Z obou stran podél příjezdové cesty k Domu kultury Mír (anebo taky Svět) stojí v nevelkých rozestupech mezi borovicemi po pěti portrétech – mozaiky z kamene a smaltu, každá něco přes půldruhého metru na metr, v kovovém rámu, na kovových nohách. Dva spisovatelé, tři skladatelé, malíř, houslista, básník, baletka a partyzánka. Černobílé tváře na křiklavě barevném pozadí. Pozdně sovětské monumentální umění. Brutální, těžkopádné a betonově nehybné. Odpuzuje a přitahuje zároveň. V otevřené městské krajině se s ním člověk smiřuje. Tím spíš, že na vzduchu sympaticky chátrá a ztrácí svůj komisní ráz. Už dávno ty známé tváře lhostejně míjím, jen občas se zastavím u stařičkého sršatého Tolstého s obligátní břízkou. Je v něm něco až sentimentálně něžného.
Na dva identicky provedené mozaikové portréty od téže autorky, Nadi Légerové, jsem před nedávnem narazila u docela jiné „cesty“. Visely na tmavě zelené zdi vedle rudého běhounu z obrovské řádové stuhy, který v prvním sále Treťjakovské galerie vedl k portrétu Leonida Brežněva řečnícího na pozadí blankytného nebe. Výstava nazvaná Ne navždy byla věnována umění právě jeho epochy – epochy stagnace. Ostatně i na jedné z těch mozaik byl Brežněv, na druhé pak tehdejší ministryně kultury Jekatěrina Furcevová. Jejich kamenné obličeje (barvou i výrazem) mi připadaly nečekaně blízké – jako by sem, do toho strojeně slavnostního sálu, vypadly z mojí omšelé každodennosti ve vědeckém městečku jaderných fyziků; tady ovšem více dráždily. Nebylo možné je nevšímavě přejít, nebyly netečnou městkou kulisou, byly exponátem, dokumentem, důkazem. Byly ale uměním?
Tuhle nemožnou otázku jsem si pak kladla v každém dalším sále – při pohledu na prostorná plátna s industriálními výjevy z kazašských stepí, na startující rakety vprostřed benátského karnevalu, na hyperrealistická zátiší s naleštěnými samovary nebo hliněnými džbány, na opálenou holčičku s vránou na hlavě v pronikavě zelené trávě před venkovskou chalupou, na skupinky poflakujících se, popíjejících a debatujících přátel v tesilových oblecích, na pseudorenesanční vyobrazení kolchozního tržiště nebo laškovných dětských her v jakési rajské zahradě, na mnohé jiné – nevkusné, obludné, ba zvrhlé.
Všechno to byly obrazy, které jako bych matně znala – z chodeb, kanceláří a zasedacích místností nejrůznějších úřadů. Obrazy-kulisy. Chtějí se líbit a trvají na tom, že věrně odrážejí skutečnost – jedno zda žitou nebo chtěnou. Mísily se tu volně s konceptuálními kousky, které se podobným představám otevřeně vysmívají – pohrávají si s nimi, ale důsledně je boří. Oficiální sovětské umění vedle neoficiálního. Zažitá hranice mezi nimi byla záměrně rozmyta. Výstava vycházela z populární teorie antropologa Alexeje Jurčaka, který jakékoli opozice zavrhuje jako zjednodušující a tvrdí, že pozdní socialismus v Sovětském svazu byl „krajinou normálního života plného tvůrčích světů“. Chm, v každodennosti možná. V umění rozhodně ne, říkala jsem si na odchodu z galerie a odporně upatlaný pocit jsem v tom letním dni vůbec neměla jen z gumových rukavic a propocené roušky. Hranice mezi oficiálním a neoficiálním uměním zdaleka není pouze ideologická.