Ve stojatém láku koronavirové okurkové sezóny se občas objeví báječný anekdotický důkaz toho, jak chytré jsou vlastně systémy, o kterých se neustále zdůrazňuje, že jsou chytré. Twitterový účet Chytré karantény, společného projektu zdravotních a armádních specialistů a teď asi i několika stážistů – budiž jim jejich sívíčko lehké –, vypustil na internet graf, z něhož se člověk na základě „analýzy tisíců dat ze systému“ dozví, že když bude doma koukat na televizi, nejspíš nechytí koronavirus. Zde ovšem statistický výkon superpočítačů z hygienických stanic zdaleka nekončí – ona analýza je totiž jen zrcadlově otočenou kopií dva měsíce starého grafu texaské medicínské společnosti TMA. Jedinou změnou jsou některé „počeštěné“ aktivity různé rizikovosti: na rozdíl od Američanů, kteří by si měli při bohoslužbách dát pozor na kašlání, Čecha čekají trable při intenzivním sdílení brček na diskotéce. Systém tak pro jednou rozptýlil pochybnosti těch, kteří se obávali, že jsou jím sledováni intenzivněji než formou špatně vyplněné excelové tabulky.
V. Lukavec
Byly doby, kdy se někdejší brněnský primátor Roman Onderka chlubil, kolik kilometrů cyklostezek dokázala radnice v jihomoravské metropoli za rok vytvořit. Možná tehdy vznikla nevraživost proti takzvaným cyklofašistům. Filutové z radnice totiž v drtivé většině investovali pouze do nátěru, kterým prostě přemalovali část chodníku na červeno. Rok se s rokem sešel a přišel čas starý dobrý nápad oprášit. Brňané se tentokrát mohou kochat působivým modrým lemem, který v některých případech pozřel až tři čtvrtiny šíře chodníku. Auta, kterých v centru stále přibývá, totiž potřebují mít kde parkovat. Brnu tedy vládne „autofašismus“, místní ale může potěšit příběh řidiče MHD Josefa Prokeše, který odmítl řídit autobusy vyzdobené reklamou SPD s heslem proti inkluzi ve školství. Otec dvou autistických dětí, kterým inkluzivní školství pomáhá, nakonec svým odhodláním a tlakem na primátorku dosáhl odstranění xenofobní reklamy z veřejných dopravních prostředků. Komu se ale podaří zlomit pokračující diskriminaci brněnských chodců, zůstává ve hvězdách.
V. Ondráček
Když se po dlouhém váhání nakonec předseda Senátu Miloš Vystrčil rozhodl, že uskuteční cestu na Tchaj-wan naplánovanou svým předchůdcem, působilo to jako znamení, že Čína nebude určovat zahraniční politiku České republiky alespoň v horní komoře parlamentu. Během čestného proslovu ovšem Vystrčil udělal hned několik přešlapů. Snad aby se vyrovnal velikánům, pasoval se ve svém projevu neskromně na následovníka odkazu Václava Havla a zvoláním „Já jsem Tchajwanec!“ dokonce na pokračovatele Johna F. Kennedyho. V proneseném projevu pak osmatřicetkrát zopakoval různé varianty slova demokracie, snad aby nebylo pochyb, na které straně barikády stojí. Jeho proslov byl následně mnoha „demokraty“ veleben na sociálních sítích téměř jako záblesk politické geniality. Stačilo přitom zdlouhavě hovořit o podobnosti cest obou zemí k demokracii, o tom, jak je svoboda báječná, a prokládat to nadšením pro krásy navštívené, ale i rodné země. Návštěva Vystrčilovi nicméně otevřela cestu ke stranické nominaci na post prezidenta, kterou zatím neodmítl. Je otázkou, zda by byl ve své funkci následně kopií Václava I. nebo Václava II. Pravděpodobně by se ale vrátil ke své původní nenápadnosti, v níž žil do roku 1989, jak v proslovu přiznává, ale i roky následující.
J. G. Růžička
Chyběl vám Václav Klaus? Po rozhovoru pro Právo a komentáři pro Junge Freiheit, přetištěném v MF Dnes, zase dlouho nebude. Český exprezident si neváhal postěžovat na žalostnost současné politické situace, v níž vznikají „podivná hnutí, seskupení“. Trefný políček svému potomkovi. Redaktorovu poznámku, že před šestnácti roky dopisem vyčinil běloruskému autoritáři Alexandru Lukašenkovi za neregulérní volební vítězství, ovšem někdejší vizionář zazdil tupým konzervatismem – nyní se hlavně obává druhého Majdanu. V komentáři ovšem nasazuje ještě těžší kalibr, když hnutí Black Lives Matter označuje za „ničení našich dějin, hodnot a tradic“, ba „kulturní revoluci“ a konspiračně označuje pandemii koronaviru za prostředek „usnadnění“ masové migrace. Alespoň ale víme, že i v turbulentních dobách se můžeme spolehnout na nějakou jistotu. Vášnivý sběratel čestných doktorátů a chilských per nás svými názory už těžko překvapí.
M. Veselá
„Pozornost veřejnosti stále více přitahují objekty a místa, do kterých se po letech stagnace či uzavřenosti vrací postupně život.“ Ne, milé děti, dnes si nebudeme povídat o squattingu ani o politicích, kteří se konečně rozhodli zatočit s vlastníky, co nechávají stovky prázdných domů a bytů schválně chátrat nebo je využívají jen na investice. Dnes se budeme bavit o City Makers! Že nevíte, kdo to je? Jsou to například noví majitelé Domu odborových svazů, dnes ovšem zvaného Radost, nebo plánovači Pražské tržnice. Tito stvořitelé nových měst a světů vyprávěli na festivalu OpenHouse o svém neutuchajícím nasazení a o překážkách, se kterými se musí potýkat. Vkrádá se mi na mysl kacířská otázka, co je tou překážkou, když Radost i holešovická tržnice byly a jsou normálně využívaná místa. Zda jí náhodou nejsou obyčejní obyvatelé města, kteří ho také po právu využívají a nechtějí se nechat ze svých domovů a veřejného prostoru vystrnadit designově vyleštěnou kulturou a drahými službami. Možná bychom měli podobným „tvůrcům měst“ připomenout, že města tu existovala i před nimi a že gentrifikace městské čtvrti spíš poškozuje, než že by je vytvářela.
A. Medková