Antifacore

"Připadá mi, že jsem za poslední dva měsíce vůbec neměla příležitost truchlit. Smrt obnáší tolik práce, peněz a plánování. Opravdu neexistuje žádný způsob, jak se dostat z pasti kapitalismu. Před několika týdny jsem si na Pinterestu tajně vytvořila nástěnku kvůli inspiraci na svatební šaty, a teď musím zařizovat pohřeb největší lásky svého života,“ píše v textu Suicide by Capitalism (Sebevražda podle kapitalismu) na webu medium.com Olivia Mignosa, přítelkyně Phila Haggertyho, kytaristy bostonské indierockové formace Somos. Osmadvacetiletý hudebník se oběsil 10. srpna 2019, dva měsíce před ohlášeným vydáním třetí desky své kapely. Somos se pak rozhodli nahrávku nazvanou Prison on a Hill zveřejnit s předstihem na Bandcampu, aby získali peníze na Haggertyho pohřeb. Vybrali je takřka okamžitě a více než tři tisíce dolarů, o něž cílovou částku přesáhli, darovali Heather ­Heyer Foundation, nadaci pojmenované po občanskoprávní aktivistce, kterou v roce 2017 zabil neonacista na demonstraci v Charlottesville.

Kritika systému

„Znát Phila znamenalo znát jeho politické ná­zory,“ píše Mignosa a v rozhovorech to potvrzuje i zpěvák a baskytarista Michael Fiorentino. Podle něj byl Haggerty zásadním článkem skupiny a měl velký vliv na podobu hudby i textů. Byl to ostatně právě jeho nápad přiklonit se k melodickému indie rocku poté, co oba hudebníky přestalo bavit hrát hardcore. Založení Somos znamenalo pro Haggertyho i Fiorentina výrazný posun v jejich hudebním směřování, ale pokud jde o ideovou stránku, změna nebyla zas tak zásadní, což je patrné už z devítipísňového debutového alba Temple of Plenty z roku 2014. Texty nejsou tolik úderné, jak bývá zvykem u hardcorových kapel, ale pořád v nich jde primárně o kritiku, byť spíše implicitní – nespokojenost se stávajícími poměry je vyjádřena prostřednictvím nezaujatého popisu každodenního chodu systému „Vzorec se ustálil – pořád to samé od devíti do pěti, od šestnácti do pětašedesáti,“ zpívá Fiorentino ve skladbě Dead Wrong.

Skupina začátkem roku 2015 zrušila plánované turné a vzala si několikaměsíční pauzu – důvodem by zpěvákův špatný psychický stav. Zřejmě i proto byla druhá deska First Day Back (2016) mnohem introspektivnější než debut, jakkoli Fiorentino tvrdil, že píše „pořád dokola jeden a ten samý song o samotě a násilí v americké společnosti“. Jak moc tyto pocity sdíleli ostatní členové skupiny, se dozvídáme i ze zmíněného textu Olivie Mignosy. Autorka vyjmenovává celou řadu systémových problémů, které Haggertyho sžíraly: katastrofální stav amerického zdravotnictví, fašizace společnosti nebo nemožnost sociální mobility navzdory úporné snaze a pracovitosti. Právě proto prý v jeho případě nefungovala terapie: příliš se „soustředila na něho samotného, přestože jeho úzkost kořenila ve světě kolem nás“.

Den po srpnové tragické události kapela zesnulého kytaristu na svém twitterovém účtu charakterizovala jako člověka, který se nikdy neváhal vrhnout do boje za dobrou věc: ilustrovala to přiloženým videem, na němž Haggerty na kameru ukazuje nacionalistické a xenofobní plakáty, které s přítelkyní přes noc strhali ve své čtvrti, etnicky rozmanitém Východním Bostonu. „Obvykle nás označují jako indie rock, pop punk, emo, alternativní rock a podobně. Odteď jsme Antifacore,“ objasnili Somos později.

Vězení na kopci

Politickou angažovaností je prostoupená celá aktuální deska. Už jen název, ironicky odkazující na proslov, v němž prezidentský kandidát a budoucí prezident Ronald Reagan v předvečer voleb v listopadu 1980 snil o Americe jako o „třpytivém městě na kopci“, nebo červený šíp na obalu, který si kapela vypůjčila z loga britské organizace Anti­-Nazi League, dávají tušit, že se nejedná o neproblematický, myšlenkově mělký pop. Přesto takový pocit může posluchač zpočátku mít. Už album First Day Back mělo – k nelibosti mnoha fanoušků – výrazně zasněnější zvuk než první deska, na níž stále ještě dominovaly kytary. Prison on a Hill jde místy ještě dál a využívání syntezátorů a zreverbovaných kytar nahrávku posouvá až k žánru dream popu. Vyleštěný zvuk, líbivé kytarové vyhrávky a Fiorentinův melodický zpěv skoro až kontrastují se sociálněkritickými texty, které sice pořád poskytují dostatek prostoru pro imaginaci posluchačů, ale jejich sdělení se rozhodně nerozmělňuje v neurčitém poetickém oparu.

Somos jsou na Prison on a Hill tematicky zatím nejtemnější a skoro všechny písně se dotýkají nějaké formy násilí, utrpení nebo strádání. Balada Mediterranean, inspirovaná smrtí tříletého syrského chlapce Alana Kurdího, reflektuje nárůst autoritářství a antiimigrantských nálad. Ve skladbě Ammunition se Fiorentino ptá: „Je tohle to nejlepší, v co můžeš doufat? Zvládat pomalý úpadek, pachtit se po stabilitě a mít dobrý výhled na pohromu?“ Album líčí společnost jako nefunkční uskupení různě semletých, narušených postav a vyznívá veskrze pesimisticky: člověk má podle kapely na výběr mezi „slepou nadějí a bezesnými nocemi“, zaznívá v Untraceable Past. Desku Prison on a Hill lze poslouchat jako vyzrálou, ale nesmiřitelnou generační výpověď a tragická událost, která kapelu potkala, její význam ještě zesiluje.

Autor je publicista a překladatel.