Nevkusné vtipy, boj proti metafyzickému fetišismu, ale i originální vhled charakterizují způsob, jakým s Hegelovým dílem zachází excentrický slovinský myslitel Slavoj Žižek. Příliš uznání mezi filosofy si tím rozhodně nezískal, přesto jeho aplikaci myšlenek díla velkého německého filosofa nelze považovat za nepoctivou nebo banální.
Tři přátelé společně popíjejí na baru a první říká: „Stala se mi strašlivá věc. Když jsem kupoval lístek v cestovní kanceláři, místo „Jízdenku do Pittsburghu! [anglicky Ticket to Pittsburgh]“ jsem řekl: „Špičaté do Prsova [anglicky Pickets to Titsburgh]!“ Druhý odpoví: „To nic není. Při snídani jsem chtěl říct své ženě: „Mohla bys mi podat cukr, zlato?“ Ale řekl jsem: „Ty špinavá děvko, zničila jsi mi celý život!“ A přidává se i třetí. „Počkejte, až uslyšíte, co se stalo mně. Poté, co jsem celou noc sbíral odvahu, abych své ženě u snídaně řekl přesně to, co jsi řekl té svojí, tak ze mě nakonec vypadlo: „Mohla bys mi podat cukr, zlato?“
Tento vtip nejenže ilustruje druh humoru, na který nedá filosof Slavoj Žižek ve svém díle dopustit, ale především podle něho dokonale vykresluje logiku Hegelovy triády. Na základě podobně obscénních vtípků se snaží ukázat, jak funguje klasická posloupnost Hegelovy dialektiky, v níž jedna negace otáčí prvotní tezi v její opak, aby následně druhá negace proměnila antitezi ve výslednou syntézu. Jenže podle Žižeka někdejší superstar německé idealistické filosofie odhalila něco mnohem hlubšího, než jak se tento dialektický pohyb obvykle chápe; nejde jen o cestu tam a zase zpátky.
Abychom mohli pochopit excesivní moment radikální negativity, který vězí v druhé negaci, v onom konečném a překvapivém požádání nesnesitelné manželky o cukřenku, musíme přistoupit na Žižekovo až nebetyčně prosté umění filosofické zkratky. Znáte vtipy o doktorech a jejich sdělování dobrých a špatných zpráv pacientovi? Vezměte ten nejkratší z možných, v němž lékař oznamuje pacientovi napřed dobrou zprávu: „Konečně víme, že nejste hypochondr“, a tento zdánlivě nedialektický kruh podle Žižeka přesně odpovídá začátku Hegelovy logiky.
Hegelovo století
Mohlo by se zdát, že Žižek se pohybuje v jakémsi metavtipu a dělá si tímto způsobem legraci ze čtenáře i Hegela samotného. Je to ale naopak: Žižek bere Hegelovo dílo zcela vážně, a právě proto se ho stále snaží – už více než třicet let – ve svých knihách uvádět k životu. Nevkusné vtipy mu neslouží jako marináda, která dokáže oživit již notně vyschlé maso zdánlivě anachronického myšlení, ale naopak dokazují, že je Hegel aplikovatelný na jakoukoli banalitu naší současnosti.
Za vše mluví i jeho nejnovější kniha, která není ničím jiným než příspěvkem k letošnímu dvěstěpadesátému výročí Hegelova narození. Hned v úvodu díla nazvaného Hegel in a Wired Brain (Hegel v zapojeném mozku, 2020) si pokládá otázku, zda dnes máme německého filosofa považovat jen za pouhou historickou kuriozitu, nebo nám má pořád ještě co říci. A lakonicky si odpovídá nejen kladně, ale navíc prorokuje, že po marxistickém dvacátém století bude to jednadvacáté právě hegeliánské: „Být dnes hegelián neznamená vytvořit nový ideál (úplného uznání, racionálního státu, vědeckého poznání) a poté analyzovat, jak a proč jsme ho ještě nedosáhli. Co ale znamená jednat jako skutečný posthegelián: vzít Hegela nikoli jako závěr, ale jako výchozí bod a zeptat se, jak by se náš současný stav věcí jevil z tohoto výchozího bodu.“
Za tento bod nepovažuje nic menšího než onen „zapojený mozek“, který odkazuje k propojení lidského myšlení s digitálním strojem. Digitalizace myšlení a problematika technologické singularity – umělá inteligence již předčí schopnosti samotného lidstva – se totiž dotýkají samotné autonomie karteziánského subjektu. Co se stane s lidským duchem, pokud vznikne digitální mozek lidstva? Rozvine snad člověk veškerý svůj potenciál v nové éře posthumanity, nebo naopak takové spojení způsobí ohrožení samotné esenciální podstaty člověka a jeho zánik? To jsou otázky, které Žižek označuje za posthegeliánské. A věrný svému způsobu psaní nabízí namísto studie o německém velikánovi aplikaci jeho dialektické logiky.
Filosof nedůvěry a trhlin
Žižekův zájem o Hegela lze vnímat i jako určitý druh obsese. Nikdy se s ním definitivně nevypořádal v jedné či dvou knihách, ale on ho naopak jako duch provází celým jeho dílem. Není divu. Žižek totiž vede nelítostný boj proti obecně tradované představě, že německý filosof vytvořil jakési monstrum panlogismu, kdy neustálé dialektické negace negace nakonec vedou k absolutnímu rozpuštění reality v sebepohybu Ideje. Proti tomu staví jiného Hegela. Místo věrozvěsta idealistického racionalismu, v němž má vše nějaký hluboký význam navzdory všem katastrofám, přichází myslitel Ducha nedůvěry. Už jen legendární Fenomenologii ducha (1807, česky 1960) Žižek redefinuje jako knihu o tom, jak i ten nejlépe naplánovaný projekt vždy nakonec nevyhnutelně zkrachuje.
Žižekův Hegel není arcimetafyzik totalitní logiky, v níž celek vládne nad částmi, ale naopak totalita je sama v sobě rozštěpená a rozdělená. Nekonzistence a antagonismy nepodléhají nějaké vyšší jednotě, ale právě sama jednota je trhlinou. Hegel se v takové perspektivě staví proti projektu osvícenství. Jeho subjekt není světlem rozumu – racionální autonomní entitou stojící proti neproniknutelné přírodě či tradici –, ale namísto toho ztělesňuje absolutní negativitu. Subjektu nehrozí pád do hlubin šílenství, on se naopak ze šílenství rodí. Jen ztrátu bezprostředního nerozlišitelného bytí z nouze látá náhražkou symbolického univerza, v němž dospívá k normalitě.
Šarlatánství jako symptom
Není náhoda, že představa útěku z presymbolické domény pudů do bezpečí každodenního světa rozumu kopíruje základní myšlenku psychoanalýzy. Žižekova interpretace Hegela v sobě nezapře druhý nevyčerpatelný zdroj slovinského filosofa – francouzského psychoanalytika Jacquese Lacana. Slouží mu jako privilegovaný intelektuální nástroj v rámci reaktualizace německé idealistické filosofie a Hegela zvláště. Hegelova dialektická metoda nesměřuje ke smíření původního rozporu, protože nakonec postuluje právě rozpor jako vnitřní podmínku každé identity, což má blízko k Lacanovu pojetí subjektu jako mezery. Výjimka potvrzující pravidlo jako základní princip identity znamená zásah do srdce liberálního pluralismu dožadováním se třetí cesty. Ona šalba zdravého rozumu, která harmonicky smiřuje dvě rozdílnosti v určitý druh přijatelného kompromisu, nemá u Žižekova Hegela šanci na přežití. Proto se ona blairovská třetí cesta mezi socialismem a kapitalismem nakonec ukazuje jako politická iluze zastírající skutečnost, že zůstává na straně kapitalismu, nikoli mimo něj.
Není třeba dodávat, že trojice Hegel–Lacan–
–Žižek vzbuzuje v řadách odborníků nemalý odpor. Například lingvista a politický myslitel Noam Chomsky neváhá Lacana označovat za šarlatána, Žižekovi dokonce ani nepřiznává, že by jeho slova mohla cokoli sdělovat. Ostatně jako šarlatán se jevil i Hegel svému někdejšímu kolegovi na Berlínské univerzitě Arthuru Schopenhauerovi, který mu vyčítal, že našminkovanými nesmysly omračuje čtenáře. Žižek na rozdíl od něho však nepovažuje německou idealistickou filosofii za „doupě plné gaunerů“, ale za neutuchající zdroj filosofického myšlení platného právě pro dnešní dobu.
Paradoxně právě ladnost, s níž dokáže Žižek naroubovat vtip o kanibalovi, který snědl posledního kanibala ve svém kmeni, k sebereflexivní podstatě hegelovského subjektu, neustále vzbuzuje ve čtenáři pochyby, že by mu předkládané myšlenky měly zjevovat neomylné pravdy o skutečnosti. V každém případě nelze Žižekovi upřít, že se mu z pozice samozvaného promotéra mistra těžké váhy filosofie povedl neuvěřitelný kousek: prezentovat (nejen) Hegela prostřednictvím vtipů o krachujících manželstvích.
Autor je sociolog.