Steve Bannon se čtyři roky po vítězné kampani Donalda Trumpa, jíž byl strůjcem, válí svržen v prachu. Na konci srpna přišla zpráva, že byl společně s dalšími zatčen a obviněn, že zpronevěřil peníze ze sbírky na podporu postavení slavné zdi na hranicích mezi USA a Mexikem. Hvězda nejznámějšího intelektuála hájícího americkou výlučnost ale již delší dobu pohasínala. Po roztržce s Trumpem, kvůli které musel v srpnu 2017 opustit Bílý dům, Bannon přesídlil do Bruselu, kde nabízel své služby evropským nacionalistům. A to bez valného úspěchu. Jedinou výjimku tvoří Dignitatis Humanae Institute, který díky protekcím ve Vatikánu získal do správy od italského ministerstva kultury klášter v Trisulti za účelem vytvořit tam „učiliště“ aktivistů za tradiční hodnoty. I pod tlakem místního obyvatelstva ministerstvo koncesi odebralo a dosud se o ni s institutem soudí. Kartouzu obývá jako osamělý kastelán Bannonův vyslanec, bývalý asistent europoslanců britské strany UKIP Benjamin Harnwell. Ten si v rozsáhlém objektu uprostřed lesů musí připadat jako pověstný poslední japonský voják, který pokračoval v boji i mnoho desítek let po kapitulaci.
J. Horňáček
O tom, že zlo může mít banální tvář nenápadného úředníka, psala Hannah Arendtová v knize Eichmann v Jeruzalémě. Podobně banální podobu má zlo pravděpodobně i v případě červencové havárie japonského tankeru MV Wakashio, který ztroskotal na korálových útesech blízko ostrova Mauricius. Důvodem, proč loď zamířila tak blízko k pobřeží a následně způsobila obrovskou ekologickou škodu, prý byla snaha indického kapitána o připojení k internetu přes otevřenou wi-fi hotelů na pobřeží. Za tuhle moderní závislost na datech zaplatí především místní korálové útesy, jakési pralesy oceánů, které jsou už tak v blízké budoucnosti odsouzeny k zániku. Ničí je totiž zvyšující se kyselost oceánů, které významně odčerpávají CO2 z atmosféry. Do moře po havárii uniklo tisíc tun ropy, velká část rozlomeného tankeru bude zřejmě potopena, protože se prý nedá odtáhnout. Daleko větší ekologické katastrofy nás patrně čekají, až Rusko s Čínou začnou těžit fosilní paliva v roztávajícím Severním ledovém oceánu. Snad se v té době minimálně Evropa od spoluúčasti na devastaci Země odstřihne a místo energie uložené desítky milionů let pod zemí začne efektivně využívat tu, kterou nám Slunce poskytuje každý den.
J. G. Růžička
Soukromé subjekty žádají veřejné finance na vlastní přežití. Nechutné! Zhyň, kulturo, která si na sebe nevyděláš, rádi se holedbají příznivci sportu v boji proti nepříteli, který nemá v kapitalistickém darwinismu místo. Nechme stranou, že černotu hamletovského úboru těžko ozdobí logo německého supermarketu a že divadelní kapacita nezačíná od pěti tisíc míst k sezení. Důležité je, že sportovní Pandrhola chudšího kulturního Dařbujána haní jako parazita státních dotací neprávem. Jen fotbalový a hokejový svaz společnými silami spočítaly ztráty z koronakrize na sedm set milionů korun. Účet již byl zaslán nejvěrnějšímu a nejštědřejšímu sponzorovi, jehož podílníky jsou všichni daňoví poplatníci. A národní sportovní agentura si navíc bude moct příští rok rozdělit příspěvek ze státního rozpočtu ve výši téměř dvanáct miliard.
V. Ondráček
Letošní ročník Secret Rave, pořádaný kolektivem Wrong na vápence v pražských Řeporyjích, se pro tentokrát poprvé obešel bez své zakladatelské formace RAW Rave. Původní idea, sledující mengelovský záměr křížit politické freetekno s dekadencí temné elektroniky, se ukázala být slepou uličkou. Přirozený výběr nakonec učinila sociokulturně naprosto vzdálená publika. Umělec je postaven před volbu mezi hudbou sloužící účelům politické propagandy a hudbou, jež se může nezávisle vyjadřovat ke světu vlastními výrazovými prostředky. Výsledkem byla atmosféra snoubení nebe a pekla, utvářená publikem spolu s členy kolektivu BCAA system a dalšími DJi – vesměs kulturně výlučné prostředí, kde umělci účinkují pro jiné umělce. Subkultura vymírajících teknoještěrů nechť si sama pochová své mrtvé.
T. Schejbal
Uprostřed nekončících bojů o výklad komunistického režimu se mi dostal do ruky výtisk Démona súhlasu od Dominika Tatarky, vyřazený ze Zemplínského muzea v Michalovcích. „Bol som pri tom, ako roľníka naháňali do družstva,“ píše tehdy ještě člen komunistické strany v textu oficiálně vydaném už roku 1956. „Ak nevstúpi do družstva, znemožnia ho. Bol som pri tom, no neozval som sa vtedy ani potom verejne na jeho obranu, na obranu proti zjavnému násiliu. Prečo? Stratil som súdnosť alebo ľudský cit? (…) Klamal som? Klamal – tak treba povedať.“ V šedesátých letech byl Démon súhlasu vydán ještě několikrát, v roce 1969 však Tatarka vystoupil ze strany a dostal se na index. Pěkná ilustrace komplikovaného vývoje minulého režimu, nemyslíte? Než jsem knihu dočetl, začalo v Praze nové dějství: bijec revizionistů Michal Klíma nařkl Ústav pro studium totalitních režimů z cenzury. Po standardním recenzním řízení si totiž ústav dovolil nezahrnout do vědecké publikace snůšku rozčarovaných odstavců Františka Čuňase Stárka a Ladislava Kudrny. A protože v nich šlo opět o revizionismus, neváhal Klíma ve svém svatém boji mluvit o porušení Listiny základních práv a svobod (a vše potom náležitě rozmazat na Twitteru). Vida, standardy vědeckého provozu pošlapávají ústavní práva! A tehdy jsem u Tatarky došel k pasáži, kde se svléká jistý soudruh Mataj: „Vyzliekol sa až do spodkov, ale neprestal ideologizovať.“ Soudruha Mataje ale nepřipomínají revizionisté; to spíš strážci jediného výkladu se obnažují ve své zaťatosti. Leč nezoufejme – dokud mají lidé jako Michal Klíma na sobě aspoň spodky, nic není ztraceno.
M. Špína