Necrocockovi s láskou - hudební zápisník

v mlází nad Sázavou

přijíždí sám Necrocock

s forenzní výbavou

Necrocock: Slinotok (Houbařské album, 2016)

Svoji první skladbu složil Tomáš Kohout neboli Necrocock ještě před revolucí. Letos v květnu vyhrál novinářskou cenu Břitva za nejlepší českou tvrdou kytarovou desku. Tutéž anketu ovládl i před více než deseti lety v částečně žertovné kategorii „sex symbol“ a bylo to prý poprvé a naposled, co vyhlášený introvert a narcis vážně přemýšlel, že by na předávání cen osobně dorazil.

Kytarista, kmenový člen skupiny Master’s Hammer a skutečný solitér, který během let tvořil pod svým pseudonymem nebo v duu Kaviar Kavalier, patří mezi nejvzývanější osobnosti zdejšího metalu, přestože se už dobré dvě dekády vrtá spíše v gotickém rocku či elektronice (chilloutový projekt Night Vision). Metalisté své hrdiny ovšem neopouštějí a Necrocock je přitažlivý i svou záhadnou aurou, kterou bohatě vyrovnává deskami, na nichž se s až protikladnou otevřeností věnuje neortodoxním sexuálním praktikám (výše zmíněná, Břitvou oceněná deska má všeříkající název Hotel Inkontinental) či zpracovává své zkušenosti získané při práci v krematoriu nebo během pobytu v psychiatrické léčebně. Letos v červnu label Metal Gate vydal knihu Dělníci kovu I: Necrocock, kterou na základě rozhovorů s Kohoutem a rešerší uvnitř okruhu spřízněných metalových publicistů a hudebníků napsal Václav Votruba, sám aktivní muzikant a dlouholetý zinař z portálu Metal Forever.

Publikace, která zahajuje ediční řadu věnovanou osobnostem českého metalu, však představuje v nejlepším případě uctivý fanouškovský servis. Necrocock je mistr sebeprezentace: s gustem vypráví historky o sexuálním rejdění na veřejných místech, tlejících tělech a podobně – vždy poutavě, ale také na hraně uvěřitelnosti. Opravdu fanoušci sledují jeho dům zašitý v Prokopském údolí drony? A mohl bych je vidět? Ambice portrétovat právě Necrococka byla příliš velkým soustem – a dostat se mu pod kůži se Votrubovi prakticky nepodařilo. Kohout zůstal stejně jako při fotografování promosnímků skryt za vrstvou (narativního) make­-upu a na policích jeho kabinetu kuriozit se vedle vycpaných zvířátek povaluje i mnoho nedořečeného a nezodpovězeného.

Votruba Necrocockovu tvorbu zjevně sleduje a dokáže pokládat i detailní otázky, kniha však nenabízí o moc víc než libovolný rozhovor, jichž dal vyhlášený „milovník a nestřídmý požitkář“ během své hudební kariéry desítky. Zábavné čtení to sice je, na rozsahu více než sto padesáti stran se ale celkem brzy odhalí nejen repetitivnost a občas až únavnost Necrocockových fantaskních příběhů, ale zejména limity Votrubova obdivného přístupu. Kniha sklouzává k popisnosti, na mnoha místech autor zjevně přejímá dikci jejího protagonisty, kterého nejen adoruje, ale i vyloženě omlouvá. A hlavně – zásadně neklade otázku „Proč?“. Proč skončili Night Vision? Proč už nedostává nabídky skládat hudbu k pornofilmům? A proč se nevrátil na pódia se žádnou ze svých kapel? Odpověď, kterou kniha zmiňuje v souvislosti s Master’s Hammer – tedy že „v prvé řadě žije přítomností“ –, je vyloženě neuspokojivá. Chtít po publikaci sebemenší náznak kritičnosti je pak už úplně zbytečné. Slabší album? Vždy se najde někdo, kdo pronese frázi o dosud neobjeveném klenotu.

Necrocockova hudební tvorba je nezaměnitelná, přitahuje posluchače kombinací makabrózních motivů a láskyplnosti a ve své naivitě míří až kamsi k art brut. O to větší škoda je, že se jeho první obsáhlejší portrét spokojuje s frázemi unaveného zinaře a nepřesahuje myšlenkový obzor recenzentství, které nejlíp vystihuje věta „Hudba mi přijde kvalitní“. Čekat od knihy opravdu pronikavý portrét by bylo nejspíš naivní – nejen vzhledem k autorově pisatelské neškolenosti, ale i z důvodu vyhlášeného Necrocockova tajnůstkářství. Je ale škoda, že je tenhle fanouškovský pomníček olezlý ještě předtím, než byl vůbec vztyčen. A bohužel to není v důsledku urinálních hrátek.

Autor je hudební redaktor Radia Wave.