editorial

V letošní okurkové sezóně se stala věc nevídaná – narušily ji totiž dvě literární události, které zarezonovaly i mimo literární kruhy. Nepřekvapivě to byly biografie: vzpomínky na režiséra Pavla Juráčka od Dani Horákové a kunderovská monografie od Jana Nováka. První kniha, v níž se partnerka ohlíží za životem a deníky svého někdejšího muže, byla přijata s nadšením, druhá, v níž se známý bijec komunistů ohlíží za životem Milana Kundery, byla opakovaně odsuzována pro svou nevkusnost. K oběma dílům se ve svém eseji vztahuje Blanka Činátlová, která životopisné téma tohoto čísla připravila. Mimo jiné se od ní dozvíme, proč „jsou oba texty podobně úmorné a nesnesitelné“. O literární teorií zatracované recepci díla na základě osudů autora píše Anna Martinovská. Jan Kolář se zamýšlí nad podstatou autobiografického psaní na základě četby Vaculíkova Českého snáře a Hrabalových vzpomínkových próz a konstatuje, že slova „sice selhávají jako pravdivě a přesně referující znaky, ale dávají smysl jako nutkavá gesta, jež naši pozornost obracejí k osobám, na něž se nesmí zapomenout“. O Kunderovi, Hrabalovi, ale i Rolandu Barthesovi se dočteme v rozhovoru s literárním teoretikem Jakubem Češkou, který o čerstvě vydané Kunderově Slavnosti bezvýznamnosti říká: „Podle mne je to první Kunderův román, u nějž lze obtížně říci, o čem vlastně je. Může být vyložen i jako slavnost života, který se vzpouzí jakémukoliv sémantickému zakotvení, jakémukoliv smyslu.“