Jako příspěvek k české vlně environmentální poezie a ke končícímu létu tu mám dnes toto: o prázdninách jsem obědval drozdy. Fuj! No tohle!
Do ptačí restaurace Bulgarelli v romaňolské Meldole mě vzal můj italský švagr Stefano. Ošklivý podnik přiléhal ke kostelíku s upatlanými okny, před jehož dveřmi viselo plesnivé lehátkové plátno. Z jídelny do božího stánku vedla dřevěná dvířka a naopak.
Stefano nepracuje. Žije z pronájmu činžáku, kterému moje sestra přezdívá „hotel pro kámoše“, a jeho život se ustálil na třech pilířích: motorkách Ducati, tetovacím salonu a romaňolském jídlu. Zkrátka, Stefano je samá láska a nadšení. Má mě rád. Jen co své červené Ducati vyhoupl na stojan, začal se předvádět. Mával potetovanýma rukama a narvané restauraci mě představil jako „poetu grande z čarokrásné Prahy, který nemá řidičák“. Všichni Romaňolci se otočili od pasty a zdravili mě a zdravili Stefana. Teď k drozdům.
Jejich obědvání začalo teologicko-jazykovým koutkem, z něhož jsem si mnoho neodnesl. Majitel – zarostlý vychrtlý Bulgarelli, který připomínal poustevníka nebo žebráka a měl tak vodnaté oči, jako by byly skleněné – se mi snažil přiblížit nějaké rčení o drozdech. Myslím, že říkalo, že „není nic lepšího než grilovaní drozdi“, a zároveň, že „nad drozdy už nic není – jen nebe a v něm andělé, kteří se nejedí“. A tedy že drozdi jsou nejchutnější proto, že jsou tím nejvyšším, co se pojídá. Co se užuž dotýká andělských bytostí a světců, ale ještě to lze slupnout. Ačkoli jsem nerozuměl, namítl jsem, že divoké kachny, které se běžně konzumují, létají přece výš než drozdi. Bulgarelli se zamračil a odešel do kuchyně.
Zmlknul jsem a z rozpaků pil příliš mnoho vína. A tak když poustevník se skleněnýma očima konečně drozdy donesl, byl jsem opilý. Líčení té pochoutky není tím pádem spolehlivé. Ale budiž.
Na míse leželo devatenáct pečených drozdů. Griloval jsem je šest hodin, řekl žebrák slavnostně. Stefano zamrkal. Drozdi byli malí a černí a vypadali jako spálená jablíčka. Nebo brambory, co v popelu ležely příliš dlouho a jsou ohořelé a uvnitř vypálené. Jak se to jí, Stefano? Takhle, řekl Stefano, a nacpal si celého drozda do pusy. Skousl. Prasklo to. Stefano obrátil oči v sloup. Potom několikrát žvýkl, zhluboka se napil vína, pomíchal to všechno v ústech a – slastně začal ze zubů vytahovat drozdí kůstku za kůstkou. Červené mu stékalo po rtech v pramíncích stejně tenkých jako ty kosti.
„Teď ty,“ řekl s plnou pusou.
Udělal jsem to po něm, a když i mně ptáček praskl na jazyku, ucítil jsem, jak mi do krku stéká hmota, která chutnala jako zkyslý med smíchaný s olejem. Dvěma hlty jsem vyprázdnil sklenici. Co to je, Stefano? Bulgarelliho speciální drozdí nádivka, odpověděl švagr. Aha, a nádivka z čeho? zajímalo mě. Nikdo neví, tají to i před rodinou, ale určitě je v tom drozdí krev, řekl Stefano a v puse mu puknul nový drozd. Ten Bulgarelli je lišák, dodal a otevřel další lahev. Tak na drozdy! připil mi a druhou rukou se šťoural v zubech. Na drozdy! řekl poeta grande z čarokrásné Prahy a ucítil, jak se mu drozdí kůstka vzpříčila mezi stoličkami.
Co následovalo, přesně nevím. Ale bůhvíproč se pamatuju na oltář kostelíka za jídelnou. A taky na nějaké zlaté sochy, které jsem viděl hrozně zblízka.