O estetické hranici - slepá v kopřivách

Z obou stran podél příjezdové cesty k Do­­mu kultury Mír (anebo taky Svět) stojí v nevelkých rozestupech mezi borovicemi po pěti portrétech – mozaiky z kamene a smaltu, každá něco přes půldruhého metru na metr, v kovovém rámu, na kovových nohách. Dva spisovatelé, tři skladatelé, malíř, houslista, básník, baletka a partyzánka. Černobílé tváře na křiklavě barevném pozadí. Pozdně sovětské monumentální umění. Brutální, těžkopádné a betonově nehybné. Odpuzuje a přitahuje zároveň. V otevřené městské krajině se s ním člověk smiřuje. Tím spíš, že na vzduchu sympaticky chátrá a ztrácí svůj komisní ráz. Už dávno ty známé tváře lhostejně míjím, jen občas se zastavím u stařičkého sršatého Tolstého s obligátní břízkou. Je v něm něco až sentimentálně něžného.

Na dva identicky provedené mozaikové portréty od téže autorky, Nadi Légerové, jsem před nedávnem narazila u docela jiné „cesty“. Visely na tmavě zelené zdi vedle rudého běhounu z obrovské řádové stuhy, který …

Tento článek si přečtou pouze předplatitelé


Předplaťte si Ádvojku

Přihlášení

Kupte si toto číslo elektronicky