Překročit hranice

Románová prvotina Kláry Vlasákové Praskliny začíná tím, že se nad Farskou louku, tedy na místo někde v Česku, snese třímetrová světélkující koule a zůstane viset nad zemí. Podstatná pro příběh není ona sama (zastoupit by ji mohl i jakýkoli jiný předmět, který se vymyká světu, jak jej známe), ale spíš to, jak na ni reaguje společnost a jak její netečná nevysvětlitelnost ovlivní osudy konkrétních postav. A něco podobného platí i pro Praskliny samotné: důležité je v případě této knihy hlavně to, zda se v české literatuře stane impulsem k diskusi nad skutečností, že u nás podobný styl psaní zatím chyběl, proč a zda je potřebný. Nerozsáhlý debut je totiž výrazný především odvahou, s níž se autorka do imaginativně vcelku náročné antiutopické prózy se surrealistickými a hororovými motivy snaží zapojit témata, která aktuálně řeší česká i globální společnost a setkáváme se s nimi takřka výhradně na půdě publicistiky.

Robotizace práce

I když románovou formu využívá Vlasáková poprvé, v psaní není žádnou začátečnicí – je scenáristkou a dramaturgyní, a mimo to i publicistkou. Potřeba jít na dřeň řečeného a nutnost neztrácet čas hrami s jazykem či snahou o neotřelost se odráží i v překvapivě strohé stavbě vět, která autora jedné čtenářské internetové recenze vedla k ­postesknutí: „Tak budou knihy vypadat, až je budou psát roboti.“ Vrcholná robotizace práce, která zasahuje i takzvaně kreativní profese, je přitom zrovna jedním z oněch aktuálních témat, jejichž rozkladné dopady román ukazuje: co zbude z lidí bez „velkých příběhů“, které se snaží vysvětlit smysl světa a existence, z lidí už tak zotročených bezobsažnou mechanickou prací, bude­-li jim vzata i tahle vynucená aktivita? Jenže pokroku se nikdo postavit nechce. Ostatně i na kouli samotnou reagují místní dost neinvenčně – asi jako na přicházející klimatický a sociální kolaps. Nestali se v téhle blízké budoucnosti už sami stroji?

Postavy jsou od prvních stránek knihy sužovány psychickými obtížemi – úzkostí a vnitřní vyprázdněností. Podstatným důvodem psychické nepohody hrdinů Prasklin ale není nějaká diagnostikovatelná nemoc, nýbrž „eroze smyslu“ pohlcující celý svět. Ztráta zájmu o okolí a vnímání sebe samých prostřednictvím sociálních rolí a významů vrstvených druhými vede k nepřehlédnutelnému nárůstu pokusů o sebevraždu. Děsivé je to zvláště u dětských figur, které jsou nicméně oproti dospělým schopné aspoň nějakého vhledu do stavu světa. Vlasáková tak dovádí ad absurdum zásadní otázku současnosti: co může všeprostupující neoliberální koncept nabídnout jedinci, který se tváří v tvář blížící apokalypse nechce účastnit krysího závodu, jehož cílem je věčně vzdálený sociální vrchol? Skutečnost, že postavy upadají do čím dál tvrdšího spánku, pak není ani tak vyjádřením jejich rezignace, jako spíš zdravou reakcí na nesmy­slnou skutečnost. Jako kdyby to, co je normální („normálně fungovat“), nikdy ne­­odpovídalo skutečnosti, která byla vždy komplikovanější než vynucovaná strojovost.

Krize a oběti

Atmosféra koronavirové krize přihrává vyprávění další kontext – a je nutno autorce přiznat, že v tomto ohledu projevila zarážející míru předvídavosti. Během nouzového stavu odpadla spousta toho, co člověk „musel“, bylo ale čím to nahradit? Cvičení jógy, běhání se psem i horečné úsilí naučit se něco nového (ventilované na sociálních sítích) vyvolávalo především pochybnosti o tom, zda lidé vůbec mají nějaký „záložní plán“ pro případ, že by mohli naplnit svůj život podle vlastního přesvědčení. Sebereflexe lidí, které pouhý fakt existence světélkující koule donutil „přehodnotit dosavadní život“, v Prasklinách ovšem sílí až v pseudoteologické poznání potřebnosti „překročení hranic“, jež hlásá vágně určená skupina Kazatelů. Jediné východisko nacházejí v krvavé sebeoběti – opět do absurdna zveličené externalitě současného ekonomického systému.

Nejtemnějším podtónem knihy jsou ale důsledky neřešené klimatické krize. Mezi všemi děsuplnými obrazy zarazí drobná a úhledná poznámka o postoji ke globálnímu oteplování z kapitoly sledující Učitele, který zahrabává stovky zvířecích mrtvolek v uschlém lese: „Učitel si nepamatuje, že by k nějakým konkrétním krokům skutečně došlo. Nejspíš se to prostě nechalo být.“ Manželka korporátního ředitele zase tvrdí: „Je zbytečný to řešit. Nějakej způsob se prostě vždycky najde.“ V tom podle mne spočívá cena knihy Kláry Vlasákové – je sugestivním apelem k současníkům, varováním, abychom od úzkosti z nedostatku smyslu civilizace plynule a „prostě“ nepřešli v úzkost z nevyhnutelnosti jejího konce. Podle Prasklin je změna možná, spojíme­-li ve hře o nový svět síly. Prvním krokem je uvědomit si, že hranice normality nikdy nebyly definitivní.