Vztahové peklo

Dramatický text Ritter, Dene, Voss rakouského spisovatele Thomase Bernharda je kvůli svému specifickému způsobu vzniku tak trochu legendou. Bernhard hru totiž napsal v roce 1984 pro dvě konkrétní herečky a jednoho herce: Ilsu Ritterovou, Kristen Deneovou a Gerta Vosse. Nové jméno Oběd u Wittgensteina získala inscenace v Národním divadle na konci roku 2019 na základě svého obsahu – je inspirována myšlenkovým světem Ludwiga Wittgensteina, v němž existují věci, které nelze vyslovit, a důležitou roli hraje mlčení a ukazování.

Nejde o první příležitost, kdy se české publikum může s tímto Bernhardovým textem setkat. Aktuální interpretaci v režii Daniela Špinara předcházelo zpracování Jana Antonína Pitínského v roce 1996 s obsazením Jiřího Ornesta, Zdeny Hadrbolcové a Emílie Vášáryové; dále lze připomenout uvedení v olomouckém Divadle na cucky nebo představení vídeňského Burg­theateru na prvním ročníku Pražského divadelního festivalu německého jazyka.

Na oběd nedojde

Trojúhelník Zuzana Stivínová, Lucie Juřičková a Saša Rašilov uvádí černou komedii sourozeneckých vztahů. Blízcí příbuzní nemohou být ani spolu, ani bez sebe, vzájemně se nenávidí, ale zároveň i milují. Koloběh nechtěné lásky předávané z generace na generaci (ať už rodiče milují příliš nebo vůbec, vždy nakonec zraňují), paradoxnost tohoto citu a neschopnost spolu jakkoli komunikovat… Na scéně se objevuje trochu přepjatá, ale vlastně příjemně odpočinková legrace, která osloví zejména tu část publika, která v ní najde paralely s vlastním životem. Ostatně zesměšňování, obviňování, výčitky či jiné vztahové peklo někdy zažil prakticky každý.

Režie působí sebevědomě; děj hry, který původně spočívá ve společném obědu tří sourozenců, se posouvá do zvláštního prostoru s vysokými bílými stěnami, který nápadně připomíná psychiatrickou léčebnu. Na oběd nedojde, sourozenci se v této „místnosti“, kde je všechno možné, obejdou bez něj. V pravém zadním rohu jeviště po celou dobu sedí pavouk­-bubeník s dlouhými černými vlasy visícími přes obličej, pomalovanou zjizvenou tváří, krví podlitýma očima a koženým páskem na nahém břichu, který doprovází – občas zbytečně, občas vhodně – výroky a činy sourozenců. Do místnosti, tedy na jeviště, se vchází krbem, v němž na LED obrazovce plápolají plameny, asi ilustrace rodinného tepla, a do divokého bubenického sóla sem tam ještě zablikají červená světla. Tváře herců pokrývá silná vrstva bílého líčidla; výrazné kostýmy, napětí těla a přepjatost každého gesta podtrhují dojem grotesky.

Co přimělo ke glose i Josefa Chuchmu na webu České televize, je nafukování velkých zlatých písmen, postupně tvořících nápis „willkommen“. Sestřičky tímto způsobem vítají bratra, který se vrací ze Steinhofu, léčebny pro choromyslné ve Vídni, na kterou čtenář Bernharda opakovaně naráží i v jeho prozaic­kém díle. Na písmenech jako takových jistě nic špatného není, ale když podobné scénografické řešení vidíte během jedné sezóny popáté…

Dynamické nastudování

Jako velká obdivovatelka Bernharda jsem měla vlastní, poměrně konkrétní představu, jak jeho text interpretovat. Vize to byla jemná, plná ticha a až erotického vemlouvání replik do prostoru. Špinar zvolil nastudování dynamické a až extaticky činoherní – a také to fungovalo. Jednak proto, že samotná předloha má nepopiratelné kvality, ale i proto, že když vtrhne na scénu Rašilov s ulízanými vlasy, ve vytahaném kabátu a sandálech a dostane se do rauše, ve kterém nadává na všechny a na všechno (Bernhardova specialita), ironie, cynismus, ale i osobní bolest génia jsou doslova hmatatelné. Text pracuje s opakováním – další z výrazných Bernhardových figur –, a tak je možné si znova a znova vychutnat jednotlivá slova: šarlatán, antiumělec, mazanice, diletantismus, katafalkismus, žloutkové věnečky…

Ačkoli je skvělé, že Národní divadlo sáhlo i po divácky méně vděčném kusu, je trochu škoda, že se v interpretaci nezachovalo bernhardovských prvků více – postrádám především prostor pro nedoslovnost, ticho ukryté za zvukem. Místy dynamika dění sklouzává do ukřičenosti: Rašilov s patkou – rudý a prskající – trochu zbytečně připomíná karikaturu Hitlera, Stivínová – divoce máchající rukama a neustále teatrálně kolabující – zase vysloužilou operní pěvkyni. Jako kdyby koncert narychlo dirigoval jiný dirigent: je to stejná hudba, ale posluchači se zdá, že to není úplně to pravé. Přes všechny výhrady ale vyrazit na oběd k Wittgensteinovi přijde vhod.

Autorka je herečka.