Třetí století života na konci dějin

Selhání ideologií a možnost nové politiky

Není to tak dávno, co Francis Fukuyama oživil Hegelovu myšlenku konce dějin a spojil ji s koncem východního bloku a konečným vítězstvím liberální demokracie. Dnes se nicméně ukazuje, že všeobecné uznání a svoboda nejsou zdaleka tak samozřejmé, jak se mohlo zdát na počátku devadesátých let.

Myšlení Georga Wilhelma Friedricha Hegela zůstává i dvě století od jeho úmrtí fascinujícím fenoménem. Není mnoho myslitelů, kteří by vyvolávali tolik rozporných hodnocení. V některém období či pod určitými interpretačními perspektivami byl přiřazován snad ke všem dominantním ideologiím modernity. Marxisté v něm viděli jednoho z duchovních otců socialismu, jehož bylo ovšem potřeba obrátit z hlavy na nohy; Roger Scruton jej zařadil mezi pilíře konzervatismu; Karl Raymund Popper vytvořil obraz linie vedoucí od hegelovské organické obce k fašismu. A nechybějí ani ti, kteří v něm vidí umírněného liberála v tradici velkých pruských reformátorů, jako byl Heinrich von Stein či Karl von Hardenberg. V tomto článku se pokusím ukázat, že smysluplná diskuse o Hegelovi předpokládá nejprve shodu v definování některých základních pojmů: především dějin, svobody a politiky. Určitý způsob jejich definice dokáže učinit z Hegela fascinujícího myslitele, zatímco jiný z něho dělá nezajímavou, ba za …

Tento článek si přečtou pouze předplatitelé


Předplaťte si Ádvojku

Přihlášení

Kupte si toto číslo elektronicky