Není to tak dávno, co Francis Fukuyama oživil Hegelovu myšlenku konce dějin a spojil ji s koncem východního bloku a konečným vítězstvím liberální demokracie. Dnes se nicméně ukazuje, že všeobecné uznání a svoboda nejsou zdaleka tak samozřejmé, jak se mohlo zdát na počátku devadesátých let.
Myšlení Georga Wilhelma Friedricha Hegela zůstává i dvě století od jeho úmrtí fascinujícím fenoménem. Není mnoho myslitelů, kteří by vyvolávali tolik rozporných hodnocení. V některém období či pod určitými interpretačními perspektivami byl přiřazován snad ke všem dominantním ideologiím modernity. Marxisté v něm viděli jednoho z duchovních otců socialismu, jehož bylo ovšem potřeba obrátit z hlavy na nohy; Roger Scruton jej zařadil mezi pilíře konzervatismu; Karl Raymund Popper vytvořil obraz linie vedoucí od hegelovské organické obce k fašismu. A nechybějí ani ti, kteří v něm vidí umírněného liberála v tradici velkých pruských reformátorů, jako byl Heinrich von Stein či Karl von Hardenberg. V tomto článku se pokusím ukázat, že smysluplná diskuse o Hegelovi předpokládá nejprve shodu v definování některých základních pojmů: především dějin, svobody a politiky. Určitý způsob jejich definice dokáže učinit z Hegela fascinujícího myslitele, zatímco jiný z něho dělá nezajímavou, ba za určitých okolností nebezpečnou postavu intelektuálních dějin.
Neshoda o dějinách
Do Hegelovy doby spadá vznik vědecké historie. S jejím zakladatelem Leopoldem von Ranke byli současníky, třebaže Hegel byl o generaci starší. Do konce osmnáctého století neměla historie s vědeckými nároky mnoho společného. Přestože již během raného novověku došlo v rámci sporů katolíků s protestanty k významnému zpřesnění metod práce s prameny, když potřebovali prokazovat, že jejich interpretace církevních dějin je ta správná, dominovalo ve vztahu k historii spíše dědictví aristotelismu. Aristoteles v Poetice soudil, že „je básnictví filosofičtější a závažnější než dějepisectví“. Dějepisectví nebylo ničím víc než vyprávěním, které jednotlivé události v jisté míře zachraňuje před zapomněním.
Historie jako věda se v postosvícenské Evropě vyrovnávala se dvěma fundamentálními otázkami. Za prvé, nakolik lze vykládat minulost v kategoriích pokroku. Von Ranke se držel perspektivy historismu, tj. že každá epocha má stejně blízko k Bohu. Hegelovské rozumění dějinám je naopak založeno na hierarchizaci epoch podle posunů v uvědomění si svobody: od světa orientálních despocií přes řeckořímský svět ke germánskému impériu, tedy od svobody jednoho v antickém Orientu přes svobodu několika k všeobecnému uznání, jež otevřela reformace a završila Francouzská revoluce. Lapidárně řečeno, každá pozdější epocha měla v tomto pojetí k Bohu blíže než ta předchozí.
Druhou otázkou byla kategorie smyslu dějin v situaci, kdy se sekulární věda již nemohla opírat o nábožensky fundovaný smysl zjevený v Bibli. Peter Singer v populárním úvodu do Hegela (1982, česky 1995) konstatuje vtipně, že kdyby se Hegel na dějiny díval v duchu Mackbethovy vize života, jako na „příběh vyprávěný šílencem, plný křiku a zuřivosti, neznamenající nic“, jistě by se nepouštěl do psaní své Filosofie dějin (1837, česky 2004). Hegelovi nejde ani o pouhý situační smysl, kdy minulost vykládáme teleologicky jako cestu k dnešku. Sleduje „myšlenkové uchopení dějin“, jehož smyslem je pochopit je jako jednotný proces směřující k plnému rozvinutí svobody v podobě všeobecného uznání. Tam nastává konec dějin, protože tento horizont již nelze myšlenkově překročit.
Odpovědi na obě vznesené otázky musíme chápat axiomaticky, protože žádnou z uvedených pozic nelze empiricky prokázat. Teprve způsob, jak si je zodpovím, určí, jak budu na minulost dále nahlížet. Pokud si na tyto otázky odpovím jako Ranke a Mackbeth, pak se už nemusím zabývat Hegelem, protože ho budu považovat za esoteriku či intelektuální švindl.
Okamžik svobody
Pro konceptualizaci konce dějin je ústřední otázkou svoboda a její definování. Je nesporné, že pro Hegela negativní svoboda, ať již ji definujeme jako romantici nebo ekonomičtí liberálové, tj. jako odstranění vnějších zábran jednání, není dostatečné řešení pro osvobození. V návaznosti na Rousseaua a Kanta je Hegelův pojem racionální svobody ambicióznější. Zároveň však i riskantnější, protože v takovém pojetí svobody mnoho vykladačů spatřovalo riziko autoritářství a přinucení ke svobodě. Kant se svou koncepcí člověka jako účelu o sobě je v tomto směru méně zranitelný než rousseauovská obecná vůle vycházející z vůle racionálních občanů, jak zdařile již dávno ukázal historik Jacob Talmon. Hegel se dočkal podobného odsudku od Karla Poppera, který na jeho adresu hřímal, že „zhanobil vše, co je slušné (…), rozum, svobodu, rovnost“.
Přesto Hegela a jemu podobné, kdo nastolují znepokojivé otázky ohledně dostatečnosti pouhého odstranění bariér lidské seberealizace, není možné jen tak šmahem odmítnout. Kdyby to možné bylo, pak by ztratilo význam například studium forem ovlivňování mysli občanů skrze marketing a média, protože koncept negativní svobody se s těmito nástroji ovládání neumí vyrovnat. Než budeme chtít znovu otevřít debatu o negativní a pozitivní svobodě, narazíme i zde na otázky, jež vyvolávají odpovědi axiomatické povahy. Především jde o to, jak budeme rozumět trhu a civilizaci založené na trhu. Pokud jej nazveme kapitalismem, znamená to učinit z něj jeden z „ismů“, který lze teoreticky nahradit „ismem“ jiným. Nebo mu budeme rozumět jako Margaret Thatcherová: kapitalismus jako onen Hayekův spontánní řád jsou jen ekonomická fakta života, a tedy k němu není alternativa? Jen první možnost dává prostor hegeliánskému rozvažování nad racionální svobodou. Jen zde totiž bude platit Foucaultův legendární závěr ze Zrození biopolitiky (2004, česky 2009): v moderní společnosti se trh stává „místem pravdy“, a může tedy ohrožovat lidskou svobodu stejným způsobem jako jiné formy vnější autority, u níž nejsou připuštěny vnitřní rozpory, známé v různých formách předmoderního světa. Můžeme být svobodní, když děláme jen práci, po které je poptávka na trhu, když kupujeme to, co trh nabízí, a když není uspokojena potřeba, nýbrž jen solventní poptávka? V hayekovském diskursu jsou takové otázky zcela absurdní.
Konec politiky
Hvězda Hegelovy sociální teorie ve dvacátém století poněkud pohasla. Nečekanou vzpruhu jeho vizi konce dějin přinesl v osmdesátých letech Francis Fukuyama, který ji propojil s vítězstvím Západu ve studené válce. Liberální demokracie, zbavená fašistické i komunistické konkurence, mohla být prohlášena za naplnění hegeliánského finalismu. Ona se stala naplněním lidské svobody v rovině idejí, protože přináší všeobecné uznání, a poznání již tedy není poháněno, aby šlo dál za své dosavadní hranice. Sarkasticky, avšak výstižně Richard Sakwa v knize Postcommunism (Postkomunismus, 2002) konstatoval, že pád marxistického historicismu jen přinesl vzestup liberálního historicismu, fungujícího podle shodných myšlenkových principů.
Když v létě 1989 publikoval Fukuyama svůj slavný článek v časopise National Interest, uzavřel jej obavou z dlouhých století nudy na konci dějin. Konec dějin totiž bude podle jeho názoru znamenat depolitizaci, velmi smutný čas, kdy boj o uznání, vůli riskovat vlastní život za abstraktní cíle a světové ideologické boje podněcující imaginaci a idealismus nahradí depolitizovaná ekonomická kalkulace, řešení technických problémů, otázek životního prostředí a uspokojování sofistikovaných spotřebitelských nároků. I socialisté, ať již saintsimonovského nebo marxistického ražení, předpokládali, že na konci dějin bude politika nahrazena správou. Hegel však takový závěr nutně neimplikuje. Ostatně i sám Fukuyama připouští ještě mnoho práce vyplývající z konfrontace dokonalé ideje s dosud velmi nedokonalou praxí.
Hegelovské poselství o konci dějin můžeme číst i jiným způsobem, než jaký evokuje Fukuyamův recept nudy posledních lidí. Todd McGowan ve své loňské knize Emancipation after Hegel (Emancipace po Hegelovi, 2019) přichází s názorem, že teprve na konci dějin nastávají podmínky pro politický boj v jeho nejautentičtější formě: „Spíše než o svobodu aktéři nyní bojují o podobu života, který nejvíce odpovídá jejich svobodě. Liberálně kapitalistická odpověď se ukázala jako nedostatečná. Její selhání vychází z mylné představy o svobodě vyplývající z odstranění zjevných vnějších omezení a spolehnutí se na trh v domnění, že ten je autoritou bez vnitřních rozporů. Pokusy o uskutečnění komunistické společnosti ukázaly zase rozpornost věrností, ať již zákonům dějin nebo ubožštěným stranickým vůdcům.“ V McGowanových očích právě tato dvě selhání mohou teprve znamenat otevření pole pro politiku, nikoli její konec.
Autor je historik.