopádně mám pocit, že na českých stezkách, silnicích i chodnících se chovají jako magoři všichni účastníci provozu. Parádní myšku umí nejen pán v oktávce, ale i maminka s kočárkem. Na cyklostezkách se nevyhýbám jen náhle vyjíždějícím vozidlům, ale také chodcům. Je fakt, že na chodníku mě zatím žádný řidič neohrozil, ale co není… Ano, podmínky pro jízdu na kole jsou u nás tragické, totéž ale často platí i pro chůzi ve městech, a mnohdy také pro pohyb automobilem. Možná by nám nejvíce pomohlo, kdybychom se konečně zbavili svých návyků z devadesátých let, kdy bylo největším vyjádřením svobody upřednostnit sami sebe.
T. Čada
K prostému lidu opět sestoupil hlas shůry. Po celonárodním úspěchu z minulého roku přispěl Petr Kellner i letos do výroční zprávy zlatého telete, známého též jako PPF. Tentokrát se zabývá strastmi lidu bitého koronavirem. „Pro člověka, který tak jako já miluje tvořit a stavět, je nejhorší vidět úpadek a destrukci,“ káže mimo jiné český miliardář. Možná, že ze svého soukromého tryskáče zahlédl osudy lidí splácejících lichvářské úroky z půjček laskavě poskytnutých jeho Home Creditem. Snad je v jejich bídě zahřeje u srdce Kellnerův portrét ze zprávy, na němž pózuje v roli obyčejného člověka v džínách u táborového ohýnku. Zcela určitě je však potěší vědomí, že aktiva jeho PPF Group na konci loňského roku dosáhla hodnoty téměř 1275 miliard korun. „To skutečné, hmatatelné, co je vidět za námi, ve skutečnosti naznačuje, co bude před námi,“ uzavírá mysticky své poselství Kellner. Pánbůh s námi a zlý pryč!
V. Ondráček
Rekonverze istanbulského muzea Hagia Sofia v mešitu vzbudila dle očekávání mezinárodní vášně. Podpora tomuto plánu přicházela převážně z muslimského světa, kritika byla oproti tomu nejhlasitěji slyšet z úst křesťanských církevních představitelů a některých západních politiků a intelektuálů. Ti hovořili o prohlubování konfliktu civilizací a o posledním hřebíčku do rakve tureckého sekularismu. Zatímco podle stoupenců tohoto kroku byla přeměna mešity v muzeum, iniciovaná zakladatelem moderní Turecké republiky Mustafou Kemalem Atatürkem, protiprávním aktem (jak nyní potvrdil turecký Nejvyšší správní soud), dle odpůrců – a jsou mezi nimi i někteří islámští konzervativci – byla ilegální naopak přeměna původního byzantského pravoslavného chrámu v mešitu Mehmedem II. Prezident Erdoğan dnes každopádně slaví symbolické vítězství. To mu však může brzy zhořknout. Téma transformace Hagie Sofie mu totiž po léta dobře sloužilo coby populistická karta, s níž mohl opakovaně odvádět pozornost od četných politických problémů doma i v zahraničí, a poslední dobou především od prohlubující se ekonomické krize. Jenže za několik měsíců, až prvotní nadšení opadne, se i Erdoğanovi stoupenci začnou ptát, kdo metropoli nahradí peníze za (ne zrovna laciné) vstupenky od milionů návštěvníků Hagie Sofie. Staronová mešita je totiž od nynějška stejně jako ostatní muslimské svatostánky v Istanbulu přístupná věřícím i turistům bez rozdílu zdarma.
J. Kondrys