Důstojník, který věděl příliš mnoho

Do českých kin se dostala novinka Romana Polanského Žaluji!. Vydařené historické drama o Dreyfusově aféře někteří komentátoři vztahovali k režisérovým vlastním kauzám. Film ale spíš pokračuje v Polanského suverénní práci s paranoidní atmosférou.

Námět snímku Žaluji! sváděl některé filmové publicisty k domněnce, že v něm režisér Roman Polanski bude vytvářet paralely se svým vlastním životem. Ve skutečnosti jsou ale spojnice mezi Dreyfusovou aférou a Polanského kauzou jen vágní a těžko obhajitelné. Polanski je od konce sedmdesátých let v USA stíhán za zneužití nezletilé, ke kterému se navíc přiznal. Ze Spojených států pak odešel do Evropy, kde pokračuje ve filmařské dráze, která ostatně už od počátků byla výrazně kosmopolitní. Evropské země, kde se Polanski zdržuje, ho setrvale odmítají do USA vydat a američtí filmaři zase nemají nejmenší problém ho nadále angažovat do hollywoodských produkcí. Představa o tom, že Žaluji! bude Polanského účtováním s americkou justicí maskovaným za historický film, tak nejspíš souvisí s drobnými kontroverzemi, které vyvolalo premiérové uvedení snímku na festivalu v Benátkách. Polanski byl v roce 2018 kvůli své kauze vyloučen z oscarové akademie a Benátky byly po této události prvním festivalem, kde byl osobně přítomen, což vyvolalo velkou publicitu. Samotný film ale Polanski připravoval mnohem dřív. Jeho románovou předlohu Důstojník a špeh (2013, česky 2016) dokonce napsal Robert Harris na režisérův popud s tím, že Polanski podle knihy natočí film.

 

Pohled dovnitř

Není divu, že Dreyfusova aféra byla pro Polanského fascinující událost. V mnoha ohledech totiž koresponduje nikoli s jeho vlastním osudem, ale spíš s jeho auteurským profilem. Polanski se od začátku kariéry profiloval jako zvláštní mix Hitchcocka a Kafky. Hitchcockovští hrdinové jako by se v jeho filmech ocitali v kafkovském světě. Šlo o obyčejné lidi, kteří se bez vlastního přičinění zapletli do složitých, konspiračních scénářů. Zároveň se ale ocitali v přízračných světech absurdních a unikavých protokolů, očividně dysfunkčních institucí a neurčitého předstírání. Z tohoto spojení těží Polanského vrcholné snímky, jako Rosemary má děťátko (Rosemary’s Baby, 1968) nebo Nájemník (Le Locataire, 1976), a stejně tak i Žaluji!. Zejména první polovina filmu, kdy se armádní důstojník Georges Picquart, bývalý učitel čerstvě odsouzeného Alfreda Dreyfuse, stává novým ředitelem francouzské tajné služby, má nádech paranoidní noční můry o podivínském úřadu, kde zaměstnanci lepí dohromady potrhané dopisy od důležitých osobností, předávané v podivně liduprázdném kostele. Do tohoto konspiračního hávu Polanski obléká celou atmosféru fin de siècle, ať už jde o prestiž armády, všudypřítomný antisemitismus či písmoznalectví, které tu hraje roli analogového předchůdce dnešních vyšetřovacích a dokazovacích technologií. Žaluji! je především film o nahlížení pod povrch věcí, do vztahů a dějů, které jsou z různých důvodů utajené a privátní. Může přitom jít o nevěru či zapovězený homosexuální vztah, stejně jako o mezinárodní špionáž či snahu ututlat pochybení armádních vyšetřovatelů. I v tomto ohledu je to typické dílo tvůrce, jehož filmy se vždycky s neskrývaně perverzní rozkoší zabývaly nořením se do skrytých vrstev.

 

Film mimo svůj čas

Jistě je možné interpretovat Polanského snímek jako dobový předobraz současných sledovacích metod a zmanipulovaných kauz. Problém je, že nám to příliš nepomůže pochopit ani současnost, ani film samotný. Spíš než s metaforou dneška tu máme co dělat se zručně vysoustruženým paraoidním thrille­­rem, ve kterém velmi obecná a nadčasová témata dobře zapadají do konkrétních fikčních reálií. Tedy s něčím, co Polanski výtečně zvládal už ve svém celovečerním debutu Nůž ve vodě (Nóż w wodzie, 1962). Žaluji! ostatně působí jako dílo, které si Polanski vyvzdoroval na samotném času. Je to výpravné historické drama natočené bez vyloženě megalomanských výjevů, ale skládající obraz doby především z množství pečlivě umístěných detailů. Archaický dojem ze snímku, který svou estetikou spadá spíš někam na přelom sedmdesátých a osmdesátých let než do roku 2020, nenarušují ani lacině vyhlížející digitální efekty v některých scénách. Naopak, spolu se zjevně digitální kamerou umocňují zvláštní atmosféru filmu stojícího mimo svou dobu. Jako by Polanského odpovědí na současné tlaky na filmový průmysl od uživatelů sociálních sítí nebyla veřejná obhajoba, ale spíš jejich naprosté ignorování. To, že snímek šestaosmdesátiletého režiséra, který se vztahuje k více než sto let staré události, je v mnoha ohledech staromilský, z něj ale nedělá nekompetentní, irelevantní počin. Marné snahy vykřesat z Dreyfusovy aféry něco, co bychom mohli použít jako komentář k Polanského osobnosti, nám naopak připomínají, že filmy jsou něčím víc než jen argumenty krátkodechých kulturních válek. A že je lze ocenit, i pokud vám osobnosti, které jsou pod nimi podepsané, připadají krajně problematické.

Žaluji! (J’accuse). Francie, Itálie, 2019, 132 minut. Režie Roman Polanski, scénář Robert Harris, Roman Polanski, kamera Pawel Edelman, střih Hervé de Luze, hudba Alexandre Desplat, hrají Jean Dujardin, Louis Garrel, Emmanuelle Seigner, Grégory Gadebois ad. Premiéra v ČR 24. 9. 2020.