Není nad drozdy - sloupky psané na vodu

Jako příspěvek k české vlně environmentální poezie a ke končícímu létu tu mám dnes toto: o prázdninách jsem obědval drozdy. Fuj! No tohle!

Do ptačí restaurace Bulgarelli v romaňolské Meldole mě vzal můj italský švagr Stefano. Ošklivý podnik přiléhal ke kostelíku s upatlanými okny, před jehož dveřmi viselo plesnivé lehátkové plátno. Z jídelny do božího stánku vedla dřevěná dvířka a naopak.

Stefano nepracuje. Žije z pronájmu činžáku, kterému moje sestra přezdívá „hotel pro kámoše“, a jeho život se ustálil na třech pilířích: motorkách Ducati, tetovacím salonu a romaňolském jídlu. Zkrátka, Stefano je samá láska a nadšení. Má mě rád. Jen co své červené Ducati vyhoupl na stojan, začal se předvádět. Mával potetovanýma rukama a narvané restauraci mě představil jako „poetu grande z čarokrásné Prahy, který nemá řidičák“. Všichni Romaňolci se otočili od pasty a zdravili mě a zdravili Stefana. Teď k drozdům.

Jejich obědvání začalo teologicko­-jazykovým …

Tento článek si přečtou pouze předplatitelé


Předplaťte si Ádvojku

Přihlášení

Kupte si toto číslo elektronicky